Ptáme se

Markéta Gebrian: Architektka s vášní pro digitální obrazy

Vystudovala architekturu na Technické univerzitě v Liberci u profesora Suchomela, pracovala v prestižních architektonických ateliérech Jeana Nouvela či NL Architects. Nyní se manželka populárního kritika architektury Adama Gebriana zabývá digitální tvorbou obrazu, do kterého se prolínají její nálady. Výsledkem je živelná abstrakce typická výraznou barevností

• 
  Markéta Gebrian: Architektka s vášní pro digitální obrazy
  Markéta Gebrian: Architektka s vášní pro digitální obrazy

Který z ateliérů, v nichž jsi pracovala, tě nejvíce zaujal?

Jean Nouvel. Nikde jinde jsem nezažila, že by se při navrhování spolupracovalo s lidmi z jiných uměleckých oborů. Například na návrhu expozice pro muzeum v Louisianě jsme pracovali s kurátory a výtvarníky.

Je rozdíl mezi evropskými a americkými ateliéry?
Je to stát od státu. V Americe byla striktní hierarchie pracovních pozic, takže jsem se k navrhování vůbec nedostala. Ve Francii to bylo dost podobné. Z tohoto pohledu je nejlepší Nizozemí, kde mě nechali tvořit a já mohla sama navrhovat muzeum nebo spolupracovat na projektu koncertní haly. Stejně tak tomu bylo i u nizozemského studia NL Architects, což byla má první zahraniční zkušenost ještě v době, kdy jsem studovala.

Ve kterém ročníku?
Vyrazila jsem hodně brzy, ve třetím ročníku na vysoké škole. Začátky byly docela drsné. Bydleli jsme v kempu, neměli ubytování ani práci. Zachránila nás až architektka Helena Jiskrová. Ta v té době působila v Rotterdamu a pomohla nám v Holandsku se zabydlet.

Jako architektka jsi to měla asi ještě těžší, vnímáš v tomto oboru genderovou odlišnost?
Když někam přijde mladá blondýna, tak si tu autoritu musí nejprve vybudovat, nejde to přirozeně. V Nizozemí je systém nastaven rovnoprávněji, ale třeba ve Francii a USA to muži mají jednodušší. Ženy se musí snažit dvakrát více.

Proč už neděláš architekturu, když jsi měla tak úspěšně nakročeno?
Měla jsem zdravotní problémy, které mi z důvodu vyhoření nebo stresu znemožnily v práci pokračovat. Architektura je obor, kterému věnujete dlouhé hodiny života. Po nocích, o víkendech. Je to hodně stresující povolání, což nemůžu dál snášet. Potřebuji dělat věci, které si mohu organizovat sama. Ale kdybych se architekturu neučila, tak se asi nedostanu k mým obrazům.  

Kde je příčina toho, že profese architekta je časově a psychicky tak náročná? Podepisuje se to nějak na zjevu architektů?
Architektura je opravdu velice časově i psychicky náročná. Zajímavé architektonické projekty a soutěže vyžadují velkou dávku kreativity a znalostí v oboru. Zkombinovat v sobě tohle všechno je nadlidský výkon. Starší architekty poznáte podle toho, že nosí oděvy černé barvy, jsou pohublí, často mají černé brýle, šedivé vlasy. Nebo je už nemají vůbec. Teď trochu přeháním, ale hodně takových architektů znám.

Jak tvé obrazy vznikají?
Na začátku jsem dělala koláže rukama. Z časopisů a fotek jsem vystřihovala, co se mi líbilo. Postupně jsem začala tvořit v počítači. Obraz vzniká z počítačového 3D modelu, který se natexturuje a z různých pohledů vytvoří více či méně reálné záběry, tzv. rendery. Ty na sebe vrstvím nebo kombinuji s předchozími obrazy. A upravuji ve 2D programech, případně tisknu na malířská plátna a fotopapír.

Jak navrhuješ 3D Modely?
Základ modelu zkouším navrhovat parametricky, ale ještě s tím tolik neumím zacházet, abych si dokázala nakódovat složitější věci. Upravuji je spíše ručně. Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří umí parametricky navrhovat, proto jsem se to začala učit a používat v obrazech.

V čem spočívá parametrické navrhování, je lepší dělat obrazy právě touto technikou?
Parametrické navrhování má výhodu v tom, že 3D model po dokončení můžu měnit a přizpůsobovat pomocí nově zadaných parametrů, přičemž 3D model se sám přepočítá a přestaví. Zároveň mě baví náhodně přicházet na nové struktury, které vznikají chybami při programování.

