CZ / ENG

Téma týdne

Jakub Berdych: I plastový kýbl je zranitelný

I v designu jako v každé tvůrčí činnosti platí, že dílo, je-li zdařilé, je chytřejší než sám autor a dokáže si pro sebe vydobýt prostor, jakýsi duchovní akční rádius, který funguje v mnoha dalších a samotným autorem nečekaných a netušených souvislostech. Čím je dílo jalovější, tím menší ten prostor je; některá díla jsou tak zbytečná, že si jich ani nevšimneme, jiná vyzařují takový náboj a energii, že vybuchují jako ohňostroj, který ozáří vzdálené světy. 

Jakub Berdych: I plastový kýbl je zranitelný

switch to english version

Materialýza, malá expozice Jakuba Berdycha v Galerii Kuzebauch na Břevnově, si prostor nárokuje prostřednictvím vtipných brutalitek, kterým se musíte smát, zároveň ale tušíte, že nejsou jen tak samoúčelné. Atakují například naše zažité představy o hranicích mezi „hóch uměním“ a „pracovním nářadím pro muže i ženy“ a vykládají si je značně volně; zdviženému obočí s neúprosnou otázkou „jak to tedy s tebou vlastně je“ neunikne ani fyzický materiál, z kterého je dílo zhotoveno, ani funkce „jak, proč a k čemu tady vlastně jsi“. Výstava Jakuba Berdycha „Materialýza“ říká: Je toho „mezi námi“ víc…

Materialýza, dvě do sebe zaklíněná slova, analyzuje možnosti materiálu fyzicky i psychicky a zkouší, kam až může zajít. Účinek překračování hranic zesiluje instalace výstavy. Jen dva vážnější kousky stojí stranou – elegantní, veskrze moderní lampa-světelný objekt a čedičová, široce rozevřená mísa s hrubou strukturou, klidně by to mohl být i dolní díl pravěkého mlecího kola na obilí. Ostatní materialýzy jsou na pavoučích nohách vysokých soklů nahuštěné v centru výstavního prostoru. 

Obcházíte kolem a divíte se, co vidíte:

  •   ten nejobyčejnější plastový kýbl (ano, řekněme to takhle lidově) napěněný bublinami z foukaného skla, které okolní exponáty rozehrají barvami; shluk bublin je lehce rozfouknutý, jen odletět; 
  •  plastový kanystr nasazený na skleněné noze z černé neprůhledné skloviny, snad vysavač; 
  •  zlaté uši (králík v klobouku?) stojící bezprizorní a opuštěné ve vysoké nádobě na šampaňské; 
  •  kdysi luxusní vývozní artikl – pracně broušené vázy a mísy – jsou deformovány dílenským nářadím, kleště, štípačky a nůžky jsou zde zapomenuty, když tahají okraje za ucho a bortí jejich tvar; 
  •  žlutou trojdílnou vázu uchopíte za červené držáky z jakéhosi blíže neurčeného nářadí; 
  •  jiná dvojice váz z křišťálu byla přiškrcena provazem. Původní válce byly rozřezány na kruhy, zpracovány kladivem a znovu za tepla spojeny. Otisky tohoto násilí se jim navěky zakusují do hrdla; 
  •  a skleněné tchyní jazyky, preventivně položené níž než ostatní díla, se přesto derou zezdola vzhůru, aby se vám vplazily do hlavy a vpálily své jedovaté sdělení. 

Jaký je smysl takto podivně ustrojených věcí? Dá si někdo do bytu jako dekoraci umělohmotný kýbl se skleněnými bublinami? 

