CZ / ENG

Pod rukama

Jan Klouček: Vyloupnout dýmku a bafat

„Krása dřeva se musí snoubit s tvarem dýmky,“ říká hlubokým hlasem Jan Klouček. Dýmkař světové úrovně, který žije a pracuje v Kostelci nad Černými lesy.

Jan Klouček: Vyloupnout dýmku a bafat

Dýmky se do jeho života vkrádaly postupně. „Moje cesta k řemeslu byla trochu delší. Nejdříve jsem studoval MATFYZ, pak jsem se věnoval obchodní praxi,“ vypráví Jan Klouček. Pár let po revoluci otevřel prodejnu s dýmkami v Celetné ulici v centru Prahu. Později začal jako výrobce spolupracovat s francouzskou dýmkařskou firmou Chacom. „Její majitel Yves Grenard mi pomohl založit v Čechách dílnu, kde jsme pro něj finalizovali dýmky,“ vzpomíná Klouček.

A vysvětluje, jak se skrze tuto několikaletou práci na sériových kusech postupně zdokonaloval v řemesle. „Dělali jsme nějakých pět tisíc dýmek měsíčně. Po prvních třech letech a sto padesáti tisících dýmek jsem si dovolil udělat první svou vlastní.“ I ty nejjednodušší dýmky potřebují kolem třiašedesáti výrobních kroků. „Počítáno od vytěžení kořenic až po finále,“ dodává s tím, že řemeslo učí člověka pokoře. „Všechny ty kroky, jak jdou za sebou, musejí být vykonány s největší pečlivostí a trpělivostí. Dýmka nic neodpustí. Záleží na každém detailu.“

 

 

V dílně
Bere do ruky kus dřeva, přířezu, a tužku. „Nejdřív musíš nakreslit komoru a kanálek, pak teprve tvar a všechno ostatní. Dýmka je ke kouření, nejdřív musí splňovat funkci a pak teprve můžeš uplatnit estetiku,“ vzpomíná na slova svého učitele. Klíčové je, jak se mu podaří umístit tvar dýmky do kusu dřeva. Kreslí. „Člověk někdy do ruky dostane krásně rostlý kus dřeva, který ho vede svou kresbou a tvarem. Někdy hledám odvahu posadit dýmku do přířezu i několik let,“ říká dýmkař s tím, že s postupem času i řadou dýmek roste jeho respekt k samotnému materiálu.

Vyřezává hrubý tvar na pásové pile. Formátuje. Montáž. Vzniká tabáková komora a kanálek. Napasování náustku. Finální tvarování: rozbíhají se brusná kolečka a pásy. Moření. Mořidlo vstupuje do měkčích částí dřeva hlouběji. Kresba vystupuje. „Člověk po všech těch předchozích krocích dýmku naolejuje, navoskuje a vyleští, a najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku krásně vykvete celá struktura přírodního materiálu – u výjimečných dýmek je neopakovatelná a nenapodobitelná.“ Ve finále vyleštění náustku, značení, doplnění o kroužek, třeba ze stříbra.

 

Výběr hmot
Jan Klouček pro výrobu dýmek s oblibou používá klasický materiál označovaný jako brier nebo briár. Jde o kořenice vřesovce stromovitého, který roste ve Středomoří na skalách a suchých místech. „Na úrovni země vytváří kořenici, z jejíhož středu se táhnou jako sluníčko výživové paprsky, které jsou různobarevné a dělají krásnou strukturu. A napříč, když se dýmka řízne, se objeví ptačí oči. Žádné dvě dýmky díky tomu nikdy nevyjdou stejně,“ popisuje kříživé struktury dřeva. „Je to opravdu materiál od pánaboha. Pokud je dýmka dobře vyrobená, tak může sloužit nejen původnímu majiteli, ale třeba i jeho synovi a jeho vnukovi. Když se k ní člověk slušně chová, je věčná,“ soudí. Dobře může posloužit i dřevo zimostrázu, olše, olivovníku nebo mineralizované dřevo dubu.

