CZ / ENG

Ptáme se

Designérka M. N. Václavková: Moje boty jsou opravitelné. Chci, aby se daly i recyklovat

Boty – vášeň Marie Niny Václavkové. Boty jako nejproblematičtější disciplína módního designu z hlediska ekologie i ergonomie. „Je to malá architektura, socha kolem nohy s přísnými pravidly,“ vysvětluje Václavková. Své prototypy zkouší na sobě, ve velikosti 36. 

Designérka M. N. Václavková: Moje boty jsou opravitelné. Chci, aby se daly i recyklovat

Maria Nina Václavková letos ukončila studium na pražské UMPRUM a se svou diplomovou kolekcí OffCuts získala na Czech Grand Design cenu za objev roku. Navrhla a pro radost prodává plstěné bačkory Mule a její model Rectangle Shoes má ve sbírce newyorské Metropolitní muzeum (The Met). Aktuálně se stala posilou stávajícího týmu matériO Prague. Během rozhovoru jsme si vzájemně prohlížely boty a povídaly si o tom, jak složité je bezezbytku naplnit koncept trvalé udržitelnosti.


Připravila: Kateřina Přidalová • Foto: Tomáš Rubín

► For English version click here


 

 

Cílem vašeho oceněného projektu OffCuts bylo vytvořit typ boty, jejíž části se skládají mechanicky, tedy bez lepidla. Lepení je problematické při recyklaci i opravitelnosti bot. OffCuts je prototyp, který ukazuje jiné uvažování o botě. Co vás zavedlo k tomuto takzvaně udržitelnému projektu?
Pro mě bylo důležité hledat cestu, jak nepodporovat konzumerismus a minimalizovat negativní dopady životního cyklu boty. Dělala jsem si rešerše různých cest k udržitelnosti a kladla si otázky, zda je lepší boty dělat z biodegradabilních materiálů nebo z materiálů vhodných pro recyklaci. Neexistuje na to ale ideální odpověď.

Jakým směrem jste se vydala vy?
Šlo mi hlavně o to prodloužit životnost spotřebního produktu a umožnit tak jeho majiteli hlubší emocionální vztah s předmětem. Moje boty jsou opravitelné. To pro mě bylo hodně důležité, protože spousta bot se dnes bohužel opravovat nedá. U některých si můžete nechat nově podrazit podrážku, ale častěji boty sešlapete a pak je vyhodíte. Tenisky například moc opravovat nejdou. Jednotlivé části bot OffCuts spolu drží pomocí šroubků, zásuvných systémů a šití. Do budoucna bych chtěla, aby byly z recyklovaných a dále recyklovatelných materiálů. Když bota doslouží, je možné ji díky konstrukci na principu skládačky rozebrat na jednotlivé materiály. Ty se díky tomu dají dále použít nebo zrecyklovat, aniž by ztratily svou hodnotu. Materiály by tak mohly zůstat v koloběhu, jak nejdéle to bude možné. To se zatím nedaří.

Co tomu brání?
Recyklace je komplikované téma, ke kterému se často upínáme a věříme, že všechno vyřeší. Musí být ale smysluplná. Pěnu EVA, kterou jsem používala při výrobě prototypů, by recyklovatelná být měla, ale žádná z evropských nebo českých firem, které ji vyrábí, se její recyklaci nezabývá.

Kde vidíte možné řešení?
PLUSFOAM, jedna z firem, se kterou jsem se pokoušela komunikovat, vyrábí obdobný materiál, který je uzpůsoben tak, aby byl plně recyklovatelný, zpracovávají jak takzvaný pre-consumer waste, tak i post-consumer waste. Když se rozhodnete svou botu vyhodit, na jejich stránkách si najdete konkrétní model a oni vám najdou své nejbližší středisko, kde se dá použitý materiál recyklovat. Pro Čechy je to třeba Německo. Spolupracují s velkými firmami, jako je New Balance, Toms nebo Patagonia. Pro mě jako malého designéra je ale bohužel nemožné s nimi dnes navázat spolupráci kvůli tomu, že jsem maloodběratel. Výhodu mají velké firmy. Ale věřím, že se tyhle věci zlepší. Továrny zatím nejsou většinou na cirkulární design připravené. Také je samozřejmě otázka, jestli má snaha o cirkulární design smysl pro malosériového designéra z logistického hlediska.