„Jaký mají smysl? Především ten, že mě to baví.“ A bude to pravda, protože se Jakub Berdych usmívá pod vousy. „Jsou to volné koncepty, nechtěl jsem jim dávat užitnou hodnotu, považuji je za objekty. Je to zvláštní, ale plastikový kýbl i sklo změnily můj náhled na věci. Vycházím z toho, že sklo je drahý a luxusní materiál, chtěl jsem ho proto spojovat s něčím, co relativně nic nestojí. Jenže plastový kýbl, přestože ho považujeme za obyčejný a laciný, je zrovna tak zranitelný – až jednou dojde ropa, bude drahý podobně jako sklo. U sochy předpokládáme, že bude z tradičního sochařského materiálu, já se asi snažím o popírání materiálu i sochy samotné, proti vžité představě, jak že by měla vypadat. Výroba kýblů možná ani nemá svého výtvarníka, má jen patnáct barev a ty určují, co budu vyrábět. A ty barvy jsou hezké…“ (smích) 

Materialýza je extraktem dosavadní tvorby Jakuba Berdycha. Záměrem autora i kurátora výstavy bylo představit z ní víc než jen design. „Nechtěl jsem vystavit jen to, co je dohledatelné a ke koupení. Chtěl jsem vymanit sklo z nudy běžné jalové výroby, kde lze odhadnout, jak bude produkt vypadat a jaké bude mít klienty. Chtěl jsem experimentovat, udělat něco nového, čím sklo není zatíženo, a nechat se překvapit, co to udělá se mnou, co se sklem. Je dobře, když jsou požadavky na design přímo definované a zadání má jasné mantinely. Produkce mě neomezuje, spíš zákazníci někdy chtějí něco, ale nevědí přesně co, a vy jim musíte nahlédnout do hlavy a odhadnout, co si oni i vy můžete dovolit ve výrobě, financích a tak podobně. Vztah designu, výroby a výrobce je zásadní. Před deseti lety nebylo moc pro koho navrhovat, bylo méně firem a vyráběly se dokola tytéž staré věci. Naštěstí trh se hodně změnil. Dnes se designér podílí na vývoji a tím i výsledcích firmy, vztah je to tedy hodně blízký.“

Jakub Berdych se narodil v roce 1971 v Praze. Podle oficiálního životopisu je kameník, sochař, designér, sběratel, restaurátor, producent a zakladatel studia Qubus Design, které v roce 2002 otvíral společně s Maximem Velčovským. Za sebou má patnáct let tvrdé práce, zpočátku v oblasti produkce, kdy šéfoval rozjezdu vlastní výroby s minimálními prostředky. Jeho tvorba je doširoka rozkročena mezi konceptuální a produktový design, interiéry, architekturu a volné umění. 

Je design záležitost spíše materiálu, konceptu nebo užitné hodnoty? „Všechno dohromady,“ tvrdí Berdych, „barvy, tvar, materiál, okolnosti. Nedělám příliš pro průmysl, máme vlastní značku, zkoušíme, co nás baví, co zákazníci „vydrží“, jsou to věci, které beztak vyžadují spoustu času, odvahy, konzultací a vývoje. Nechci jen sedět u stolu a inženýrovat výkresy. Jsem rád, když má tvorba i přesah do volného umění. Design dnes frčí, někdy mám pocit, že je to až sprosté slovo, které se zneužívá – design daily, design weekly, design blbý, design nadčasový… Ale kdo ví, co už nebo ještě je anebo není design? Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu ho soudíte. Design je především řemeslo, a pokud ne, tak je to spíš kalkul, jak na tom vydělat.“

Z výše řečeného vyplývá, že dnešní doba slovo design řeší až moc a označuje jím věci a produkty, které jím nejsou. Postsocialistická doba u nás design zanedbávala, komunizmus si ho jako podezřelý element a třídního nepřítele k tělu nepouštěl a výrobci dob předešlých o designu nehovořili vůbec, ani nevěděli, co to je – vyráběli hezké a řemeslně obdivuhodně provedené kousky.

Co tedy design musí splňovat, aby mohl být považován za „skutečný“ design? S odpovědí Jakub Berdych neváhá ani vteřinu: „Za tím slovem vidím jediné – předmět, ale ne jen užitkový, ale i  estetický. Faktem je, že existuje spousta krásných věcí, které jsou skutečným designem, například židle, ale třeba se na ní blbě sedí. Jenže i na dřevěné lavici v kostele se blbě sedí, a svou estetickou hodnotu neztrácí. Jakkoliv k věcem chováme úctu a obdiv, musíme se smířit s tím, že ne vždy jsou zcela funkční.“

