Jak to vidí

Sklo si pamatuje, ale potřebuje kontext. Rozhovor s Jaroslavem Bejvlem ml. o restaurování ikon českého skla v hotelu Fairmont

Když se po dekádách znovu rozzářila světla v hotelu na pražském nábřeží, stál u toho sklář, restaurátor a designér Jaroslav Bejvl ml. – někdejší spolupracovník Reného Roubíčka, který má k původním hotelovým dílům hluboký osobní i profesní vztah. Absolvent kamenickošenovské sklářské školy dnes patří k výrazným postavám v oblasti restaurování českého skla: pro Fairmont Golden Prague obnovil mimo jiné Roubíčkovy lustry, světelné plastiky Huga Demartiniho i tavené stély Libenského a Brychtové.

Sklo si pamatuje, ale potřebuje kontext. Rozhovor s Jaroslavem Bejvlem ml. o restaurování ikon českého skla v hotelu Fairmont
Sklo si pamatuje, ale potřebuje kontext. Rozhovor s Jaroslavem Bejvlem ml. o restaurování ikon českého skla v hotelu Fairmont

Text: Inka Ličková | Foto: Fairmont Golden Prague

Klíčové pro něj bylo zachovat nejen technické detaily, ale i gesta a odvahu, s níž tato díla vznikala. Díky své vlastní tvorbě – například lisovaným objektům z historických forem – zároveň přetváří tradici českého skla do současné podoby. V rozhovoru přibližuje technické výzvy, dojemné momenty při práci s ikonickými díly i důvod, proč věří, že sklo má paměť, ale potřebuje kontext, který mu rozumí.

Na projektu Fairmont Golden Prague jste restauroval několik ikonických děl – svítidla Huga Demartiniho, lustry Reného Roubíčka i plastiky Libenského a Brychtové. Co pro vás bylo při této práci klíčové?

Zrestaurovat objekty tak, aby nedošlo k jejich desinterpretaci a byla zachována jejich autentičnost. Autoři již v době stavby hotelu byli uznávanými autory a jejich práce měla dokonce světový lesk.

Restaurátorská práce není jen technická, ale často téměř detektivní. Byly některé z těchto realizací výzvou i z hlediska historické rekonstrukce?

Určitě ano. Bylo to zejména u lustrů René Roubíčka, a to proto, že byly neodborně deinstalovány. Skleněné prvky byly doslova naházeny do beden, rozlámány apod. Kovové montury byly deformovány a polámány. Promačkané mosazné kryty a jejich zoxidované plochy byly tím nejmenším. Ke svítidlům sice existovaly historické fotografie, ty ale vypovídaly hlavně o tvarové koncepci. Jednotlivé kroky jsem například konzultoval s dcerou René Roubíčka, paní Michaelou Lesařovou-Roubíčkovou, která byla se svou sestrou u instalace svítidel přímo v hotelu. Trávili jsme společné chvíle v kamenicko-šenovském ateliéru manželů Roubíčkových, hledali informace v archivech nebo porovnávali modely, které si pan Roubíček ke svým návrhům vyráběl.

Také jsem měl štěstí v tom, že jsem se dostal k velmi prestižní práci – renovaci světelného objektu R. Roubíčka na mosteckém magistrátu. Jedná se o většího a mladšího bráchu svítidel z hotelu. Má téměř 6 metrů v průměru. Díky tomu bylo možné vysledovat, jak se rozvíjel autorův přístup k realizacím těchto skleněných svítidel. Nám se tehdy podařilo lustr zachránit před jeho odstraněním. Práce na tomto objektu mi umožnila pochopit myšlení pana Roubíčka, jeho systém skládání skleněných prvků. Roubíčkovy konstrukce měly vtip a byly svým koncipováním a provedením uvolněné, rozevláté, aby působily v kontextu se sklem co nejpřirozeněji. Sám autor mluvil o volnosti, která byla pro jeho tvorbu nejdůležitější.

„Vždycky při zrodu skleněných plastik jsem si dával pozor, abych před svou slávou dával přednost sklu, aby samo dělalo co umí.“ René Roubíček

Osobně jsem měl velmi dobrou přípravu v tom, že jsme měl to štěstí a několik let s R. Roubíčkem přímo spolupracoval.

Grand Ballroom, René Roubíček, restaurátor Jaroslav Bejvl. | Foto: Fairmont Golden Prague

Původní svítidla se dnes znovu rozzářila v novém kontextu. Jak podle vás fungují v kombinaci s novým interiérem? Jsou stále živá?

Tuto věc jsme řešili zejména se světelnými sochami Huga Demartiniho. Od architektů jsem dostal úkol vytvořit shluky svítidel do tří klastrů. Záměrně o těchto objektech mluvím jako o světelných sochách, protože v původním prostoru mělo každé světlo samostatnou pozici. A protože každý kus je originál svojí stavbou kovových prvků, jednotlivá světla podle mého názoru při původní instalaci více vynikla. Každé bylo v prostoru zvlášť adjustováno. Nicméně musím uznat, že nové sestavy působí více monumentálněji a jsou v prostoru výraznější.

Ve své vlastní tvorbě hledáte způsoby, jak tradici posunout dál – třeba konceptem lisovaného skla „mutantů“. Vnímal jste i tuhle zakázku jako součást širšího dialogu mezi minulostí a současností?