Kolik obrazů jsi schopna vytvořit za měsíc?
To bych musela přesně spočítat, ale obvykle udělám jeden až dva za den.

To je hodně.
Když mám model hotový, můžu vyrenderovat velké množství pohledů a variant. Bohužel se má tvorba momentálně nevyvíjí, chtěla bych zkusit něco nového.

Co?
Architektka Marie Davidová mě přesvědčila, abych začala studovat doktorát u Miloše Floriana na Fakultě architektury ČVUT. Byla jsem přijata. Budu tam mít možnost tvořit nejen s obrazy, ale i s 3D objekty na pomezí soch a architektury. A načíst si k tomu spoustu teoretických textů.

Proč Miloš Florian zkoumá ve svém týmu objekty na pomezí soch a architektury?
Je otevřený experimentům v architektuře a různým přesahům architektury do umění, což je mi moc sympatické. Bylo velmi těžké takovou osobnost najít. Na soše a instalaci je různé hlavně měřítko. Socha i instalace jsou většinou menší součástí architektonického prostoru.

Který ale často předčí. Máš už konkrétnější představu, kam se bude tvůj experiment ubírat?
Jsem teprve na začátku doktorského studia a třídím si myšlenky. Například dnes jsem v článcích časopisů AD našla zajímavé klíčové slovo atmosféra a pocit. Atmosférou se chci zabývat ve svém výzkumu. Chápu ji jako prostor naplněný pocitem. Hledám geometrii pocitu. Jak v obrazech, tak ve 3D modelech prostoru, instalacích nebo sochách.

Co materiály a realizace?
Chci vyzkoušet barevný 3D, možná i 4D tisk. Materiálem se mohou stát tekutiny, plyny i zcela jemné jevy v prostoru. Inspiroval mě v tomto směru Philip Beesley.

"Nová generace jeho práce se zaměřuje na jemné jevy. Detaily z nově vznikajícího díla ukazují zaujetí intimním lidským dotykem v interakci s extrémně lehkými materiály šířícími se do okolního vzduchu. Tenké vrstvy prázdných vznášejících se filtrů jsou naladěny pro jemné kinetické a chemické reakce, které souvisejí s rozšířenými fyziologiemi. Tyto reakce se zároveň stávají prostorem a sdílejí prostor s diváky."       

Co se dá sdělit, vyjádřit obrazem lépe než objektem, stavbou? Proč jdeš k soše – objektu, co je tam navíc?
Obraz je méně popisný, vidíme ho jen z jednoho plošného úhlu pohledu, což dává větší prostor fantazii. Vytvářím iluzi prostoru, kterou může každý pozorovatel vnímat jinak. Statický objekt se dá obejít a více zkoumat ze všech stran. Mě láká pomíjivost, neurčitost, mizení, chvění, rozptýlenost.
Socha může být instalací, ale lze i pracovat s opravdu pomíjivými materiály, jako jsou tekutiny nebo plyny. A to mě zajímá.

Své obrazy ale tiskneš zatím pouze na plátna, zkoušela jsi jiné materiály?
Na plátně je dílo takové zemité a hraje si to na malbu, což mi trošku vadí. Z tohoto důvodu jsem zkoušela tisknout na fotopapír, kde je oproti plátnům kvalitnější tisk. Momentálně se chystám vyzkoušet hliník, ale je to otázka peněz. Zároveň bych chtěla změnit rozměry obrazů. Můj největší měl pouhých 130 x 90 cm, přitom lze vytisknout i větší rozměry.

Připravuješ nějaké výstavy?
Vystavovala jsem hodně minulý rok například v galerii Avoid v Praze na Náplavce, kde jsem měla samostatnou expozici. S architektem Petrem Hájkem v jízdárně zámku Litomyšl a v několika malých kavárnách. Teď mám trochu jiné starosti, jelikož jsem těhotná a od října začínám studovat doktorát, tudíž nebude čas něco organizovat, balit a přenášet.

Jsi schopna udělat obraz lidem na míru? Podobně jako při navrhování domů a interiérů?
To není problém.

Věnovala ses malbě od malička?
Já jsem nikdy ručně nemalovala. Tohle vlastně není malba a malovat neumím.

Jak bys to tedy pojmenovala?
Digitální technika, blízká matte paintingu, rendrování a kolážování.

12. 7. 2015 Připravil: Jan Petrš, úvodní foto: Tomáš Tesař