Jak to vidí

Anička Šopovová: Cigarety si zásadně zapaluju laserem

Vstanu z gauče, potřebuji čerstvý vzduch, a jdu otevřít okno. Drahý mě popadne za ruku, vyděšeně se na mě podívá: „Teď ne. Prosím. Počkej, než dojede tisk.“ „Cože?“ Následuje přednáška o typech plastů, které se používají pro 3D tisk. Oblast, o které jsem ještě před pár měsíci neměla ani tušení, se stává součástí mé mozkové wikipedie. „Teď zkouším ábéesko, to se taví až při 200 °C, když se rychle ochladí vzduch, popraská to!“ Vysvětluje mi zoufale a nenápadně mě naviguje do bezpečné vzdálenosti od okna.

Anička Šopovová: Cigarety si zásadně zapaluju laserem
Anička Šopovová: Cigarety si zásadně zapaluju laserem

Předtím, než se 3D tisk (a tiskárna, kterou jsem pojmenovala Viktorie) stal běžnou součástí mého života, jsem o něm moc nevěděla ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak by mohl být prospěšný mně nebo společnosti. Spíš jsem si představovala, že někdo zmáčkne pár tlačítek a z nekonkrétního materiálního mišmaše vyleze z obrovské mašiny nějaký tvar. Nedocházely mi souvislosti.

Dnes vím, že jeho využití jsou četná – od lékařství přes prototypování a módu až po stavitelství. Nebo že si doma můžeme vyrobit vykrajovátka na pečení, náhradní díly do vysavače, klíč na iPhone nebo bystu mistra Yody.

Prvotní nadšení z toho, že žiju v bytě spolu s 3D tiskárnou (a s polobohem, který ji postavil), začalo po pár týdnech trochu opadat. Po zaznění budíku jsem z polštářů namísto „Dobré ráno“ slyšela „Vypni prosím Viktorku“. Popřípadě jsem v kuchyni našla na papírkách načmárané instrukce, jak mám zadat další tisk.

Po práci jsem vyzvedávala PLA (biodegradabilní polymer rostlinného původu na bázi škrobu), který můj drahý používá na výrobu vykrajovátek, která jsou pilotním produktem jeho značky. „Už půjdem?“ „Nó, musíme počkat, než Viktorka dotiskne.“ „Ahoj! Tak kdy dorazíš?“ „No, až Viktorka dotiskne, nechci ji tu nechávat samotnou,“ ozvalo se z telefonu něžně. Přišlo mi až příliš futuristické, aby mou konkurencí ve vztahu byl stroj. A mělo být hůř.

Kolem Nového roku se v našem bytě začalo ozývat slovo laser. Nejdřív tiše, jakoby mimochodem. Pak trochu silněji a s větším odhodláním. A pak jednou, když jsem přišla domů, na mě v obýváku čekalo sedmnáct kilo hliníkových profilů. „Podívej, máme hliník na lejzřík!“ oznámil mi drahý nadšeně. Potom, co jsem překonala prvotní šok, jsem podlehla náporu situace: „To NEMŮŽEŠ myslet vážně.“ Jenomže to myslel smrtelně vážně.

Opět jsem v sobě zápasila s dilematem, jestli ho mám obejmout za to, jak je šikovný (ať chci nebo nechci, prostě mi imponuje to, že je schopný sestrojit věc, jako je 3D tiskárna či laser), nebo mu mám dát facku za to, že v mém bytě chce zkonstruovat potenciálně smrtící přístroj, který mě v setině vteřiny může navždy zbavit zraku.

Ale i na tohle myslel – o pár týdnů později mi na očích přistály ochranné brýle. Konečně po dvou měsících šlapání na dráty, hadičky, matičky a šroubky – což je prakticky náš koberec – je laser připravený.

Drahého se zmocňuje až chlapecké nadšení, když do kusu masivního dřeva propaluje díru a napjatě čeká, kdy paprsek projde skrz. Já sedím u ovládacího panelu a poslušně mačkám tlačítka. Jakmile je ze dřeva škvarek, natěšeně se zvedá a volá: „Teď já, teď já!“ V tu chvíli mu chci odpustit ty dva měsíce útrap („Jé, promiň, ono tě to vrtání plechů probudilo?!“), dlouho mi to ale nevydrží.

Když propálí všechno, co mu přijde pod ruku (knihy se mi podařilo zachránit), sednu si na gauč a chci si zakouřit. Cigaretu mi okamžitě zabavuje. Přiblíží ji do místa, kterým teoreticky prochází neviditelný paprsek nabušený dvaceti tisíci volty, zmáčkne tlačítko, a moje útlá balená cigaretka okamžitě vzplane. Pyšně mi ji pak, lehce ohořelou, podává, jako by to byla kytice růží, a já si jen povzdechnu: „To si teď musím každou cigaretu zapalovat laserem?“ „Zásadně jenom laserem!“

Cestou z práce se těším domů. Přejde mě to ve chvíli, kdy otevřu dveře a málem mě porazí smrad linoucí se z obýváku („Ale prosimtě, dyť to je jak v lese.“ „No ale když celej hoří!“). Drahý vyděšeně přibíhá do chodby a křičí: „Brýle! Musíš si vzít brýle!“

Minulý týden se laser po několika úspěšných pokusech gravírování dekorativních válečků na pečení odstěhoval do opravdové dílny. Od té doby jsem drahého neviděla. Tuším ale, že se brzy objeví ve dveřích – pravděpodobně s nějakým nově zkonstruovaným robotem – s prosbou, abych válečky vyzkoušela a upekla sušenky se vzorem. Dali byste si?

Anička Šopovová je lektorka jazyků a překladatelka s vášní k psanému i mluvenému slovu. Tu využívá hlavně při vytváření textů pro projekty, na kterých se podílí, a mnohdy zabrousí i do jejich prezentace na veřejnosti či na sociálních médiích. Je členkou kolektivu ArtIn Atelier, se kterým se účastní malířských plenérů na Sibiři a v Mongolsku. Pro magazín Material Times píše od začátku letošního roku.