Pro Jakuba Berdycha je prvotní a nejvyšší metou designu měnit pomocí estetiky život k lepšímu. U funkce si tím tak jistý není. „Kávovar, jeho funkce a technické parametry, které musí kávovar mít, jsou dané už čtyřicet let a nemění se. Mě na tom všem nejvíc zajímá experiment, který původní záměr dokáže posunout dál. Kam? Nevím, tohle nemá žádnou hranici. Například Marcel Wanders, holandský designér, začal epoxidem lepit bavlněné látky a napadlo ho udělat z nich křeslo, postupně ho vylepšoval, až se na něm dalo sedět. Autorskou technologii nakonec přenesl do výroby a dnes má zajištěné místo v dějinách designu. To ale předem nikdy nevíte. Někdy experiment zůstane jen experimentem, jiné vedou do budoucnosti a stanou se z nich reálné produkty, i když se na začátku jevily jen jako koncepty.“

Jakub zmínil, že návrháři studia Qubus zkouší, co je baví a co zákazníci dokáží koupit. Většinou jsou to praktické věci, ale některé nikoli. Jsou zákazníci studia Qubus spíše sběrateli kuriozit? „Máme síť odběratelů,“ říká Jakub, „designshopy, galerie i jednotlivce. Nejsou vždy jen bohatí, patří k nim i ti, kteří přijdou a řeknou, že si šetří peníze, aby si naše výrobky mohli koupit. Naše opravdu různorodé zákazníky spojuje to, že chtějí mít něco netradičního, originálního, zajímají se o věci v širších souvislostech a všímají si světa kolem sebe.“

Pro sběratele nejrůznějších podivností má osobní pochopení, protože je to jeho krevní skupina. „Já sbírám všechno, dříve nejvíc polystyrenové krabice, teď kýble, plastové krabičky, prostě cokoliv...“ (smích)  Pro někoho by to bylo harampádí tak akorát na smetiště. „Áááá, smetiště, ty já mám rád,“ říká rozjařeně, „smetiště, bazary, sběrné suroviny, kontejnery… Inspirují mě, nikdy neopominu se na ně podívat a trochu je prohrabat a použít všechno, co mě něčím zaujme. Vlastně mě inspiruje úplně všechno – fabrika, samotná výroba a výrobní proces, stačí jen dívat se, jak fungují různé přístroje, staré i nové technologie, změna prostředí, cestování, manuální práce. Mám rád českou poezii 70. a 80. let, Ivana Wernische, jeho sarkasmus a ironii, když říká, že píle tvrdí stolici… nemohu než souhlasit. Je to víc než zajímavě sdělená životní zkušenost. Mám rád, když mají věci příběh, nadhled, když vám třeba vyloudí úsměv na tváři. Umění není to, když je to trápeni nebo když je divák v šoku, umění je hlavně velká legrace.“

A jak to bude dál? Jakub Berdych zcela jasně ví, že restaurátorem asi už nebude, protože je to oblast složitá především z hlediska napjatých mezilidských vztahů a vysilujících bojů o zakázky, a design jako by restaurátorství v tomto neblahém rozpoložení z oka vypadl. Přesto Studio Qubus, které od roku 2002 sídlí v Rámové ulici v Praze 1, rozšiřuje nabídku sortimentu a otvírá vlastní obchod Qubus – Křehký na Letné.

„Asi vás nepřekvapí, že po tom všem vypětí a starostech bych si rád zkusil jen vlastní dovolenou, minimálně rok nepracovat, vyčistit hlavu, vypadnout z pracovního soukolí a dělat to, na co normálně není čas. Říká se, že takový Stefan Sagmeister dva roky pracuje a jeden rok má volno, to je ideál. Já budu skromnější. Patnáct let pracuji a chtěl bych alespoň na čtvrt roku vypnout mobil, mail a být na chalupě off-line. Ale zřejmě se ptáte na mé ambice či plány, které se týkají umění. To je jednoduché. Rád zkusím vše, co se jakkoli vztahuje k volnému vyjádření, ať je to fotografie nebo třeba architektura nebo cokoli jiného. V tom se nebráním žádné disciplíně.“

29. 12. 2014 text: Marie Kohoutová, portrétní foto: Tomáš Princ, výstava: archiv Galerie Kuzebauch, Martin Fryč, objekty: archiv autora, Gabriel Urbánek

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.