Jak to vidí

Umění architekturou prorůstá od počátku návrhu. S architektem Markem Tichým o nové podobě hotelu Fairmont

Hotel Fairmont Golden Prague, dříve ikonický hotel InterContinental, má za sebou první měsíce od otevření. Citlivá rekonstrukce pod vedením architekta Marka Tichého vdechla brutalistické ikoně nový život. Hotel je místem, kde se potkává architektura, současný design a paměť československého skla. Zůstaly zde původní plastiky Libenského a Brychtové, znovu se rozzářila svítidla Huga Demartiniho a Reného Roubíčka a přibyly nové umělecké zásahy, které navazují na odkaz minulosti a reflektují současné umění.

Umění architekturou prorůstá od počátku návrhu. S architektem Markem Tichým o nové podobě hotelu Fairmont
Umění architekturou prorůstá od počátku návrhu. S architektem Markem Tichým o nové podobě hotelu Fairmont

Text: Inka Ličková | Foto: Fairmont Golden Prague

Zároveň se hotel stal živou galerií českého skla napříč generacemi. V sérii tří rozhovorů jsme mluvili s vybranými, kteří ji pomáhali znovu utvářet – s architektem Markem Tichým, autorem celkové koncepce, s výtvarníkem Zdeňkem Lhotským, jehož Tapiserie ze skla se propisují celým přízemím, a s restaurátorem a designérem Jaroslavem Bejvlem ml., který navrátil autenticitu a lesk původním skleněným dílům.

První rozhovor jsme vedli s Markem Tichým, architektem a pedagogem, jehož jméno je neodmyslitelně spjaté s památkovou péčí i současnou architektonickou reflexí, a který stojí za rekonstrukcí hotelu Fairmont Golden Prague. Brutalistická stavba na nábřeží Vltavy tak díky jeho vedení znovu ožila – nejen jako luxusní hotel, ale jako prostor s vrstevnatou pamětí. Tichý je absolventem ČVUT a studia v Nantes, v minulosti působil v pařížských ateliérech i na projektech ekologické architektury. V roce 2002 spoluzaložil kancelář TaK Architects, která se dlouhodobě věnuje kontextu současné a historické architektury. Při přestavbě Fairmontu spojil úctu k původnímu návrhu Karla Filsaka s dramaturgií nové umělecké vrstvy. Jeho přístup nespoléhá na retrospektivu ani trendy – vnímá budovu jako celek, v němž spolu od počátku rezonují architektura a umění. V rozhovoru popisuje, jak probíhala spolupráce s více než dvaceti výtvarníky, proč má sklo v hotelu svou funkční i emocionální roli, a co všechno znamená, když se umění v hotelu nejen obdivuje, ale žije.

Fairmont Golden Prague, architekt Marek Tichý, foto: Fairmont Golden Prague

Inka Ličková: Fairmont Golden Prague je jedním z mála hotelů, kde se luxus propojuje s důsledným respektem k architektonické i umělecké historii. Co pro vás osobně bylo při rekonstrukci nejdůležitější?

Marek Tichý: Nejdůležitější bylo propojení architektury a výtvarného umění. Umění není v architektuře umísťované po dokončení stavby, prorůstá s ní od počátku návrhu. Práce na stavbě i dílech pro ni určených je současná, obě linie se propojují a vzájemně ovlivňují. Díla, která nám zachovala historie, jsou restaurována, ta nová jsou zadána špičkovým umělcům. Dochází tak ke komplexnímu zpracování prostoru, jehož se díla stávají součástí. Zážitek je ještě intenzivnější než v galerii, protože tam se umění pozoruje s odstupem. V hotelu se ho můžete dotýkat, často má i funkční význam, je přímo zapojené do provozu.

Budovu navrhl Karel Filsak, ale vy jste do ní přizvali celou plejádu sklářských a výtvarných osobností. Jak jste vybírali autory pro nové realizace? Ovlivnili vás i konkrétní historické vrstvy domu?