Vedle dřeva používá i další materiály. „Na náustky se klasicky používá ebonit nebo modernější akrylát, který má tu výhodu, že je časově stálejší. Pravověrní kuřáci ale nedají na ebonit dopustit, protože je na skus příjemnější a měkčí.“ Na přechodu z hlavičky do náustku se pak mohou objevit další materiály, škála jde od ořechů přes rohoviny, parohy losů či pižmoňů, hliník, zlato, stříbro, fosilizované kosti i přírodniny zalité do epoxidu.

 

Dým
Volba materiálu je klíčová i pro samotný zážitek z kouření. „Většinou se používají dřeva, která moc nezahoří, jenom doutnají. Komora, do které se tabák vkládá, vevnitř vytváří ochrannou vrstvičku karbonu, což jsou zbytky popela, olejů a esencí, které se uvolňují z tabáku.“ Tato vrstva v sobě zároveň uchovává chuť a aroma tabáku „Čím víc člověk dýmku kouří, tím víc by měla chutnat. Když se dýmka nakouří, tak chuť toho tabáku vrací,“ vysvětluje Klouček s tím, že o dýmku je třeba během jejího života pečovat.

Kouření dýmky vyžaduje cvik a trpělivost. „Když jsem si v sedmnácti poprvé zapálil dýmku, trošku z furiantství, tak jsem první půl rok nadával, protože jsem ji nebyl schopný správně dokouřit a protože mi zhasínala,“ vzpomíná Klouček a s úsměvem dodává, že roku 2013 vyhrál v kouření dýmky na čas mistrovství republiky. „K tomu, aby člověk kouřil dýmku, musí mít parametry člověka, který si chce ten zážitek zasloužit a pochopí ho. Můj čas je dvě hodiny třicet minut, déle kouřit nedokážu,“ směje se a porovnává kouření doutníků a dýmek. K doutníkům je podle jeho zkušenosti poměrně snadné přistupovat jako k módnímu trendu. „Člověk si koupí doutník, jako třeba hokejisti na mistrovství světa, dokouří ho a zahodí, ale dýmku musí udržovat. A hlavně dýmka se nedá kouřit rychle. Člověk si na ní musí udělat čas, klid a pohodu.“

 

Tvar a materiál
Ty nejlepší dýmky se vyznačují tím, že skvěle snoubí ušlechtilost tvaru, který jim dýmkař vtiskne, a daný charakter přírodního materiálu. „Je milé, když se z kusu dřeva povede dýmku krásně vyloupnout,“ popisuje Klouček a přidává k dobru radu, kterou dostal od svého kolegy, když mu ukazoval jednu z těch výjimečných: „Nejkrásnější dýmky se neprodávají; buď si ji nech, nebo ji někomu daruj. Cena, za kterou bys ji prodal, nebude nikdy dost vysoká.“

„Na začátku jsem dělal různé experimentální tvary v domnění, že vymyslím něco nového. Ale u řemesla, které se dělá minimálně dvě stě či dvě stě padesát let, je dost složité. Pak jsem se zkoušel otočit do přírody a snažil jsem se vymyslet tvary dýmek podle přírodních plodů. To už dneska pominulo,“ říká Klouček s tím, že se vrací spíše ke konzervativním tvarům a tříbí vlastní rukopis.

