Jak to vidí

Architektura nejistoty

V určitém světle – třeba v tom podvečerním – se hranice mezi objektem a jeho stínem začne rozostřovat. V ten moment přestává být sklo pouze materiálem a stává se událostí. V pražské galerii Kuzebauch, kde od 20. června do 23. září 2025 probíhá výstava Jemný řez Lukáše Kalivody v kurátorské koncepci Milana Hlaveše, dochází právě k takové proměně. Skleněné objekty zde nevystupují jako hotová díla, ale jako napjaté situace – fragmenty, které se odmítají zhroutit, přestože nesou zranění.

Architektura nejistoty
Architektura nejistoty

Text: Jan Florentýn Báchor | Foto: Gabrial Urbánek

Kalivoda pracuje se sklem jako s jazykem. Nehledá věty, ale jejich zlomy, pomlky, nevyřčené významy. Tabulové sklo láme, aniž by ho dále opracovával – nechává ho ve stavu po katastrofě, ale beze stopy sentimentu. Tyto fragmenty pak skládá do subtilních architektur, v nichž se udržuje rovnováha jen silou logiky, nikoliv pojivem. Je to rovnováha nestabilní, přechodná, možná iluzorní – ale přesto reálná.

V galerii jsou instalovány dva vnitřní a jeden venkovní objekt, jejichž vertikalita nepůsobí heroicky, ale spíše ztišeně. Doprovázejí je světlocitlivé obrazy – otisky stínů a lomů skla, jakési světelné stopy nebo topografie průniků. I tyto obrazy jsou výsledkem náhody a trpělivosti – a zřejmě právě proto působí jako nejpřesnější záznamy nepojmenovatelného.

Foto: Gabriel Urbánek

Divák vstupuje do prostoru, který se sám nevnucuje. Nic zde nenaznačuje „hlavní exponát“, výstava se neotevírá deklarací, ale očekáváním. Vše je rozprostřené v tichém napětí. Každý pohyb těla posouvá optickou situaci – světlo se láme jinak, stíny se prodlužují nebo mizí. V tomto smyslu dílo přestává být objektem a stává se děním, které je možné jen v přítomnosti diváka. Tělo návštěvníka je vtaženo do procesu – stává se spolutvůrcem, nebo přinejmenším spoluúčastníkem.

Z hlediska filozofie vnímání je Kalivodova práce tichým dialogem s fenomenologií. Francouzský filozof Maurice Merleau-Ponty by v těchto objektech mohl vidět doklad toho, že vnímat znamená být vtělen, že se svět ukazuje nikoliv jako suma věcí, ale jako síť vztahů. Sklo zde není jen věc – je průchodem, lomem, zrcadlením, ale i odporem. Je chladné, křehké, tvrdé – a přesto do něj lze vstoupit pohledem.

Foto: Gabriel Urbánek

Výstava Jemný řez nepracuje s dramatem ani dekorativností. Jejím výrazem je zdrženlivost, její silou je citlivé napětí. V kontextu české sklářské scény, často zatížené monumentalitou nebo technickým perfekcionismem, působí Kalivodova práce skromně – a právě proto silně. Odkazy na tradici (Cigler, Kopecký) zde nejsou přímé, ale přítomné – jako vzdálené ozvěny, které neomezují, ale nesou.

Vnější socha, umístěná v zahradě vedle galerie, vystavuje křehký materiál působení deště, větru, slunce. Vypadá to jako provizorium, ale vydrží. Zůstává stát. Je to gesto důvěry – ve věci, ve vztahy, v rovnováhu, která nemusí být zajištěna natrvalo, aby byla skutečná.

Kalivodova výstava je výzvou ke zpomalení. Není to prostor k rychlé konzumaci, ale místo, kde se děje jen to, co si divák sám odžije. Jemný řez není o tom, co sklo zobrazuje, ale o tom, co si v něm člověk všimne. O světle, které klade odpor. O tichu, které má ostré hrany. O křehkosti, která se nerozpadá.