Nová architektonická koncepce hotelu byla postavena na společné práci designerů a architektů, tak jako v původním projektu hotelu, podle kterého byl vystavěn. Proto je možné vysledovat a hodnotit jakýsi dialog původních děl s novými. A to je zajímavá možnost srovnání.

V každém podobném projektu jde o to, že se snažíme zachovat kvalitní umělecká díla, která jsou logicky vrácena do nového, technologiemi osazeného moderního prostoru. V tomto případě hraje důležitou roli architektonický projekt a zvolený přístup architekta, co se týče výběru materiálů, jejich barevnosti, designu mobiliáře apod. Je to náročná práce vyžadující hodně citu pro spojení všech prvků dohromady.

Námi restaurované umělecké objekty byly navíc osazeny moderní světelnou technologií, která jednak zajistí ekonomický provoz, ale zároveň díky DALI technologii lze nastavovat světelné scény, které vytváří v interiéru jedinečnou atmosféru na mnoho způsobů.

Je něco, co vás během práce v hotelu překvapilo – technicky, emocionálně, nebo třeba v přístupu spolupracujících týmů?

Technicky například řešení vyvažování světelných soch Huga Demartiniho. Objekty byly zavěšeny na volném závěsu a aby objekt visel rovně, byly kovové koule vysypávány pískem a tím vyváženy. A jak jsme na to přišli? Když jsme restaurovali první objekt pro odsouhlasení provedení památkáři a investorem, brusiči kovu najednou začalo něco skřípat mezi zuby. A to byl uvolňující se písek z vnitřku jedné z koulí.

Emociálně byl tento projekt pro mě velmi silný. V případě objektů Huga Demartiniho proto, že jsem měl v ruce dílo, které jsem dlouhá léta obdivoval a při tom jej znal pouze z historických fotografií.

Kvůli skleněným stélám Libenského a Brychtové jsem v průběhu tří let, během kterých jsme umělecké objekty restaurovali, probděl nejednu noc. Zatímco pokud by se v průběhu restaurování cokoliv stalo s díly objektů Roubíčka a Demartiniho, tak bylo možné jednotlivé prvky opravit, případně doplnit. V případě plastik Libenského a Brychtové nic takového možné nebylo a není. Odinstalovat téměř 300 kilové sochy bylo velké riziko i vzhledem k tomu, v jakých podmínkách jsme to dělali. Následné broušení a leštění litých segmentů bylo řemeslně velmi náročné. Navíc stély se přenášely na nové místo a museli jsme pro ně vyrobit nové kovové rámy a do stavby je ukotvit.

Největší radost mám ze svítidel René Roubíčka. To z toho důvodu, že jsem s mistrem několik let spolupracoval a pomáhal mu realizovat poslední dvě velké sochy, které ve svém tvůrčím životě vytvořil. Cítil jsem velmi silnou zodpovědnost a každý den jsem si vybavoval setkání s mistrem a naše diskuze o umění a jeho projektech.
Restaurátorské práce jsme prováděli v úzkém okruhu 10 lidí. Nicméně externí podpora jak ze strany architektů, tak dodavatelských firem stavby samotné, byla na velmi přátelské a profesionální úrovni. Proto ty skvělé ohlasy na naší práci.

Světelné sochy, Hugo Demartini, restaurátor Jaroslav Bejvl. | Foto: Fairmont Golden Prague

Pracoval jste na objektech tří legend českého skla. V čem podle vás spočívá jejich nadčasovost – a jak ji uchopit z pozice dnešního tvůrce?

Všichni autoři, jejichž díla jsme restaurovali, byli osobnostmi – chcete-li, „hvězdami“ – už v šedesátých letech minulého století. Jejich díla měla světový lesk. Jejich nadčasovost byla v mnoha směrech. René Roubíček byl například průkopníkem v navrhování autorských, monumentálních skleněných, svítidel a světelných instalací. Do té doby tady nic podobného nebylo. Měl odvahu, byl novátorský jak v nápadech, tak v řemeslném přístupu ke zpracování skla. I proto bylo jeho „sklo“ tak úspěšné ve světě. I přesto zůstal věrný svému krédu, dával sklu volnost, aby samo ukázalo, co umí.

Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou monumentalitu své práce tavili do velkorozměrových skleněných plastik, v nichž optika a propustnost světla hrála nejdůležitější roli. Jejich nadčasovost je například v tom, že mnoho následovníků se i po jejich odchodu neumí odpoutat od jejich výtvarných vizí. Hugo Demartini pak dokázal světelný objekt pojmout jako sochu, což mu bylo vlastní.

V každém případě odvaha tvořit věci, u kterých od počátku není jasné, jak budou technologicky řešeny a mnohdy i řemeslně realizovány, je společným charakteristickým znakem všech autorů. Možná proto byli schopni vytvářet tak nadčasové umění. Několikrát jsem si říkal, že způsob řešení by v současné době neprošel například přes normy. Prostě se autoři nenechali ničím omezovat.

Díla René Roubíčka bude také možné shlédnout na výstavě v Galerii Kuzebauch. Vernisáž proběhne 30. září v 18.00.

Inka Ličková je historička umění, kurátorka a produkční Galerie Kuzebauch.