Ptáme se

Sklo má schopnost nás klamat, realita se láme. Zdeněk Lhotský o Tapiseriích ze skla pro hotel Fairmont

Skleněné Tapiserie, které dnes definují přízemí hotelu Fairmont Golden Prague, vznikaly téměř pět let. Jejich autorem je výtvarník, sklář, technolog a designér Zdeněk Lhotský, výrazná osobnost českého sklářství. Ve své práci propojuje sochařské myšlení s experimentální technologií. Vystudoval obory hutní tvarování skla v Železném Brodě a sklo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve studiu profesora Stanislava Libenského. Věnoval se realizacím do architektury, kresbě i grafice, a mezinárodního uznání dosáhl zejména v oblasti tavených skleněných plastik. 

• 
  Sklo má schopnost nás klamat, realita se láme. Zdeněk Lhotský o Tapiseriích ze skla pro hotel Fairmont
  Sklo má schopnost nás klamat, realita se láme. Zdeněk Lhotský o Tapiseriích ze skla pro hotel Fairmont

Text: Inka Ličková | Foto: KIVA

Pro Fairmont vytvořil novou sérii monumentálních objektů – některé pomocí vrstvení a leptu, jiné optickými triky vytvářejícími iluze prostoru. V rozhovoru mluví o dialogu s architektem Tichým, o své posedlosti optikou skla i o tom, jak se veřejný prostor liší od galerie – a proč je každá skleněná vrstva nabitou vizuální emocí. 

Vaše skleněné Tapiserie dominují přízemí Fairmont Golden Prague. Jaký příběh v nich vyprávíte?

Všechny jsou dělány trochu jinou technikou a jsou trochu o něčem jiném. Ten úkol byl tak široký, že se nabízelo vyzkoušet hned několik věcí najednou. V zásadě se jedná o dvě techniky. První spočívá ve vrstvení různých tabulových skel na sebe – skla ornamentální a čistý Float. Druhá technika kombinuje vrstvení čistého Floatu s leptaným sklem. První je novinka a vlastně premiéra. Vyvíjel jsem jí zcela nově a zpočátku experimentálně s formou OGB, jejíž majitel, pan Reiner, projevil dostatečnou ochotu do experimentu jít. Vzniklo mnoho zkoušek a jak už to bývá, výsledek předem nejistý. Druhá je trochu znovuvzkříšení hlubokého leptu na tabulovém skle, což byla do cca osmdesátých let zcela běžná věc, tehdy se však leptala jedna tabule a ta se také vyleptaná instalovala. Dnes už bezpečnost vyžaduje několikanásobné svrstvení leptaných tabulí s čistými dohromady. I zde jsme trochu experimentovali, ale daleko méně než v případě prvním. Dále se liší pozdější zpracování a úpravy, někde se kombinuje sklo se zrcadly (výtahy), někde s reflexním podkladem (sloup). Ve dvou případech vznikl ditherm – u skel na rozhraní interiéru a exteriéru, přičemž rastr je uvnitř dvouskla, tedy naprosto bezúdržbový.

Příběh vyprávím čistě vizuálně emotivní, nic jiného podle mě nemá smysl, i když se o to leckdo snaží. Díla vznikala za neustálé konzultace s architektem Markem Tichým a mám pocit, že jsme spolu prošli dost dlouhou vývojovou linku, což je vlastně na celé práci to nejzáživnější, mám rád klikatou cestu, plnou často pochybností a nejistot, ale vzrušující. Ostatně, práce vznikala v podstatě skoro pět let, první konzultace jsme začali ještě za lockdownu v roce 2020.

Tapiserie, autor Zdeněk Lhotský, foto: KIVA / zadavatel: Marek Tichý (autor architektonického projektu)

Můžete nám prozradit postup během tvorby? Jaký je význam této struktury právě v tomto kontextu – a co může návštěvník v detailu číst?
Postup výroby už jsem trochu nastínil výše, rozdíl obou technik je v tom, že první, vzniklá vrstvením ornamentálního skla s Floatem, pracuje s optikou a vytváří iluzivní lomy a falešnou perspektivu. To je vlastně to, co od skla očekáváme nejvíce, alespoň já, jeho schopnost lámat světlo a klamat nás, realita nám uniká, láme se, vzniká nová atd. Ve dvou případech se mi dokonce podařilo vytvořit silnou iluzi prostorového objektu tak dobře, že se mě několik kolegů ptalo, jestli jde o tavenou plastiku apod. Nejde, ten efekt je tvořen sklem, které má sílu 3mm. Mám v tom jistou zkušenost, takže jsem šel téměř najisto (kdysi jsem vytvořil sérii světelných objektů podobnou technologií). Druhá technika pracuje s hlubokým leptem do skla Float a v podstatě je to stará tradiční technika leptání skla v lázni kyseliny fluorovodíkové. Samo o sobě je to fascinující a struktury detailů takového leptu jsou zážitkem pro skutečné znalce. Tako technika ale nepracuje tak komplexně s optikou skla obecně, pouze vytváří grafický povrch jemně se třpytících linek. Když se dobře podloží reflexní vrstvou, efekt je zcela unikátní.