Marek Tichý: K oslovení autorů jednotlivých děl mě vedly vazby na původní tvůrce, anebo prostě jen zaujetí pro jejich práci. Mezi prvními jsem oslovil Zdeňka Lhotského, který ve své osobě spojuje obojí. Je žákem a nositelem tradice zpracování skla profesorů Libenského a Brychtové, jejichž díla byla jedním z důležitých artefaktů historické vrstvy, a současně soudobým, doma i v zahraničí oceňovaným umělcem a sklářem. Jiné to bylo třeba u Jana Kukly, jehož práci dlouhodobě sleduji a kterému jsem zadal plastiku „Nebesa“ nad vstupem. A tak bych mohl pokračovat, celkem jsme zapojili do společné práce více než dvacet umělců a umělecko-řemeslných dílen.
O rozsahu nové vrstvy, její povaze a propojení s původní architekturou jsme měli poměrně jasnou představu. Umělci se ale přímo podíleli na její finální podobě. Někdy se jednalo o zpracování předem vymyšleného tématu nebo detailu, jindy o svobodnou tvorbu pro konkrétní místo založenou na obecnějším zadání – „otisk přírody v architektuře“.

Série skleněných plastik Tapiserie od Zdeňka Lhotského dnes dominuje přízemí. Proč jste chtěli do prostoru dostat současné sklo a jaká kritéria hrála roli při výběru tohoto autora?

Marek Tichý: Na tuto otázku jsem myslím odpověděl výše. Jedná se o soubor prací, které vás provází všemi veřejnými prostory, otiskují se dokonce až do fasád objektu, kde je můžete zaznamenat přímo při průchodu kolem hotelu. Zdeňka Lhotského jsem na rozdíl od jiných přizvaných výtvarníků osobně neznal, přivedla mne k němu hlavně vazba na původní tvůrce. Už od prvního setkání ale bylo jasné, že si v mnoha ohledech rozumíme, spolupráce trvala několik let a byla intenzivní a tvůrčí. Na výsledku je to myslím vidět a oba z něj máme radost.

Kdo přišel s nápadem umístit do restaurace Domovní znamení Prahy od Martina Janeckého? Byla to vaše iniciativa, nebo přání investora?

Marek Tichý: Domovní znamení jsou umístěna v hotelové lobby – v našem pojetí pasáži nebo chceme-li, galerii umění v ulici Pařížská. Na myšlenku mě v tomto případě přivedl jeden z vlastníků, a protože jsem to dílo znal a do dramaturgie výborně zapadlo, okamžitě jsem Martina Janeckého oslovil. Ani tady se ale nejedná o pouhé umístění výtvarného díla. Rozměry, počet a celkovou kompozici jsme řešili přímo pro daný prostor.

Lobby, domovní znamení, autor Martin Janecký, foto: Fairmont Golden Prague

Jak probíhal proces restaurování původních skleněných děl – například plastik Libenského a Brychtové nebo svítidel Demartiniho a Roubíčka? Měli jste hned jasno, že je chcete zachovat?

Marek Tichý: Jednalo se o standardní proces restaurování, v tomto případě technicky i technologicky poměrně komplikovaný. Práce byla svěřena Jaroslavu Bejvlovi, a to hlavně proto, že jako hlavní technik výroby pracoval na lustrech s René Roubíčkem již v době jejich vzniku, byl podrobně obeznámen s technikou i výtvarným kontextem a udržoval kontakt i s rodinou autora.

Sklo v hotelu není jen dekorací – vytváří světlo, náladu, stává se orientačním bodem. Jak jste vnímali jeho roli v celkovém konceptu prostoru?

Marek Tichý: Sklo v hotelu ožívá, stává se jeho součástí, ve výtvarném i provozním slova smyslu. Ukazuje své možnosti a tváře, je osobní, příjemné na dotek, je nositelem světla i obrazu. To byla moje vize při jeho aplikaci.

Co by si měl podle vás běžný návštěvník z těchto skleněných intervencí odnést? V čem je pro vás jejich hlavní síla?

Marek Tichý: Sklo a práce s ním nezpochybnitelně patří k našemu kulturnímu dědictví. I v dobách, kdy naši umělci nemohli svobodně tvořit a vystavovat, se právě sklářští designeři dokázali prosadit na mezinárodním poli. Jedná se o jedno z mála řemesel, které neztratilo svou kontinuitu a dnes znovu sílí. Je klíčovou součástí původní stavby hotelu a také jeho nové vrstvy, jíž jsme hotel posunuli do tohoto století a kulturní Evropy.

Inka Ličková je historička umění, kurátorka a produkční Galerie Kuzebauch.