Jak to vidí

Ferální rostliny jako materiál i nástroj komunitní péče. Rozhovor s designérkou Gajou Mežnarić Osole

Papír Notweed se zrodil z planých rostlin prorůstajících prasklinami v městské krajině Lublaně. Za proměnou tohoto vágního prostoru stojí tři organizace: Trajna, Permakulturní asociace Slovinska a urbanistické studio Prostorož. To, co v roce 2020 začalo jako nomádský experiment, se od té doby proměnilo v trvalý projekt – živý prostor, kde se kultura, komunita a příroda prolínají do hmatatelného výsledku. Produkce papíru je příběhem odolnosti, obnovy a péče. Tento výrobní uzel, umístěný na dříve zanedbaném státním pozemku, nejenže působí jako podpora lokální komunity, ale zároveň nahlíží na možná využití invazních rostlin.

Ferální rostliny jako materiál i nástroj komunitní péče. Rozhovor s designérkou Gajou Mežnarić Osole
Ferální rostliny jako materiál i nástroj komunitní péče. Rozhovor s designérkou Gajou Mežnarić Osole

Text: Renata Dračková | Foto: Trajna

Gajo, jaký je Váš příběh a jak jste se k projektu dostala?

Mám bakalářský titul z vizuální komunikace na Akademii výtvarných umění a designu v Lublani, který jsem získala v roce 2008 – právě na začátku hospodářské krize. V té době bylo nesmírně obtížné najít práci v kulturním sektoru.

Po absolvování čelila moje generace nedostatku pracovních příležitostí, a tak jsme se museli sami organizovat a vymýšlet si vlastní profesní cesty. Vzniklo mnoho kolektivů, včetně skupin, které experimentovaly se sociálním podnikáním spojeným s potravinami, opětovným využíváním materiálů a DIY praktikami. Krize mi svým způsobem dala příležitost proměnit moji designérskou praxi – od přispívání ke konzumně orientované společnosti k etičtějšímu a odpovědnějšímu přístupu. Takovému, který má schopnost zpochybňovat dané, nejen sloužit. Později mi magisterské studium Design Futures na Goldsmiths poskytlo odvahu, teoretické rámce a schopnost psát, aby tento směr podpořilo.

Plané rostliny upoutaly mou pozornost v roce 2015 během terénní procházky, kterou jsme pořádali s foragerem Dariem Cortesem, abychom poznali městskou jedlou flóru ve čtvrti Fužine. Právě zde sídlilo designérské bienále a jeho instituce – Muzeum architektury a designu.

Jak se iniciativy Trajna a Krater propojily?

Trajna, kulturní organizace založená mým kolegou Andrejem Koruzou a mnou, iniciovala Krater jako výrobní prostor v znovuzdivočelé stavební jámě. Počáteční myšlenkou nebylo jen odstraňovat biomasu invazních druhů z tohoto místa, ale zahájit širší proces regenerace – vytvořit prostor jak pro ekologickou obnovu, tak pro materiálovou produkci.

Krater vznikl díky spolupráci mezi Trajnou, Permakulturní asociací Slovinska a městským ateliérem Prostorož. Tyto tři organizace tvořily základní jádro, které projekt rozběhlo. Byl založen v roce 2020, v prvních měsících pandemie. Když byly zakázány vnitřní akce, nabídl bezpečný venkovní prostor, kde se lidé mohli setkávat. V době prudkého růstu cen nemovitostí, narůstající osamělosti a zániku autonomních zón ve městě se rychle stal důležitým místem pro budování komunity.

Workshop and outdoor studio in the Krater.

Postupně se připojovali další lidé – umělci, architekti, fotografové, ekologové, dobrovolníci, studenti i zvědaví obyvatelé – a projekt přirozeně přerostl původní zakladatele. Tehdy jsme začali všechny zúčastněné označovat jako Krater Collective.

Naše skupina je neustále v procesu. Lidé přicházejí a odcházejí podle svých životních okolností, práce nebo studia. Patří do ní organizace, jednotlivci, stážisté designu, skejťáci… To, co ji činí živou a odolnou, je právě tato nepřetržitá výměna znalostí, péče a tvořivého odporu vůči práci, která je nám jako profesionálům nabízena.

Co vzniku Krateru předcházelo?

