Ptáme se

Tereza Pultarová: Na Marsu v plechovce od tuňáka

Šestice lidí ve stísněném prostoru, sušená strava, náročný denní režim, pohyb venku jedině ve skafandru, extrémně suchý vzduch a všudypřítomný prach. Tak to vypadá na simulované vesmírné stanici Mars Desert Research Station v Utahu. Tereza Pultarová, novinářka specializující se na vesmírný výzkum, se zúčastnila čtrnáctidenního projektu coby členka mezinárodní posádky Crew 135. Výsledky experimentů by měly jednou posloužit astronautům při dobývání Marsu a pravděpodobně by mohly usnadnit i život lidem na Zemi.

Tereza Pultarová je česká novinářka a dokumentaristka specializující se na témata z oboru vědy, techniky a kosmického výzkumu. (foto: Filip Koubek, Proficam)

Tereza Pultarová je česká novinářka a dokumentaristka specializující se na témata z oboru vědy, techniky a kosmického výzkumu. (foto: Filip Koubek, Proficam)
Tereza Pultarová je česká novinářka a dokumentaristka specializující se na témata z oboru vědy, techniky a kosmického výzkumu. (foto: Filip Koubek, Proficam)
Vystudovala žurnalistiku a kulturní antropologii na Karlově univerzitě a poté i management kosmických projektů na Mezinárodní vesmírné univerzitě ve Štrasburku. Nyní žije v Londýně.
Vystudovala žurnalistiku a kulturní antropologii na Karlově univerzitě a poté i management kosmických projektů na Mezinárodní vesmírné univerzitě ve Štrasburku. Nyní žije v Londýně.
Experimentální stanice v americké poušti
Experimentální stanice v americké poušti
Bez skafandrů ven ani na krok
Bez skafandrů ven ani na krok
Když si někdo cestou na Mars zapomene vzít na palubu pantofle.
Když si někdo cestou na Mars zapomene vzít na palubu pantofle.
Vaří se hodně ze sušených potravin
Vaří se hodně ze sušených potravin
Součástí experimentů je i skleník - jako zdroj čerstvé zeleniny
Součástí experimentů je i skleník - jako zdroj čerstvé zeleniny
Google Glass se mohou hodit i při vaření - recepty je možné číst online a nad prkýnkem s nožem v ruce
Google Glass se mohou hodit i při vaření - recepty je možné číst online a nad prkýnkem s nožem v ruce

Každý z šesti členů posádky má nějaký specifický úkol. Jaký byl ten váš?
Každá mise má na palubě jednoho novináře a tím jsem byla já. Mám celkem slušné znalosti v oblasti vesmírného výzkumu, byla jsem na stáži v Evropské kosmické agentuře, studovala na International Space University magisterský obor zaměřený na kosmický sektor. Do projektu mě pozval Ondřej Doule, který se zabývá projektováním staveb pro extrémní prostředí.

Na jakých experimentech jste v průběhu těch dvou týdnů pracovali? A kdo byl jejich zadavatelem?
Každá posádka si stanovuje svoji výzkumnou agendu sama. Jde o sérii experimentů, kterou musí schválit provozovatel, tedy vedení Mars Society. Asi nejzajímavější byl pro mě test brýlí Google Glass v přilbě kosmického skafandru. Šlo čistě o studium ergonomiky a využitelnosti pro navigaci. Je to vlastně smartphone v brýlích s hlasovou navigací. Jde spíš o komerční produkt, zatím vyráběný v limitované edici pro výzkumníky, ale zamýšlený pro normální trh. Ve vesmíru ještě nikdo nic podobného nevyzkoušel, hlavně kvůli nárokům na vlastnosti materiálu a bezpečnost. V pravém rohu pravého oka se zobrazí displej a hlasovými pokyny můžete spustit různé aplikace. My testovali kompas a nahrávání a streamování videa v reálném čase buď do počítače, tabletu nebo smartphonu na základně, nebo do brýlí jiného astronauta.

Jak test dopadl?
Baterka v Google Glass má při intenzivním používání poměrně krátkou životnost. Při používání brýlí k navigaci jsme měli problém s tím, že při jasném počasí není na displej vidět. Člověk si musí dát ruku před oko nebo se dívat proti tmavému pozadí. Taky při nasazování helmy často dojde k posunu brýlí, takže pak není na displej dobře vidět. A to jsou přesně věci, které se reálnému astronautovi nesmí stát. Předpokládá se, že tudy půjde budoucnost, ale musí se to ještě vyladit. Kosmický sektor pravděpodobně časem vyvine podobnou technologii, která bude splňovat všechny materiálové, ergonomické, spolehlivostní a bezpečnostní požadavky pro využití ve vesmíru.

