Jak to vidí

Recenze výstavy Rozhraní skláře Petra Stanického na Sýpce Lemberk

Výstava Petra Stanického Rozhraní byla v prostorách sýpky Lemberk zahájena vernisáží 1. května 2025 a k vidění bude do 30. září 2025. V bývalé sýpce, která nese svou vlastní historickou paměť, se rozehrává hra vnímání, v níž nejde o to, co vidíme, ale jak to vnímáme. Vstoupit do instalace znamená přijmout, že jasné kontury mizí a místo nich nastupuje zkušenost – fyzická, optická, téměř meditační. Stanický zde nesděluje, ale staví otázky. Ticho prostoru zvyšuje intenzitu pozorování a nutí zpomalit.

Recenze výstavy Rozhraní skláře Petra Stanického na Sýpce Lemberk
Recenze výstavy Rozhraní skláře Petra Stanického na Sýpce Lemberk

Text: Kamila Šolínová | Foto: Gabriel Urbánek

Petr Stanický (*1975) je sochař, sklář a pedagog, který své vzdělání rozvíjel nejen na pražské UMPRUM, ale také během studií ve Skotsku, USA a v ateliéru Jeffa Koonse. Od roku 2008 vede ateliér Sklo na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Ve své práci dlouhodobě hledá vztah mezi materiálem, prostorem a vnímáním. Sklo chápe jako prostředek prostorového myšlení – materiál využívá pro jeho přirozené optické kvality, schopnost reagovat na světlo a utvářet vztah mezi objektem a prostředím. Stanického objekty vtahují diváka do specifického „skloprostoru“ – nikoli jako dekorace, ale jako prostředek aktivního vnímání.

Foto: Gabriel Urbánek

Sklon těla vůči prostoru, zrcadlení světla na hladině skla, stěží postřehnutelný pohyb stínu na bílé zdi – právě taková jemná pnutí určují rytmus výstavy. Sestává z několika prostorových instalací, které reagují na vertikalitu sýpky a její syrovou matérii. Objekty nejsou jen sochami – stávají se průhledovými membránami, zrcadlovými pastmi i průsečíky světla. Stanický mistrně pracuje s přirozeným i směrovaným světlem a skrze něj „modeluje“ nejen samotný objekt, ale i jeho vztah k prostoru a pohybu diváka.

Prostorové rozložení výstavy je promyšlené a podřízené jak architektuře sýpky, tak proměnlivému dennímu světlu, které se stává rovnocenným aktérem instalace. Větší objekty rozmístěné v hlavním prostoru nestojí jen samy za sebe – jejich účinek se plně rozvine až v pohybu diváka. Z různých úhlů a vzdáleností se mění jejich tvarová logika i optická kvalita: odrazy, průhledy i lom světla vytvářejí nečekané vrstvy obrazu. Divák je přirozeně vybízen k tomu, aby si našel vlastní perspektivu – tu, která mu poskytne vizuální i emocionální odezvu. Materiálová transparence ve vztahu ke světlu je zvlášť poutavá u objektu Křišťálový sloup, který působí velice křehce a svým zakřivením snad i trochu nestabilně. Také v díle Tři kameny, zhotoveném ze skla a kovu, se samotný objekt proměňuje v nástroj světla.

Foto: Gabriel Urbánek

Naopak menší či zploštělé objekty rozmístěné po stěnách působí z dálky nenápadně, až potlačeně. Teprve při přiblížení odhalují svou estetickou a iluzivní hloubku – jemné linie, precizní materiálovou práci i schopnost narušit očekávání o „pevnosti“ obrazu. Tato dvojúrovňová práce s měřítkem a vnímáním vytváří napětí mezi monumentalitou a intimitou – mezi fyzickou přítomností a vizuální subtilností. Temné slunce pracuje s kovem a LED světlem; jeho jednoduchá konstrukce, vytvářející jemný a vizuálně příjemný dojem, je výborně doplněna hrubou zdí lemberské sýpky. Vynikajícím iluzivním podnětem pro divákovo vnímání jsou díla Kříž a Chodba vyřezaná ze dřeva (první z topolu, druhý z ořechu). Při pozorování z většího odstupu působí jako mistrně namalované iluze; při bližším pohledu však zjistíme, že jde o plastické objekty vystupující do prostoru jen nepatrně. Otázkou zůstává, do jaké míry jde o iluzi.

Foto: Gabriel Urbánek

Klíčem k pochopení není forma samotná, ale způsob jejího vnímání. Instalace neapeluje na naši vizuální paměť, ale na přítomnost – na fyzický pohyb, postavení těla, natočení hlavy. Výstava Rozhraní překračuje formální rámec umělecké instalace a dostává se do roviny „mentální architektury“ – prostoru, který neobýváme tělem, ale pozorností. Přesné řemeslné zpracování a důsledná kompozice světla a objektu vytvářejí podmínky pro hlubší prožitek reality, který nelze zprostředkovat jinak než přímou zkušeností