 

 

Z jakého materiálu jsou nyní vaše boty OffCuts a kterým byste ho nahradila?
Podešve u prototypů jsou nyní z klasické etylenvinylacetátové pěny (EVA). Částečně jsem používala zbytky z továrny ve Zlíně a částečně z továrny v Německu, která materiál vyrábí šetrně k životnímu prostředí a zavazuje se, že nepoužívá žádné škodlivé látky. Ale když jsem se této firmy ptala, zda jsou schopni jej recyklovat, řekli mi, že oni to nedělají. Stejně reagovala i zlínská firma, která stroje na recyklaci dokonce vlastnila, ale už je nepoužívá. Vrchní materiál je Dinamica Eco-Suede, vyrobený z recyklovaného polyesteru (a je možné ho znovu recyklovat). Je vyrobený v Itálii v ekologicky zodpovědné továrně. Je to velmi odolný a prodyšný materiál, který připomíná semiš.

V současnosti komunikuji se dvěma firmami. Jednou z nich je Bloom Foam, která vyrábí EVA pěnu, která se ze 40 % vyrábí z Algae, sladkovodních sinic. Při její výrobě tak dochází k čištění vodních zdrojů a zároveň snižování závislosti na neobnovitelných zdrojích. Zatím ale nejsou schopni recyklovat post-consumer waste. Další firmou je portugalská továrna Forever Sole, která se specializuje na výrobu podešví. Jsou nakloněni udržitelným projektům a pracují jak s přírodním kaučukem, tak s recyklovanou EVA foam. Ráda bych se do budoucna zaměřila na materiály přírodního původu jako například přírodní kaučuk, ten by se ale musel zpracovávat odléváním do forem, které jsou velmi drahé.

Neuvažovala jste, že byste se kvůli OffCuts spojila s nějakou větší firmou, když jste jako jednotlivec dost limitována?
Uvidím, jak se bude projekt dál vyvíjet, zatím v něm ale budu pokračovat sama. OffCuts jsou navrženy jako skládačka, kterou nemusí vyrábět továrna, což umožňuje malosériovou výrobu. Jednotlivé díly se vyseknou a pak je nutné je pečlivě zkompletovat a složit dohromady. To v současnosti provádím já. Malé měřítko mi umožňuje kontrolu nad všemi fázemi procesu výroby. Minimalizuji vznik odpadu při výrobě a ten, který přeci jen vznikne, se snažím dál využít při tvorbě dalších objektů a předmětů. Navíc mohu zajistit i případné opravy. Boty jsem nedávno prezentovala ve Francii mezi finalisty Festivalu Hyeres. Měla jsem velmi pozitivní zpětnou vazbu. Bylo fajn sledovat reakce lidí, když zjistili, že za tím, jak boty vypadají, je udržitelný aspekt designu. Je to dobrý signál, že má smysl v tom pokračovat.

 

 

Doba je tomu nakloněná, zvlášť když se odpovědné výrobě začínají věnovat i velké korporace jako Nike, Puma nebo Adidas. Ten podle nedávné zprávy vyvinul pomocí 3D tisku tenisky, které budete moci po použití vrátit zpět do obchodu a oni je zrecyklují. To souzní s konceptem cirkulární ekonomiky, kdy si firma hlídá celý životní cyklus svého produktu.
Adidas je myslím jednou z nejsnaživějších korporací. Je skvělé, že vyvíjejí podobné projekty. Velké firmy mají kapitál na to, aby měly svá výzkumná centra, kde spojují nejmodernější technologie s kreativními mozky. S 3D tiskem jsou schopni vytvořit botu pouze z jednoho typu materiálu, jehož struktury se ale liší. Je navržena přímo tak, aby ji byli schopni snadno zrecyklovat a uzavřít tak koloběh.