Na jak dlouho jste při testech chodili ven?
Maximum ve skafandru jsou čtyři hodiny, tak dlouho vydrží baterky ve větráku kyslíkového batohu na jedno nabití. Simuluje se tím omezený příděl vzduchu, který mají astronauti při pohybu ve venkovním prostoru.

Je pohyb ve skafandru hodně namáhavý?
Není to tak hrozné. Nejhorší je chůze do kopce, protože si snadno vydechnete všechen vzduch z helmy a najednou vám nestačí kyslík. Chce to opatrně zacházet s tím batohem a pořád držet stejnou tepovou frekvenci jako při chůzi po rovině. K překonávání větších vzdáleností se hodí čtyřkolky, na kterých jsme jezdili i my. Tím se ušetří čas i kyslík.

Pokusní astronauti jedou po poušti v americkém Utahu.

Další experiment se týkal příjmu potravy. Proč?
Je známo, že astronauti jedí méně než by měli, ale neví se přesně, proč. Většinou se to vysvětluje extrémní pracovní zátěží, tím, že na jídlo prostě nemají čas. My jsme chtěli zjistit, jestli to samé bude platit pro nás. Takže jsme si vedli přesný přehled o tom, kolik jsme čeho snědli, a zapisovali si pocity hladu a sytosti. Jedna americká vědkyně bude naše data vyhodnocovat.

Podmínky jsou ale přece jen odlišné od těch v kosmu. Gravitace je stejná… Lze vůbec podmínky srovnávat?
Gravitace je samozřejmě normální, ale pracovní zátěž je značná, protože je nutné vměstnat co nejvíc experimentů do omezeného času. Jako v kosmu. K tomu extrémně stísněné prostředí. Ten habitat má průměr 8 metrů! Většina členů posádky tam skutečně zhubla. Moje hypotéza je ale jiná, podle mě je hubnutí způsobeno spíš jídlem.

Bylo příliš umělé?
Umělé ne, žádné amarouny, každý den jsme poctivě vařili z kvalitních surovin. Jenže jsou to mrazem sušené suroviny. Takže i když to chuťově docela jde, chová se podle mě taková strava v zažívacím traktu odlišně. Člověk je mnohem unavenější, bez energie, permanentně nadmutý a nemá moc pocit hladu.

Na Marsu je prý velký problém prach o jemnosti cigaretového popílku. Počítá se s tím i při pokusech v Utahu?
Ano, prachové bouře zahalí celou planetu a kvůli nízké gravitaci trvá měsíce, než si ten prach zase sedne. Solární panely to vyřadí z provozu, komunikace se Zemí by byla narušena. My si tady v poušti s prachem taky užili. Byl všude. Osobně myslím, že na Marsu to budou mít lépe vyřešeno. Nebudou nasávat vzduch zvenku, budou si ho recyklovat uvnitř. Takže pak s použitím přetlakových komor by se prach dovnitř dostat neměl.
Tady na stanici mají ke všemu tu ventilaci udělanou špatně, nasává vzduch příliš blízko u země a navíc se zdá, že za těch dvanáct let, co stanice funguje, ještě nikdo pořádně nevyměnil filtr. Takže všude prach, k tomu extrémně nízká vlhkost vzduchu, asi deset procent. Všichni jsme měli oteklé oči, vysušenou kůži a sliznice, krvácení z nosu…

Jak bude tenhle problém vyřešen na Marsu?
Prach se dovnitř nedostane, marťanská základna bude hermeticky uzavřená. Bude mít vlastní systém podpory života s uzavřeným cyklem. Dostatečnou vlhkost vzduchu a vůbec revitalizaci atmosféry bude zajišťovat obří skleník, který bude zároveň sloužit jako zdroj velké části potravy pro posádku. Bude to něco jako projekt Biosphere 2 v Arizoně. Počítá se s plochou třicet až padesát čtverečních metrů na člověka, takže krát šest. Ten na základně v Utahu je malinký, jen experimentální. Kolegyně Lucie Poulet tam experimentovala s vlivem LED světla na růst rostlin. Podle jejích výsledků se rostliny tolik nelámaly a méně se vytahovaly za světlem. Sklo je totiž matné a moc nepropouští světlo, musí být totiž velmi odolné proti písečné bouři. Skleník na Marsu bude pravděpodobně podzemní, kvůli radiaci, takže světlo bude pouze umělé, přesně v takových vlnových délkách, aby rostliny co nelépe rostly. Všechno bude plně automatizované, místo půdy se bude nejspíš používat hydroponický roztok.