Tématem invazních rostlin jsem se začala kreativně zabývat už v roce 2015 – v době, kdy jsme navázali spolupráci s magistrátem města Lublaně na malém grantovém projektu, pro mě už tedy nebylo zcela nové. Město každoročně vyzývalo místní neziskové organizace, aby odstraňovaly invazní rostliny z ekologicky chráněných městských lokalit, jako jsou přírodní parky nebo území spadající pod síť Natura 2000. Naše iniciativa vynikla tím, že jsme se nezaměřovali pouze na samotné odstraňování, ale společně s komunitou jsme zkoumali materiálový potenciál této biomasy – využívali jsme ji pro výrobu přírodních pigmentů, papíru, biomateriálů, potravin a dalších produktů. Na projektech jsme spolupracovali s biology, půdoznalci, mykology, truhláři, designéry i místními obyvateli.

Tyto rané aktivity položily základy většího projektu, který později získal podporu z evropského programu Urban Innovative Actions. Město tehdy rozšířilo naše kreativní přístupy do měřítka celoměstského modelu cirkulární ekonomiky a nulového odpadu. Vznikly sběrná místa, veřejné workshopy i vzdělávací programy pro školy a širší veřejnost.

Projekt nám zároveň poskytl jedinečnou příležitost porozumět mechanismům městského rozhodování a zhodnotit udržitelnost principů cirkulární ekonomiky – zejména v tom, jak tyto přístupy často posilují převládající negativní narativ o invazních druzích, aniž by skutečně přispívaly k obnově ekosystémů. Přetvářet invazní rostliny na materiály je určitě smysluplnější než je spalovat, ale samotné odstranění většinou pouze uvolní prostor pro nástup dalších invazních druhů. Začali jsme si klást otázku: Jak je možné navázat s těmito místy regenerativní vztah, místo abychom z nich jen těžili?

A právě tahle otázka nás dovedla ke Krateru. Abychom mohli v rámci Trajny udělat další krok v oblasti spolutvorby, rozhodli jsme se usadit na 18 000 m² velkém, samovolně zarostlém staveništi a přímo se zapojit do jeho plané ekologie, včetně invazních rostlin. Vybudovali jsme zde malé produkční zázemí – truhlářskou dílnu, papírenskou laboratoř a ateliér biomateriálů. Tyto prostory pro nás nebyly jen místem výroby, ale i zázemím pro výzkum – pro zkoumání cirkulární ekonomiky jako otevřeného, nejednoznačného procesu ekologické péče.

To nastoluje důležité otázky: Jak stavět a tvořit, aniž by se narušily jiné formy života spoluutvářející blaho daného místa? Jak regenerovat prostor, když je vaše přítomnost pouze dočasná?

Projekt vznikl z touhy přesunout pozornost od těžby k péči, s cílem znovu nahlédnout invazní rostliny – ne jako ekologické hrozby, ale jako spřízněné druhy antropocénu. V době, kdy globalizace, obchod a průmyslová výroba urychlují přesuny druhů a přetvářejí prostředí, nejsou tyto rostliny anomálií, ale přímým důsledkem člověkem řízených ekologických procesů.

Jejich přítomnost navíc není pouze negativní – na narušených místech, jako je Krater, invazní rostliny pomáhají vytvářet úrodné podmínky pro další formy života. Na jejich úsilí jsme navázali budováním multispecies infrastruktur – hnízdních budek pro ptáky, školky ovocných stromů, pařeniště, útočiště pro opuštěné pokojové rostliny, jezírka pro zdivočelé zlaté rybky, kompostovací toalety a semenových bank – a zároveň jsme se věnovali péči podporující regeneraci místa.

Je Krater mobilní, nebo je vázán na konkrétní místo?

Původně jsme si Krater představovali jako mobilní, nomádský projekt. Jakmile jsme se ale usadili na degradovaném státním pozemku v Lublani, uvědomili jsme si limity nomádství obsažené ve smluvní dohodě o dočasném užívání. Přestože je pozemek určen k budoucí zástavbě, opakovaně se nám dařilo smlouvu prodlužovat a společně s architektkou Danicou Sretenović jsme rozvinuli sérii advokačních aktivit (například Feral Palace urgentní pedagogiky), které postupně proměňovaly veřejný obraz tohoto místa. Naší prací prezentujeme Krater jako městský biodiverzitní uzel a model urbanismu 21. století, což čím dál více znesnadňuje vnímat tento pozemek jako místo hanby či zanedbání, které si žádá „městskou regeneraci“.

Přestože jsme původně budovali „mobilní“ infrastrukturu – například z lodních kontejnerů – s úmyslem se v budoucnu přesunout, náš vztah k místu začal pozvolna zakořeňovat. Pozorovali jsme sezónní proměny, identifikovali místní druhy a sledovali, jak ekosystém reaguje na naši péči – a postupně se vyjevilo, že regenerace potřebuje čas.

