Jak to vidí

Stanislav Komárek: Mimikry a biomimikry

Slovo „mimicry“ samo není právě nové. Poprvé je použili britští znalci hmyzu a zároveň anglikánští duchovní Kirby a Spence ve své učebnici entomologie v roce 1817, v kapitole o obraně hmyzu proti jejich nepřátelům. Je to, či tehdy byl, slovní novotvar, jehož základem je řecké slovo „mimésis“, nápodoba, a původní význam byl „napodobení jednoho přírodního objektu jiným“, třeba připodobnění pakobylky k suché větvičce, aby ji predátoři neuviděli.

Ná-podoba (ilustrace: Barbora Togel)

Ná-podoba (ilustrace: Barbora Togel)
Ná-podoba (ilustrace: Barbora Togel)

U nás se obvykle používá v poněkud počeštěné formě „mimikry“, což budí dojem množného čísla, ale v angličtině je to pochopitelně jednotné. Ač to Pravidla českého pravopisu zakazují a slovo chápou jako nesklonné (mimikry, bez mimikry atd.), bývá v hovorovém jazyce zvykem říkat mimikry, bez mimiker atd. - nějak se mi proti tomuhle samovolně rostlému použití nechce bojovat.

Nové anglické, či lépe řečeno americké použití složeniny „biomimicry“ však znamená něco jiného – napodobení nějaké živé struktury umělým lidským výrobkem. Myšlenka sama není nová a už staří autoři, od Plinia až po raný novověk, zdůrazňovali, že lidé se nepřetržitě učí od živočichů i rostlin a napodobují je. Říkávalo se: Natura artis magistra - Příroda je učitelkou umění (či řemesel). Ještě náš Bohuslav Balbín v 17. století ve svém přírodopise Čech půvabně zdůrazňuje, že cech punčochářský se své výrobky naučil plést podle vakovitých, jakoby plstěných hnízd ptáka moudivláčka.

Řada takových napodobení vznikla vlastně mimovolně: cílem fotoaparátu nebylo napodobit lidské či zvířecí oko, ale zhotovit kvalitní snímek. Možnost napodobení přírodních materiálů umělými se s rozvojem technologií prudce zdokonaluje a „zlepšováky“ se objevují v celých houfech (dodejme, že slovo „umělý“ nemělo kdysi příchuť něčeho levně náhražkového, bylo to něco, co vzniklo lidským uměním, důmyslem).

Podaří se jednou napodobení přírody dotáhnout tak daleko, že naše výrobky budou mít stejně krátkou dobu dekompozice, jako přírodní objekty, třeba opadané okvětní plátky nebo listí? Zatím se ukazovaly velmi tvrdošíjnými a zbytky našich plastů budeme nalézat ve vykopávkách ještě dlouho, o skle a keramice ani nemluvě – co si asi příští generace pomyslí o četných zahradních trpaslících, kteří přetrvají věky? Co by si asi Bohuslav Balbín blahé paměti řekl, kdyby viděl mnohem dokonalejší nápodoby přírodních vzorů, než o jakých se jeho době mohlo zdát? Pokrok se přece jen asi nedá zastavit a chvat a konkurenci 21. století máme vykompenzovány materiály zcela nových typů...

Stanislav Komárek vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 1983 emigroval do Rakouska, kde pracoval v Naturhistorickém museu, na Ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. V současnosti působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, učí též Filozofické fakultě UK. V roce 2001 byl jmenován profesorem filosofie a dějin přírodních věd. V letním semestru vede například seminář Mimikry a příbuzné jevy. Napsal řadu článků a knih. Patří mezi ně i Mimicry, aposematism and related phenomena, která je volně ke stažení.