Téma

Síťovaná krajka: Zapomenuté dědictví textilního řemesla

Síťovaná krajka je dnes téměř zapomenutým kulturním dědictvím vybledlým z kolektivní paměti. Kdysi zdobila liturgická roucha, čepce i kroje, a ve své době bývala cennější než peníze. Ačkoli je považovaná za „nižší“ dekorativní umění, její kořeny sahají až do starověku a spojují v sobě technickou dovednost s neobyčejnou jemností výrazu. Kombinací rybářského síťování a výšivky se odhaluje rukodělné dědictví, které ještě dnes přežívá díky úsilí několika málo žen napříč Evropou

• 
  Síťovaná krajka: Zapomenuté dědictví textilního řemesla
  Síťovaná krajka: Zapomenuté dědictví textilního řemesla

Text: Renata Dračková | Foto: Archiv Lenky Macečkové

Výroba krajek je v dějinách užitého umění považována za dekorativní umění druhotného významu. Její počátky však sahají až do starověku. Na českém území je doložený nález síťovacích jehel v Mikulčicích na jižní Moravě už v 8. a 9. století. Síťovaná krajka formovala podobu oděvů a krojů napříč různými kulturami a její výroba byla tak vzácná, že síťované výrobky v určité době a lokalitě dokonce sloužily jako měna. 

Teprve v 16. století, označovaném jako „století krajek“ se z dřívějšího domácího uzlování vyvinulo to, co dnes nazýváme krajkářstvím. Zatímco v 18. století zažila krajka vrchol svého rozvoje, na přelomu 19. a 20. století začala v důsledku nástupu levnějších, průmyslově vyráběných krajek začala ruční výroba upadat; tyto výrobky postupně zaplavily trhy nejen ve městech, ale i na venkově. Přestože je výroba krajky časově i technicky náročná, dochovalo se o ní jen velmi málo literatury. Z estetického hlediska je přitom výraznější než jiné typy krajek, což spočívá v její jednoduchosti a čistotě, která je způsobena pravoúhlostí a jemností.

Od funkce k estetice

Původ síťování byl čistě praktický – sloužilo k výrobě rybářských sítí. Postupně se tato technika se začala využívat při výrobě textilií, kde plnilo funkci spojování dvou textilních pruhů jako vsadka. Dále sloužilo k dekoraci liturgických rouch, jako ozdobný prvek na úvodních plachtách slavnostních textilií, domácím textilu nebo k zakončení spodního prádla, rukávů a čepečků.

Dona Catarina Diego Costa držící svůj výrobek. | Zdroj: ccdr-alg.pt

Samotná síťovaná krajka vzniká kombinací dvou technik — samotného síťování a výšivky. Základ tvoří síť vytvořená z nekonečné niti, uzlované pomocí tyčinky a filetovací jehly, tedy takzvané filetovací sady. Výsledná struktura může mít čtvercový, obdélníkový, kosočtvercový, trojúhelníkový nebo kruhový vzor. Jemnost sítě ovlivňuje tloušťka příze – nejčastěji konopné, lněné nebo bavlněné – a velikost ok. Čím jemnější síť a příze je, tím detailnější a časově náročnější výsledná práce je. Vyšívání na síťovině se lišilo od zvoleného materiálu a tloušťky příze. Vyšívalo se nejen v přírodní či bílé barvě; příze se však často barvily indigem či jinými pigmenty – nejčastěji červeným nebo hořčicově žlutým. V některých případech byly aplikovány skleněné perličky a okraje se lemovaly sametovými nebo hedvábnými stužkami.

Síťování dnes napříč Evropou

Síťování je dnes téměř zapomenuté. V České republice se síťované krajce věnuje jen několik jednotek tvůrců. Významnou postavou je Lenka Macečková ze Vsetína, která v roce 2018 obdržela titul Nositelky tradice lidových řemesel. Krajky vyrábí ve volném čase a její tvorba nachází uplatnění buď u specifických klientek, které hledají čepce vyráběné touto technikou, neboť jsou tradičně součástí lidového kroje na Valašsku, Slovácku a Luhačovickém Zálesí. Další výrobky vyhotovuje pro regionální muzea, kde slouží jako autentické exponáty. Macečková patří mezi poslední odbornice na tuto techniku.

Ukázka síťování s Lenkou Macečkovou. | Foto: Renata Dračková

Při podrobnějším zkoumání lze najít zmínky o jedné z posledních výrobkyň této krajky také v Portugalsku, kde je známá pod názvem „Renda Filé“ nebo „Renda do Malheiro“. Tuto krajku vyrábí téměř devadesátiletá Dona Catarina Diego Costa z městečka Vila do Bispo, které leží na nejjižnějším a nejzápadnějším cípu Portugalska. Ve Španělsku se této technice intenzivně věnuje Carolina de la Guardia, která se krajkářství zabývá od roku 1992. Krajky vyrábí na zakázku a mimo samotné výroby se věnuje také rekonstrukcím historických vzorů, pořádání kurzů krajkářství pro veřejnost a publikování návodů i vzorníků.

Podle de la Guardii existovaly ve Španělsku čtyři hlavní regiony známé výrobou této krajky. Ve městě Xàtiva se vytvářela mimořádně jemná síťovina, zatímco v Katalánsku byla síť hrubší a často doplňovaná dalšími výšivkovými technikami. V oblasti Sierra de Huelva byla síť tradičně kombinována s technikou zvanou cortadillo. Ve městě Luanco v severošpanělské Asturii bylo krajkářství rozšířené až do 60. let 20. století, kdy začalo upadat podobně jako další krajkářské tradice. K výraznějšímu oživení došlo až v 80. letech. 

Výrobek Dony Catariny Diego Costa, Vila do Bispo, Algarve, Portugalsko. Foto: Renata Dračková

Má síťování potenciál v současné době?

Přestože je technika výjimečná svou jemností, estetickou hodnotou a historickým významem, je dnes téměř nedohledatelná – ať už v odborné literatuře, nebo v digitálním prostoru. O to důležitější je její znalost uchovávat, podporovat řemeslnice, které ji stále ovládají, a zahrnout ji do odborného i veřejného diskurzu jako součást kulturního dědictví. Zároveň by bylo žádoucí, aby se této technice dostalo větší pozornosti ze strany vedení uměleckých škol. Její začlenění do výuky a studentských projektů by mohlo otevřít cestu k inovativnímu pojetí – ať už jde o nové způsoby výroby, materiály, nebo současné funkční využití. Takové propojení tradice s kreativitou současné generace by mohlo pomoci tento pozapomenutý řemeslný obor oživit a odhalit jeho stále živý potenciál v kontextu současného designu a řemesla.

3. 6. 2025 Happy Materials