Nemůžete vytvořit louku nebo obnovit půdu během jediného ročního projektu. Regenerace vyžaduje nepřetržité dlouhodobé zapojení. Zatímco Krater začínal s nomádskou ideou, postupně se proměnil v něco zakořeněného – protože zůstávání se stalo nezbytnou součástí samotné práce na obnově.

Jakou ekologickou roli hrají invazní rostliny na daném místě?

Když jsme přišli na místo, které dnes nazýváme Krater, náš pohled na invazní rostliny se začal měnit. Na takto narušené a degradované půdě nepředstavovaly pouze problém – hrály aktivní roli v ekologické obnově.

Na narušených stanovištích, jako je Krater, vystupují invazní rostliny jako průkopnické druhy: produkují velké množství biomasy, která se postupně rozkládá a obohacuje půdu; jejich složité květy lákají opylovače, jako jsou včely a motýli; jejich semena přitahují ptáky. Dokáží proměnit bývalé staveniště v dynamický průkopnický ekosystém – a přispívají k časným fázím ekologické sukcese.

Pozemek, na němž Krater vznikl, byl oplocen přibližně od roku 1994, po demolici rakousko-uherských dělostřeleckých kasáren. Postupem času se zde objevily mechy, ptáci a vítr sem přinesli semena, a invazní druhy se pravděpodobně rozšířily i prostřednictvím stavební techniky, která z místa těžila kvalitní štěrk. Tyto rostliny byly jedny z prvních, které se zde uchytily – a tím vlastně začaly prostor oživovat.

Za zhruba třicet let se zde vyvinul jedinečný průkopnický ekosystém. Krater se stal nečekaným útočištěm biodiverzity v rámci Lublaně – nejen pro invazní druhy, ale i pro pestré spektrum místních, a dokonce i vzácných a chráněných druhů.

Výzkumy ukazují, že i spravované městské parky nebo lesy mohou být biologicky rozmanité – ale právě tyto spontánně vzniklé ekosystémy, které vznikají z narušení a při minimálním lidském zásahu, bývají daleko bohatší.* A přesto zůstávají zcela nechráněné a ve městském prostředí velmi vzácné – protože většina zelených ploch je pod přísnou kontrolou, regulací a údržbou.

*Jogan, N. et al., 2022. Urban structure and environment impact plant species richness and floristic composition in a Central European city. Urban Ecosyst 25, 149–163 (2022). https://doi.org/10.1007/s11252-021-01140-4

Co znamená pojem „ferální rostlina“?

Pojmy jako „invazní“, „exotické“, „plevelné“ či „nepůvodní“ jsou hluboce zaujaté. Vycházejí z koloniálních představ o neposkvrněné přírodě a hranicích národních států a vykreslují tyto bytosti jako nebezpečné, škodlivé a určené k vyhubení či vytlačení. Tento pohled omezuje naši schopnost přistupovat k nim tvořivějšími a podnětnějšími způsoby.

Abychom mohli změnit nejen jazyk, ale i praxi, navrhujeme používat výraz ferální rostliny. Tento pojem nám umožňuje sladit naši designérskou práci s divokostí a odolností těchto druhů – místo toho, abychom je vnímali jako ekologické nepřátele. Vyzývá nás k tomu, abychom je chápali jako spojence v rámci společného úsilí o vytváření světa – ne jako vetřelce, ale jako aktivní účastníky formování městských ekologií, kde často hrají zásadní, a přesto přehlížené role.

Je papír vyráběný přímo na místě Krateru?

Ne, Krater funguje pouze jako experimentální a demonstrační prostor. Papír Notweed se vyrábí v místní továrně, zatímco sklizeň probíhá ve zplanělé zahradě – opuštěné poté, co zemřela starší generace rodiny. Křídlatka japonská, planá rostlina, z níž papír vyrábíme, mezitím ovládla celé území poté, co se místo stalo vhodnou skládkou stavební suti během rozšiřování nedaleké silnice.

Vedle pozemku žije včelař, příbuzný rodiny, který podporuje naše sklizňové aktivity. Na jaře prostor vyčistíme, aby křídlatka mohla znovu vyrůst a v pozdním létě poskytnout hojnou pastvu pro jeho včely. Podle něj navíc přítomnost křídlatky pomáhá bránit rozvoji zástavby v této oblasti.

Sklízíme v dubnu, kdy jsou stonky z předchozí sezóny suché a zároveň začínají vyrůstat jedlé výhonky. Obvykle přijíždíme s traktorem vybaveným štěpkovačem, který naseká stonky na 2–3centimetrové kousky, a skupině dobrovolníků podáváme burek z křídlatky.