V některých pasážích jsem pracoval téměř designově – tam, kde se sklo stýká s praktickou stránkou použití, například u výtahů a paravanů v jejich blízkosti. Tam, kde je sklo ve velkém formátu součástí většího prostoru a má dostatečný odstup, bylo možno se značně rozmáchnout a použít velkorysejší a v podstatě fineartové formy. Mám rád tyhle změny a kontrasty. Co může návštěvník v detailu číst je na něm, nabízím toho spoustu a záleží na jeho vnímavosti a ochotě se soustředit, což je jistě v případě hotelu trochu velká ambice, ale uvidíme. 

Realizaci do architektury jste dlouho toužil uskutečnit. Jaké to bylo, když se tato příležitost objevila?
Nabídka zněla skvěle a slibovala divokou jízdu cestou fantazie a imaginace. Já tuhle práci miluju i s jejími zvraty a pochybnostmi, s kombinací respektu k architektuře a občasnému vzepření se a rouháním se bůžku tolerance. Většinou to mám tak, že když na něčem podobném dělám, střídají se u mě stavy totální skepse se salvami nadšení a pocitu absolutního blaha. Když tímhle procházím, vím, že výsledek bude skvělý, i když nemusí být na první dobrou líbivý a přijatelný. Ideální ale je, když to dílo obsahuje všechny tyhle aspekty ve svém výsledku a když je to znát. Jinak, prací do architektury se čas od času zabývám už spoustu let a je zábavné sledovat, jak se mi v tom mění názory tak, jak procházím jednotlivými fázemi své práce.

Jaký byl dialog mezi vámi a architektem Tichým? Měli jste volnost, nebo se řešil každý detail v koordinaci?
Spolupráce byla skvělá, mám pocit, že si v některých věcech hodně rozumíme pracovně i lidsky, i když vlastně zcela nechápu, jak se dá uhlídat takový projekt celkově, z mé strany obrovský respekt a úcta. S Markem Tichým jsme konzultovali ve frekvenci cca několika měsíců, dvou až tří a mám pocit, že pochopil, že z toho chci vyždímat poslední kapky všech možností a podívat se na věc z několika, často zcela odlišných stran. Dělám to tak vždy. Často se to může jevit jako zcela nelogické a zmatené, ale pro mě je to jediná cesta, jak se dostat k něčemu novému a přitom vnitřně podstatnému. Co se týče volnosti, mám pocit, že v několika případech jsem jí měl zcela nebeskou, v některých částech bylo potřeba zklidnit emoce a respektovat mnoho neměnných faktorů.

Tapiserie, autor Zdeněk Lhotský, foto: Vojtěch Veškrna / zadavatel: Marek Tichý (autor architektonického projektu)

V čem je pro vás rozdíl mezi galerií a takto veřejným, funkčním prostorem? Díváte se na materiál i sdělení jinak?
Veřejný prostor se zdá být trochu více zavazující, volná věc snese přece jenom větší gesto a dá se v ní více experimentovat. Ale ten posun je souběžný, často mě ovlivňují mé věci ve veřejném prostoru v tom, co dělám ve volné tvorbě a opačně. Vlastně mám tak trochu obě věci na jedné plošině, moc vlastně to užité neodděluji od toho volného. Obrovskou výhodou práce ve veřejném prostoru je, že jde vlastně o permanentní výstavu, což má ovšem i svou nevýhodu, pokud máte pocit, že se vám to moc nepovedlo, což se mi naštěstí nestává. Ale mám to rád.

Mnoho věcí už je pryč, měl jsem jednu velkou realizaci v pobočce KB na Národní třídě, naproti OD Máj, obrovskou kašnu, vlastně dvě, skvělé schodiště a sochu v zádveří, všechno je pryč. Nakonec jsem ale objevil tu sochu v zahradě kláštera Boromejek v Řepích, je to takový nekonečný kříž, občas se něco zachová, teď se objevilo několik mých svítidel v Litvínově atd., život ale běží a karta leží, moc se na to nesoustředím a snažím se koukat dopředu, snad toho zábavnýho ještě bude dost. Výborný pocit ale je, když vidím nějakou svou starší věc a říkám si, jak je možné, že jsem to tehdy tak udělal. Je to srandovní, často je to jakoby práce nějaké jiné bytosti, je to trochu neuvěřitelný pocit. Jednou jsem měl přednášku u Fryče v Liberci a řekl jsem si, že zkusím promítnout vše, co mám zdokumentováno a bylo to nakonec dlouhé asi dvě hodiny a bylo to trochu pološílené, ale skvělé to takhle prolétnout. Jo, mám to rád, je to skvělá práce.

Inka Ličková je historička umění, kurátorka a produkční Galerie Kuzebauch.

25. 7. 2025