CZ / ENG

Ptáme se

Dirty Glass: Design z odpadního skla

Cesta Jana Čiháka k vysněnému oboru začala u módy. Přes tvorbu šperku se pak student Fakulty umění a designu v Ústí nad Labem dostal až ke sklu, do něhož se zamiloval. Jeho projekt Dirty Glass efektivně pracuje s odpadním sklem, které by jinak skončilo na skládce. O tom, jakou technologií odpadní sklo Jan Čihák zpracovává, jsme si povídali přímo na půdě ústecké univerzity.

Dirty Glass: Design z odpadního skla

Autorka rozhovoru: Nikol Galé • Úvodní foto: Tomáš Denk, Anežka Majdišová


Jednou z vašich kolekcí ze skla je Dirty Glass zahrnující stolky zhotovené pomocí inovativní techniky výroby z odpadového skla. Můžete přiblížit technologii této výroby a jak projekt vznikl?

Nápad vzniknul v rámci klauzurní práce v prvním ročníku magisterského studia, kdy jsme jako zadání měli téma udržitelnost. Začal jsem se zaobírat odpadním sklem a tím, jak ho můžu zpracovat. Znalosti o zpracování skla mám již z předchozího studia. Díky tomu mě napadlo sklo rozdrtit na jemnou drť, skoro až na moučku, pak ho různě promísit nebo naopak separovat podle barvy a následně ho zpětně utavit do nového skla v jiné formě.

DIRTYGLASS 2.0 Foto: Tomáš Denk, Anežka Majdišová

Jakým způsobem sklo drtíte?

Aktuálně využívám drtící stroj na Fakultě životního prostředí. Ale plánuji i vlastní zdroje.

Co se děje s nadrceným skelným práškem poté, co ho promísíte?

Na naší fakultě máme k dispozici pece na tavené plastiky, které pro svou potřebu využívám. V nové verzi projektu – Dirty Glass 2.0 jsem se odloučil od odpadové skleněné drtě. Začal jsem vyhledávat čistší zdroje, jako je například odpad z mačkání skleněných knoflíků. Výsledné sklo působí jinak, přičemž se jedná o tu samou technologii.

Jak byste v tomto ohledu popsal svůj vztah k udržitelnosti?

O udržitelnost jsem se zajímal již dříve. Je to aktuální téma, které se v budoucnu bude řešit ještě intenzivněji, a proto si myslím, že bychom na něj měli reagovat. Já se přiznám – z každé výzvy se vždy snažím vydobýt maximum. Přišlo mi proto smysluplné zpracovat skelný odpad, který je určený k likvidaci na skládce, dát mu nový život. Můj vztah k udržitelnosti vychází z otázky, proč toho vyrábíme tolik a s enormním množstvím odpadu. Na druhou stranu jsem díky tomuto odpadu měl možnost něco vytvořit. Otázka, proč toho tolik vyrábět zde, ale stejně zůstává. Odpady jsou stále přirozenou součástí našeho průmyslu.

Jan Čihák. Foto: Vojtěch Hepnar

Cesta ke sklu

Vaše tvorba je rozkročena mezi designem skla, šperku a fashion designem. Jak jste došel k tomuto propojení?

Je to takový můj osobní „mišmaš“. Pocházím ze Středočeského kraje a v rámci studia prolétávám celými Čechami. Do Prahy jsem šel na Střední průmyslovou školu oděvní, pak jsem, stejně jako většina mých spolužáků, pokračoval do Liberce na Fakultu textilní TUL (Technická univerzita v Liberci – pozn.red.). Tam mi bylo nabídnuto studium v ateliéru skla a šperku, tak jsem si říkal, proč to nezkusit. Sklo mě vždy zajímalo, ale nic jsem o něm nevěděl. Řekl jsem si proto, že to zkusím, a do skla se definitivně zamiloval.

Pak přišla stáž Erasmus, díky které jsem se na rok zase vrátil k oděvu. Když jsem se rozhodoval, kam budu pokračovat na magisterské studium, volba padla na ateliér skla v Ústí. Věděl jsem, že se sklem chci více pracovat, protože se v něm mohu hodně rozvinout.

Studoval jste v tedy Liberci, v Ústí nad Labem a zkušenost máte i z pařížské ESMOD Fashion School in Paris. Jaký rozdíl vnímáte ve výuce designu v Česku a ve Francii?

Rozdíly byly dost velké. České vysoké školství se liší například v tom, že studijní týden trvá třeba jen tři dny, ačkoliv i to je samozřejmě individuální. Zároveň se zde zaměřujeme hodně na design a na rozvoj autora a jeho autorské tvorby, to v zahraničí vůbec nebylo. Většina vysokých francouzských škol zaměřených na umělecké obory jsou mnohem více středoškolské.

Jak to myslíte?

Studium je tam mnohem více řízené a trvá celý týden – od pondělí do pátku. Ve třídě je zhruba dvacet pět lidí a všichni pracují na jednom úkolu. Jeden celý den je výuka v ateliéru, druhý den se pak učí v dílnách. Je tam jasně dané, kdy se co bude dělat. V Česku to funguje tak, že do dílny jde člověk, když potřebuje, třeba ve svém volném čase.

Among The Mountains. Foto: Jan Čihák

 

7. 6. 2024

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.