Které plodiny budou vyslány na Mars?
Jsou to plodiny přesně vybrané tak, aby jejich kombinace pokryla nutriční potřeby astronautů: salát, sója, mrkev, pšenice, rajčata, brambory, jahody a několik dalších. My měli v Utahu jako pokusnou plodinu salát a na konci pobytu jsme ho snědli. Po těch dvou týdnech sušené stravy byl vynikající!

Rostlinky salátu vypěstované pod LED osvětlením přímo na stanici

Jak by kolonie na Marsu získávala energii pro tak obří skleník? Solární panely budou v době bouří mimo provoz…
Budou muset mít ještě jaderný generátor.

Domníváte se na základě zkušeností z výzkumu, že je cesta na Mars v nejbližší době reálná? Společnost Mars One už začala s náborem dobrovolníků pro založení kolonie.
Za Mars One stojí lidé, kteří mají zkušenosti z vesmírného výzkumu i Evropské kosmické agentury a mají už i podepsané smlouvy s Lockheed Martin a SSTL na vývoj a výrobu hardware pro první misi bez lidské posádky, která bude testovat technologie. Takže to asi není jenom televizní reality show, čeho se někteří obávají. Ale můj osobní názor je, že to Mars One nakonec nezrealizuje. Je ještě příliš brzy. Jinak NASA, Čínská kosmická agentura a další mají v plánu uskutečnit první cestu lidí na Mars s návratem někdy po roce 2030.

Jak by tedy takový život na Marsu vypadal?
Šest lidí by žilo v téměř identické plechové budce, jako je ta naše v Utahu. Ven by chodili jen ve skafandru, protože je tam šedesát stupňů pod nulou, nedýchatelná atmosféra a silná radiace. K tomu tlak jako třicet kilometrů nad povrchem Země. Pokud by se uvažovalo o kolonizaci, tak by tu základnu samozřejmě časem zvětšili a postavili takové kryté městečko. Jenže doprava materiálu je drahá, takže rozšířit stanici je možné až tehdy, když se posádka naučí stavět z tamních zdrojů.

Je vůbec reálné, aby posádka na Marsu přežila delší dobu?
Život na Marsu samozřejmě znamená absolutní závislost na technologii, která ale bude zálohovaná a astronauti by měli být schopni hodně věcí opravit. Z čistě fyziologického hlediska to určitě náročné bude. Absence slunečního záření se dá nahradit vitamínem D. Problémem ale bude ten rozdíl v gravitaci – po osmi měsících ve stavu beztíže přistane loď na Marsu, kde je třetina pozemské gravitace. Mezitím by astronautům ochably svaly a zřídly kosti. Proto se uvažuje o tom, že loď bude mít umělou gravitaci na úrovni té marťanské. Toho se dá dosáhnout odstředivou silou, která by vznikla rotací lodi podél vlastní osy, jako to je v některých sci-fi filmech. Vladimír Remek popisoval, jak těžký byl návrat na Zemi i po pouhém týdnu ve stavu beztíže.

Proč má mít posádka, která se vydá na Mars, právě 6 členů?
Takový je i současný počet astronautů na Mezinárodní vesmírné stanici. Kosmická loď musí být co nejmenší, aby se vše potřebné dostalo nahoru s pomocí jediné rakety. Každý kilogram je drahý.
Šest je počet členů, který umožňuje zastoupení všech důležitých profesí: potřebují piloty, technické inženýry, lékaře, geologa, mikrobiologa a botanika nebo zemědělského inženýra. Techničtí inženýři jsou obvykle zároveň piloti.

Kdybyste měla možnost opravdu letět na Mars, šla byste do toho?
Dost jsem o tom uvažovala, je to hodně nebezpečné, ale taky hodně lákavé. Asi ano, šla bych do toho, ale rozhodně ne s jednosměrnou letenkou! Jenže bych nejspíš neprošla testy, trpím mořskou nemocí.

připravila: Lucie Tomanová, foto: Filip Koubek, Proficam