Vtipně podotýká, že proces, při kterém vyvstává tvář konkrétní dýmky, nelze jednoznačně popsat. „Některé dýmky dělám tak, že si vyberu tvar a k němu hledám dříví. Jindy mě krásný kus dřeva inspiruje k tomu, že do něj vpasuju tvar dýmky, který jsem původně ani neměl v úmyslu dělat. Je to půl na půl. Každopádně vím, která fajfka se nejhůř vyrábí: ta, která je zaplacená předem. To je ten nejtěžší úkol. Vždycky se pak staví všechno proti.“

Při vzniku dýmky hraje svou roli i nálada tvůrce. „Když nemám chuť do práce, tak si dám hodně složitý tvar, peru se s ním, a když zvítězím, dodá mi to energii do dalších období. Někdy zase člověk spěchá a je rád, že mu práce odsejpá, že má na týden hotovo a může si sám zapálit dýmku a v klidu si sednout a třeba jen tupě zírat a tahat.“

Co vyžaduje dýmka od svého tvůrce? „Člověk musí vidět krásný tvar, musí si ho umět představit a nakreslit. A pak to, co vidím, musím přes ruce dostat do materiálu,“ vypráví Klouček s tím, že je to otázka cviku i nadání a rozvinuté prostorové představivosti. „Ze mě si kolegové dělají srandu, že jsem mistr rovných hran,“ směje se Klouček s tím, že našel oblibu v hranatých tvarech náustků a hlaviček. „Člověk může udělat úplně jednoduchou dýmku klasického tvaru, ale každý milimetr na průměru nebo na sklonu hlavičky znamená, že bude dýmka vypadat úplně jinak. A to mě baví – tak jemně křivit prostor.“

 

Dýmkařské kruhy
Podle Kloučka se za posledních dvacet, třicet let změnila nejen skladba kuřáků, ale i výrobců dýmek. „Dříve dožívala výroba velkých značkových výrobců, ale v 60. letech nastoupila generace dánských dýmkařů, kteří začali vyrábět dýmky pod svým jménem. Posledních deset let se posiluje právě tento trend. Některé továrny uzavřely výrobu a trh se přenáší k jednotlivcům či drobnějším výrobcům s jedním, maximálně dvěma zaměstnanci,“ vypočítává.

Změny na trhu souvisí i s rozvojem internetu, který v lecčem zjednodušil cestu od výrobce k zákazníkovi. „Když vyfotím svojí fajfku a dám ji na internet, tak vím, tak vím, že ji uvidí lidi od Evropy, přes Chile až po Asii,“ říká Klouček s tím, že ho tato skutečnost těší. Je to pochopitelné. Zvláště v kontextu, který dnes řadí dýmkařinu mezi osamělé řemesla. „Většinu času trávím sám na dílně,“ podotýká.

Trh ovlivňuje i přístup k samotnému kouření. V době, kdy v Evropě a Americe funguje silný zákaz kouření, se dýmka stává ojedinělou. „Dýmka potřebuje čas. To není jako odběhnout si od piva a dát si jednu cigaretu,“ říká Klouček. A porovnává tuzemskou situaci s Čínou, kde dýmka prozatím zůstává příznakem společenského postavení a bohatství. „Dýmky mají dnes v čínských obchodech mnohem vyšší cenu než v Evropě nebo v Americe,“ vysvětluje s tím, že čínský trh v posledních letech živí dýmkaře z celého světa. „Ale většina mých zákazníků jsou zákazníci z Čech, kteří se jednou za tři, čtyři roky vracejí, a spousta z nich už jsou i moji přátelé.“ Patří mezi ně ortopedi, zubaři i námořníci. „Je to hodně příjemná klientela. Lidé, se kterými se člověk rád potká.“

Klouček pořádá i workshopy, kde si jeho zákazníci vyrábějí dýmky vlastnoručně. Popisuje, jak si klienti vytvářejí vztah k vlastnoručně vyrobené věci. „Když člověk dýmku sám tvoří, je trochu jako jeho dítě a má ji vlastně rád, ještě není ani hotová. Já pak říkám, tady máš nedobroušeno, tady máš ještě kazík, a slyším: Ne, ta je krásná, ta je moje.“

6. 6. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
krása Michael Rada 7.6.2019 22:02
Re: krása Tereza Lišková 8.6.2019 12:36

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.