CZ / ENG

Pod rukama

Houslař Petr Zdražil: Respektovat nepravidelnost

Jak sám říká, v dílně na Malostranském náměstí se nástroje vyrábějí nejlépe. Malá Strana byla od pradávna protkaná houslařskými ateliéry: sídlo jedné z nástrojařských dílen v Nerudově ulici (dříve Loutnařské) dodnes připomíná znak domu U Tří housliček. Byl to právě nezaměnitelný duch místa, který sem před lety houslaře Petra Zdražila přivedl. Zdražil časem zjistil, že stejnou dispozici jako jeho dům mělo i sídlo proslulého italského houslaře Stradivariho v Cremoně.

Houslař Petr Zdražil: Respektovat nepravidelnost

Za to, že se z punkového bubeníka stal opravářem starých italských nástrojů, může podle jeho slov náhoda: před hudební školou kdysi objevil kontejner plný vyhozených starých houslí, violoncell a dalších nástrojů. „Vůbec jsem neměl páru, co to je, akorát se mi to esteticky líbilo a říkal jsem si, sakra, to je fakt velká škoda. Co jsem pobral, to jsem odvlekl tramvají domů. Pověsil jsem si ty nástroje na zeď, ale po roce v paneláku všechny popraskaly.“

Začal tedy obcházet různé houslaře, až se v Rybalkově ulici dostal do dílny Jiřího Tutara, který jej vyzval, aby si k němu přišel nástroje opravit sám. V Tutarově dílně nakonec zůstal tři roky. Po revoluci odjel na praxi do Německa, kde se poprvé setkal s kvalitními historickými nástroji. „Byl jsem rád, že vidím to, co se tady vidí jen málo. Dobré nástroje v Česku prostě nejsou nebo jsou místními houslaři bohužel hodně zničené.“ Řadu let se věnoval opravám a restaurování a na stavbu vlastních nástrojů moc času nebylo. Postavit nový nástroj je podle něj snazší než zrekonstruovat starý.

Přemýšlet jako Stradivari
Petr Zdražil se hlásí ke staré italské houslařské škole a snaží se vše dělat podle tradičních postupů. Moderním technologiím se na rozdíl od některých kolegů téměř vyhýbá. „To řemeslo není o tom dokonale zpracovat dřevo, aby to bylo jako vysoustružené laserem. Je důležité držet se starých konstrukcí, maximálně využít materiál a nezavádět do toho nové věci. Když chceme, aby nám to hrálo stejně jako Stradivarimu, a nepřemýšlíme podobně jako on a snažíme se do toho dát nové prvky jako třeba generátor zvuku na ladění a neposloucháme to uchem, tak to nefunguje.“

Někteří houslaři si v současné době nechávají rezonanční desky předfrézovat, tomu se ale Zdražil brání. Během učení pro něj bylo nejtěžší naučit se respektovat a využít nepravidelnost materiálu: „Myslím si, že by tam každý člověk měl dát kus svého já. Záměrně si vybírám dřevo s kazem, protože i ten malý souček vám umožní opracovat tu desku trošku jiným stylem a ono to je kolikrát akusticky lepší, než kdyby to bylo dokonale symetrické.“

Klasická „houslařina“ pro něj končí rokem 1830, kdy se začaly vyrábět nástroje s absolutně symetrickým vzhledem za účelem silnějšího zvuku, což mělo ale za následek ztrátu barevných nuancí: „Je to, jako když přijdete k zesilovači a otočíte volume doprava a tím to končí,“ říká. Oblíbenost italských nástrojů spočívá podle Zdražila v akustickém efektu, kdy u interpretova ucha zní nástroj tiše, ale zvuk se nese do dálky, zatímco u moderních nástrojů je to naopak – u ucha zní nástroj často silně, ale zvuk se nenese dál a nedokáže plnohodnotně naplnit koncertní sál.

Kam pro dřevo
Šumava i Krkonoše jsou pro Petra Zdražila moc nízká pohoří, kde podle něj nemůže vyrůst kvalitní rezonanční smrk. Materiál se snaží brát tam, kde italští houslaři, jejichž nástroje hrály nejlépe: dřevo si dováží výhradně z Itálie od nástrojaře, který má dílnu vysoko v horách. Tamní rezonanční smrk se pozná podle „kudrlinek“ na zimních letokruzích, nižší váhy a lepších akustických vlastností.

Při zpracování dřeva je houslař ortodoxní: když staví kopie nástrojů Stradivariho, Guardneriho nebo Amattiho, snaží se používat materiály jako jeho dávní předchůdci. Na broušení dřeva používá žraločí kůži, přesličku nebo utěrky spletené z koňských žíní. Dříve se také používal sopečný popel z Vesuvu nebo rozemleté škeble s kapkou olivového oleje.

Specifickou, až alchymistickou disciplínou jsou laky, které mohou zvuku nástroje výrazně pomoci i výrazně uškodit. Jejich receptura je výrobním tajemstvím: „Každá pryskyřice pod UV lampou vyzařuje určitý odstín, a když se na ty původní nástroje pod lampou dívám, tak dokážu analyzovat, co tam je za barvivo a za pryskyřici. Ale množství a poměry složení, na to už si musí přijít každý sám.“

Na nástroje, které Petr Zdražil postavil, hrají přední sóloví hráči – violoncellista Jan Páleníček, gambista Petr Wagner, jazzoví kontrabasisté George Mraz, Robert Balzar nebo Jaromír Honzák a také violistka Jitka Hosprová, kterou jsme měli možnost v jeho dílně zastihnout. Během návštěvy nám Petr Zdražil vyprávěl o jejím koncertě v Palermu, Mekce houslařství: „Po koncertě za ní přišel houslař a ptal se, na co hraje, že to zní jako tři sta let starý nástroj. A ona se usmála: ‚Tak se podívejte.‘ Vzal to do ruky a říkal ‚Tohle je typicky italská práce, sedmnácté, osmnácté století‘. A když se podíval dovnitř a uviděl vlepku Petr Zdražil Praga 2012, úplně mu spadla brada. Tak si myslím, že když si do toho člověk nevymýšlí novoty a vrací se zpátky k řemeslu, které se zapomnělo, tak se vám ty nástroje takhle odvděčí. A to mě na tom baví.“

Text: Eliška Svobodová, foto a video: Tomáš Princ


► Právě vyšlo 2. tištěné číslo magazínu Material Times → Najdete v něm například rozhovor s vizionářkou a profesorkou Carole Collet, architektem Davidem Vávrou nebo reportáž z lesního peruánského města. 

24. 5. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.