Řeší se také, že do budoucna byste si boty na míru naklikala na laptopu podle vlastních představ a poštou vám přijde originální kus. Jak vnímáte boty, které by korporace tiskly na míru jejich uživateli? Využila jste 3D tisk při práci na OffCuts?
Jednotlivé komponenty OffCuts jsem vysekávala na vodním paprsku, 3D tisk jsem nevyužívala. Myslím, že má ale velkou budoucnost, protože nemáte odpad při výrobě. Vytisknete jen to, co použijete. V kombinaci s technologiemi 3D tkaní jako flyknit nebo primeknit pro výrobu svršků je to skvělé, protože nejsou třeba žádné další podpůrné komponenty uvnitř boty. Stačí, aby tkanina byla hustější tam, kde potřebujete oporu, a řidší, kde to potřebuje dýchat. Klasická bota má totiž uvnitř spoustu komponentů z různých materiálů.  Nicméně 3D tiskové technologie, které jsou dostupné pro mě, jsou primitivní a slouží k tomu, že si můžete vytisknout prototyp. To, co používají velké firmy, jsou velmi pokročilé technologie.

V poslední době si někteří lidé vyrábějí boty sami doma podle návodů z webu nebo se konají různé workshopy. K nim nejsou potřeba žádné složité technologie, ale jen šikovné ruce. Neuvažovala jste, že byste vyvinula skládačku, kterou si doma člověk dotvoří? O budoucích designérech se totiž mluví jako těch, kteří namísto finálních produktů budou navrhovat rozhraní pro výrobu produktu – ať půjde o algoritmy pro tiskárny nebo mechanické dílky, které si uživatel spojí.
Je to zajímavé a znám spoustu lidí, které baví, že si něco sami mohou dodělat. Pak je ale taky mnoho lidí, kteří si chtějí koupit profesionální výrobek a nechtějí si tak zvaně špinit ruce. Pokud si lidi budou vyrábět sami boty ať už podle šablon, které si stáhnou z webu pro domácí 3D tiskárnu, nebo si je ručně ušijí, je otázka, zda bude možné udržet kvalitu designu. Zda to nepovede k degradaci vkusu. Ale kdo ví. Třeba ne. OffCuts jsou sice skládačka, ale docela složitě konstruovaná, a když by si to měl někdo složit doma, muselo by to být jinak mechanicky a esteticky řešené.

Ale zrovna vaše plstěné bačkory Mule vypadají, že se dají rozložit na placku a doma složit.
To by vlastně asi teoreticky šlo. Drží pohromadě jen třemi stehy. Používám vlněnou plsť z továrny ze Slovenska. Dodávají mi vyseknutý tvar podle mých střihových šablon a já už pak jen přidám podešev a sešiju je.

 

 

V jednom rozhovoru jste uvedla, že jste měla stáž v německé firmě, během které jste pracovala v rámci home office z Prahy. Co jste tam dělala?
EKN footwear je malá značka, která navrhuje sustainable a minimalistické tenisky i klasičtější typy bot. Firma sídlí ve Frankfurtu, jejich designér je z Londýna, boty se vyrábějí ručně v Portugalsku. Proto jsem pro ně pracovala z Prahy. Líbily se jim mé práce, ale také prý do svého mužského týmu potřebovali ženskou ruku. Měla jsem na starosti návrh a vývoj dvou modelů do dámské řady typu „chelsea boots“ a „tenisky“. Na dálku jsme si posílali koncepty, moodboardy, skicy a návrhy, pak se to poslalo do Portugalska a oni mi poslali prototyp, který jsem opoznámkovala a zase poslala zpátky.

Takže se vám podařilo vaše návrhy realizovat?
Ano, jedny „chelsea boots“ půjdou do prodeje na podzim a tenisky se nyní prototypují. Zřejmě budou na jaře.

