CZ / ENG

Pod rukama

nožíře Ignáce Hloha

Pracuje s kovem, dřevem a s kůží, i když se původně na škole věnoval kamenosochařství. Nožířský samorost Ignác Hloh říká: „Při práci si pískám, nemyslím na nic a nechám materiál myslet za mě.“ Jeho ručně vyráběné nože v sobě nesou příběh materiálu, náladu tvůrce, někdy i osobnost budoucího majitele. Každý nůž z jeho kovárny je trochu jiný, všechny však nesou dotek osobitého nožíře. 

nožíře Ignáce Hloha

Kovadlina ho okouzlila během návštěvy výhně, kde vznikaly sochařské nástroje. Brzy nato se v hospodě dal do řeči s kovářem a domluvili se, že si u něj černé řemeslo vyzkouší. Po prvních pár pokusech zjistil, že chování oceli pod kladivem je mu mnohem příjemnější než to, jak se pod palicí chová kámen. „Ocel se přelévá, mění tvar. Přitom si zachovává hmotu. Z kamene se dá jenom ubírat. Pak už je to zase podobné, dá se brousit, leštit, osekávat, stejně jako ocel,“ říká Hloh, který u kovadliny už zůstal.

 

 

„Snažím se hledat postupy předků a dědků, postupně se oprostit od všech složitostí a dělat to tou nejjednodušší cestou,“ vypráví nožíř, který je schopný postavit si v případě potřeby mobilní kovárnu téměř kdekoliv. Vybere si místo, vytáhne uhlí, uplácá pec a dělá si svoje. Materiál na výrobu nožů hledá všude možně kolem sebe – na zahradě, na cestách i na skládkách. Někdy si materiál směňuje i s dalšími řemeslníky. „S někým si vyměním materiál, s někým myšlenky.“

Kromě tradičních materiálů používá i kosti zvířat a jejich rohy. Při výrobě pouzdra vyzkoušel kůži úhořů, sumců i staré gramodesky, obvykle je ale dělá z hověziny. Na rukojeti si oblíbil hlavně ořech. „Experimentuji a je dost možné, že budu experimentovat do konce života,“ říká. Výroba deseti stejných nožů by pro něj byla za trest. Někdy zpětně přijde na to, že jeho postupy, které používá, byly už dávno vymyšlené. Ale nevadí mu to. Hlavní je, že si na ně přišel sám. Kování podle něj žije vlastním životem: „Na začátku člověk kove nevzhledné banány, hřebíky a nože. Z těch nevzhledných nožů časem udělá něco pěkného.“

„Snažím se, aby cesta k noži byla taková, aby mě bavilo si ji projít. Konečný výsledek je jen výraz cesty, která se mění každého půl roku. Zkouším nové materiály a postupy a moje nože vypadají zase trochu jinak,“ vysvětluje nad kovadlinou. Práci s ocelí ve výhni přirovnává k práci s hlínou, při které se projevuje okamžitý nápad. Kování dává noži základní tvar, ze kterého pak vychází všechno ostatní. „Pak už je třeba vědět, za čím jdeš, a neuhnout.“

Při práci se soustředí na činnost, ke které bude nůž sloužit, nebo na člověka, pro kterého je určen. Proud myšlenek se pak promítá do podoby nože. „Zajímavé je, že i kdyby si ty nože byly hodně podobné, tak člověk pozná, který byl dělaný pro něj,“ poznamenává. Hlohovy nože jsou připravené na další život a práci, která bude jejich vzhled proměňovat. Nůž nemá zahálet, ale pracovat a dělat radost svému majiteli. „Jinak je to škoda práce. Mám radost, když mě člověk nože zbaví a mohu si udělat nový. Můj nejoblíbenější je vždycky ten poslední,“ říká tlumeným hlasem a rozkrajuje jablko na čtyři dílky.

text: Tereza Lišková, foto a video: Tomáš Princ

kontakt a web: Ignác Hloh

 

          

12. 5. 2014

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.