Všímáme si

Logika pastevectví v Muzeu Stedelijk: Když není jasné, kdo svedl koho

Zdomácnělé ovce o schopnost shazovat vlnu přišly. Zda byla ztráta této vlastnosti vyvolána domestikací, nebo lidé vyvinuli nástroje na stříhání vlny naopak v reakci na evoluci ovcí, se v lince 11 000 let dlouhého vztahu ztratilo už dávno. Skrz spekulování nad oba scénáři zároveň, nachází výstava Oltre Terra prostor pro symbiózu mezi přírodovědným muzeem a muzeem designu. Nabízí tak možnost komplexní reflexe domestikace za účelem produkce materiálu: s přesvědčením, že materiální kultura a biologická evoluce jsou od sebe koncepčně oddělovány až příliš často. Jak se ale stříhá a hladí současně?

Logika pastevectví v Muzeu Stedelijk: Když není jasné, kdo svedl koho
Logika pastevectví v Muzeu Stedelijk: Když není jasné, kdo svedl koho

Text: Lilia Gutiérrez | Foto: Muzeum Stedelijk

Výstava, kterou původně poptalo Muzeum designu a architektury v Oslu, se v repríze objevuje na půdě amsterdamského muzea Stedelijk. Expozice je výsledkem výzkumu designérského dua Formafantasma, které se na pozadí vývoje produkce vlny zaměřuje na mapování složitosti zdánlivě kooperativní symbiózy mezi ovcemi a lidmi. Materiály, techniky a živí tvorové jsou v rámci instalace prezentovány společně, jakoby měly hromadně čelit právě současné kategorizaci, oddělující člověka od zvířete a produkt od biologické hmoty. Místo odpovědí na enormní množství nevyužívané evropské vlny se tak výstava v první řadě pokouší o rozpitvání onoho stěžejního momentu domestikace, jakkoliv neintimní a pragmatický se může zdát.

Zdroj: Stedelijk Museum

Instalace působí na první pohled jako ryze encyklopedický prostor: vitríny s nůžkami na stříhání vlny a modely vycpaných ovcí se protínají s obrazy z první poloviny 19. století a audiovizuálními díly. Tento v něčem hřejivě nostalgický základ ale doplňuje rovina studeného současného přístupu k vlně, jako materiálu. Podsvícenou fotografií znázorněny hromady textilního materiálu, certifikáty vlněné produkce a informace o šlechtění ovce merino by byly samy o sobě dostatečně vysvětlující. Mezi vystavenými kusy najdeme ale i koberec vyrobený ze čtyř různých vlněných vláken extrahovaných z 12 italských plemen ovcí — tato odpadní vlna je obvykle z produkce vyřazována pro svou hrubost, ale navržením koberce chtěli autoři ilustrovat, jak lze tato hrubší vlákna stále používat k výrobě produktů, které nejsou v přímém kontaktu s pokožkou. Podobné intervence jsou pro výstavní činnost dua Formafantasma typické a jedná se právě o designérský vklad do kurátorského přístupu, který obsah expozice odlišuje od galerijního i muzejního standardu.

Zdroj: Stedelijk Museum

Hlavní devízou instalace je přes značnou logickou strukturu její beznávodná otevřenost a tedy možnost nacházet v průhledech mezi jednotlivými objekty různé souvislosti. Ústředním bodem zdánlivě nehierarchického seřazení instalace je video, které vytvořili autoři výstavy s umělkyní Joannou Piotrowskou. Film ,,Hmatové aferenty” se zaměřuje na hmatovou zkušenost s ovcemi a vlnou a ,,zkoumá způsoby, jakými lidé v průběhu času interagovali s ovcemi.” Pracuje s dotekem a gesty jako s primární způsoby komunikace mezi aktéry v tomto produkčním řetězci — lidmi a ovcemi — kteří spolu nemohou verbálně souviset. Video je měkkým místem výstavy, kde přesvědčování prochází rukama. Autoři tak připouští roli doteku k pochopení muzejní expozice a materiální produkce.

Zdroj: Stedelijk Museum

Kontrast mezi hrubým a jemným je mezi exponáty suverénně situován jako logika černé a bílé. Podobně jako ve všech komplexnějších situací se ale i v otázkách produkce vlny představa logika černé a bílé rozmazává. Lokální ovčí vlna je materiálem, který má svou hodnotu, navíc je obnovitelným zdrojem, jenž není plně využíván. Vlákna merino a mohér zaplavila oděvní trh díky svým jedinečným vlastnostem, které evropské vlně chybí — česká vlna se pálí, zakopává do země a v lepším případě se používá na izolaci. Prosakuje vzorec vztahu lidí a ovcí i do současné podoby výrobního řetězce, nebo je ke znovuvyužívání ovčí vlny potřeba něco více, než muzejní edukace?