Jakým způsobem firma boty vyrábí?
Jsou to velmi kvalitní ručně vyráběné boty, které dlouho vydrží. Mají v nabídce půl na půl veganské a kožené boty. Základem pro ně je, že používají pečlivě vybírané materiály, které neobsahují toxické látky a jsou vyrobené v Evropě. Kůže, kterou používají, je činěná bez chromu. Na podrážky používají přírodní kaučuk nebo recyklované materiály. Pro veganskou řadu používají bavlnu nebo veganskou alternativu semiše.

 

 

Před třemi lety jsem si koupila boty z ananasové kůže od jedné britské značky a pořád skvěle drží. Byl to pro mě experiment. Na začátku jsem se trochu bála, do čeho jdu, protože boty nebyly levné.
Já mám zase tenisky Native taky už tři roky. Všude je tahám, i v dešti a pořád jsou v pořádku. Native je kanadská veganská značka a nepoužívání materiálů živočišného původu je pro ně primární. Materiály, které ale jinak používají, příliš sustainable nejsou. Ale nedávno uvedli na trh limitované tenisky čistě z přírodních materiálů, které by měly být biodegredabilní. Firmy v Evropě to nemají lehké, protože musí čelit velké konkurenci z Asie. Tady v EU vím, jaké jsou limity a certifikace, a když je třeba, můžu se zajet podívat do továrny.

S konceptem trvalé udržitelností je to dost komplikované. Má roviny sociální, ekonomické a ekologické, které se často nedaří naplnit bezezbytku. Vy sama jste to v rozhovorech zmiňovala, že jsou vedle chování firem důležité i malé osobní kroky jednotlivců. O udržitelnost se snažíte ve vaší práci. A jak v osobním životě?
Pro mě je to neoddělitelná součást mého osobního i pracovního života. Udržitelnost je pro mě v designu stejně důležitá jako forma a funkce. Je to další, rovnocenný pilíř designu, a nejtěžší z nich. Nechci se zpronevěřit svému přesvědčení. V poslední době se o udržitelnosti hodně mluví a trápí mě, že se často kvůli tomu na sociálních sítích strhává nenávistná kampaň. Jako třeba když lidé pomlouvají vegana, který někde vyhodil plastovou lahev do normálního koše. To je příklad toho, jak se lidé pranýřují navzájem za to, že nejsou schopni dělat něco stoprocentně dobře. Toho není schopen nikdo. Pro mě je důležité se soustředit na téma, které si vyberu a  věnovat se mu naplno. V osobním životě se snažím chovat co nejzodpovědněji. Nemusíme být nejlepší ve všem. Nemůžeme se zbláznit a musíme mít taky radost ze života.

Občas když sleduji diskuse ve veganských nebo „zero waste“ komunitách, které prahnou po dokonalosti, říkám si, že je to mnohdy na hraně zdravého rozumu. Když jsem si kupovala veganské boty a bavila se s majitelkou obchodu, shodly jsme se na tom, že je veganské mít věci ze second handu, bez ohledu na to, zda jsou kožené nebo vlněné. Ona zmínila, že se nemůže ve vlněném svetru z druhé ruky ukázat na veřejnosti, protože by jí to její zákazníci neodpustili a ohrozilo by to její byznys.
Někdy jsou lidé až militantní. To pak ale třeba odradí lidi, kteří by byli ochotni udělat aspoň menší ústupky ve svém životním stylu. Když nebudete x dní v týdnu jíst maso nebo pít mléko, je to pořád lepší, než kdybyste se toho nedokázala vzdát vůbec. I malé kroky jsou důležité.

 

 

S trvalou udržitelností souvisí i marketingový greenwashing, kdy se výrobky prezentují jako bio a udržitelné, ale ve skutečnosti takové nejsou. Jak tohle vnímáte?
Hodně mi to komplikuje práci. Někdy mám pocit, že abych byla schopná všechny věci posoudit, měla bych ještě vystudovat chemicko-technologickou školu. Před dvěma lety jsme byli v Miláně na veletrhu, kde se prezentovaly materiály a komponenty pro design obuvi a doplňků. Spousta firem tam měla zelenou cedulku, že jsou bio, green, sustainable. Chtěli jsme, aby nám vysvětlili, v čem je jejich produkt zelený. Většinou to byla pravda jen částečně. Když třeba firma používá míň vody při výrobě, je to skvělé, ale problém je, když jejich produkt už jinak ekologický není, protože třeba využívá toxická barviva.

Háček je tedy v nakládání s informacemi.
Problém vidím v netransparentní komunikaci. Je pochopitelné, že něco není stoprocentní, ale už není v pořádku, že to nepřiznají. Proto si pořád musím zjišťovat dodatečné informace, ověřovat a mít se na pozoru, a mnohdy se i zklamu. Ať už jako spotřebitel nebo designér. Greenwahsing je nebezpečný a celému tématu udržitelnosti velmi škodí, může v lidech vyvolávat falešnou úlevu svědomí, že je OK dál konzumovat akorát věci se zelenou cedulkou. Pomohlo by, kdyby se lidi nebáli přiznat, že nejsou dokonalí.

Kde je pro vás jako designérku hranice snesitelnosti, co ještě jako udržitelné přijmete, a co ne?
To je hodně individuální, udržitelnost je hodně komplikovaná a komplexní problematika, která řeší spoustu různých aspektů.  Ne vždy existuje jednoznačná odpověď nebo řešení, co je dobře a co špatně. Snažím se pečlivě a uvážlivě volit možná řešení podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přemýšlet kriticky a dívat se na věci z více úhlů pohledu. Je pro mne třeba důležité, abych nepoužívala materiály živočišného původu. Stejně tak bych nepoužívala materiál, u něhož neznám pořádně jeho původ nebo jak se vyrábí a jak by se s ním mělo naložit, když doslouží. A taky kdo ho vyrábí a za jakých podmínek. Ale udržitelnost není jen o ekologických materiálech, je nutná celková změna našeho chování a přístupu ke konzumu a našim vztahům k věcem a vůbec celé planetě.

 

 

V roce 2013 neziskovka NaZemi spustila kampaň Obuj se do toho, která poukázala na problematiku rychlé módy a sweatshopů. Sledujete za tu dob posun ve vnímání spotřebitelů?
Mám pocit, že se něco děje, lidi to víc zajímá, vytváří se tlak na firmy, ale nevím, nakolik silně to rezonuje mimo moji bublinu. Jednu moji kamarádku móda nezajímá a nějakou udržitelnost neřeší. Kupuje si věci od fast fashion značek. Ale tím, že si toho kupuje hrozně málo, tak i přestože ty věci nejsou eko, její ekologická stopa může být menší než „ekostopa“ nějaké bloggerky, která se zajímá o udržitelnou módu, ale vlastně si kupuje spoustu věcí.

V Česku vzniklo v posledních letech několik malých obuvnických značek jako třeba CAVE, Vasky, Playbag a další. Jak vnímáte aktivity vašich kolegů?
Je to skvělé a člověk, který chce kvalitní lokální výrobek má konečně možnost si tady něco koupit.

Myslíte si, že velké globální korporace dokážou proměnit spotřebitelský trh? Zatím je to spíše v limitovaných sériích.
Je důležité, že tlak jde z obou stran. Lidi udržitelná móda zajímá a malé a velké firmy na to reagují. Ty velké mají prostředky na výzkum a start-upy mají zase odvážnější vize. Je dobře, že se tématy udržitelnosti zaobírají i velké korporace, i když jejich motivace není čistě etická jako spíš byznysová. Pomáhají rozšířit povědomí o téhle problematice mezi širší veřejnost. Ale je tu velké nebezpečí greenwashingu, ke kterému velmi často sklouznou.

Vaše boty Rectangular Shoes, které jste realizovala ještě na studiích v Plzni, jsou nyní ve sbírce neworského Metropolitního muzea umění (The Met). Jste jediná designérka z Česka?
Je to pro mě velká čest, ale nevím, jestli se to někomu od nás ještě povedlo. Boty si vyžádali do svých stálých sbírek potom, co jsem s nimi vyhrála soutěž Talent Designu ve Zlíně a objevily se tehdy i v zahraničních médiích.


8. 8. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.