Nasekaný materiál se odváží do místní továrny na výrobu buničiny, kde prochází procesem delignifikace – tedy odstranění ligninu, při němž zůstávají celulózová vlákna potřebná pro výrobu papíru. Výsledný papír obsahuje přibližně 50 % vláken křídlatky japonské a 50 % panenské dřevité celulózy, což je technologické maximum, kterého lze dosáhnout.

Ve srovnání s jinými alternativními celulózovými papíry, které obvykle obsahují jen 5–10 % nedřevitých vláken, jde o významný podíl. Potenciál je obrovský – jen v samotné Lublani se nachází přibližně 35 hektarů „porostů“ křídlatky a podobná místa existují napříč celou Evropou.

A co další nápady na budoucí využití?

Začínáme zkoumat možnosti využití papíru například pro tapety – zejména v oblasti interiérového designu. To je směr, kterému bychom se rádi věnovali dál, ideálně ve spolupráci s grafickými designéry a ilustrátory.

Zatím jsme papír využívali hlavně k tisku – na grafiky, etikety, plakáty nebo publikace. Jednak proto, že sama mám profesní zázemí v grafickém designu, a tak mi to přišlo jako přirozený způsob, jak s materiálem pracovat. Zároveň jsme papír používali i v rámci našich vlastních projektů – což nám pomáhá šířit povědomí o materiálu a ukazovat, jak různorodé může být jeho použití.

Používáte barviva?

Ne, obvykle ponecháváme přirozenou barvu materiálu, ale konečný vzhled se může lišit v závislosti na procesu delignifikace.

Někdy je papír světlejší, jindy má nažloutlý odstín. Záleží také na tom, zda použijeme bělenou dřevitou celulózu – což někdy děláme, pokud si klient přeje světlejší papír. Pokud použijeme nebělenou celulózu, papír je přirozeně tmavší. V případech, kdy je důležitá čitelnost – například u tištěného textu – vytváří bělený papír lepší kontrast mezi písmem a pozadím.

Jaký je rozsah vaší papírenské produkce a kdo vaše papíry nakupuje?

Na jednu sklizeň vyprodukujeme přibližně 150 kilogramů papíru, převážně ve formátu B2, v gramážích 130 a 250 g/m². Našimi hlavními odběrateli jsou kulturní instituce a kreativci. Spolupracovali jsme například s Mezinárodním centrem grafických umění a Muzeem architektury a designu v Lublani, a nedávno také se 42. ročníkem Split Salonu.

Převládají mezi vašimi zákazníky zástupci kulturního sektoru?

Ano – většinou jde o kulturní organizace nebo jednotlivé umělce, kteří se nám ozývají přímo. Často chtějí papír využít pro tiskoviny, grafiku nebo propagační materiály. Spolupráce bývá velmi úzká, založená na vzájemném dialogu. Notweed Paper není běžný bílý papír – má výraznou texturu, odstín i materiálovou přítomnost, která narušuje logiku standardizace. Vyzývá k zvědavosti a vyžaduje čas k plnému pochopení svých možností.

Naším vysněným scénářem je navázat několik dlouhodobých partnerství – ať už s institucemi nebo firmami – které by se zavázaly k nahrazení neudržitelných papírenských zdrojů právě papírem z křídlatky. Taková stabilní spolupráce by nám zajistila dlouhodobější příjem a umožnila naplno rozvíjet naše naléhavé pedagogické aktivity v rámci Krateru.

Čím se ekonomický model Notweed liší od tradičních přístupů?

Notweed Paper zpochybňuje hlavní narativy o invazních rostlinách. Slouží jako médium pro utváření alternativního diskurzu a praxe – není jen produktem určeným pro trh. Tento papír nabízí nové perspektivy, jak mohou invazní rostliny podporovat narušené městské ekosystémy a posilovat komunity.

Například během videohovoru s jednou z našich prvních zákaznic, umělkyní Alyssou Dennis, vznikl nápad uspořádat seminář Invasive Species Creative Proposals Series, který spojil designéry, bylinkáře, permakulturisty – lidi z celého světa, kteří přemýšlejí o invazních rostlinách jinak než skrze válečnické strategie. To, co začalo jako možný prodej, se tak proměnilo v mnohem bohatší kolektivní projekt – ukazující, že úspěšná setkání sahají daleko za hranice finančních transakcí.

Jak Notweed posiluje propojení mezi lidmi?

Zcela zásadně. Projekt Notweed chápeme jako nástroj pro navazování spojení s dalšími aktéry, s nimiž si vzájemně rozšiřujeme obzory. To je velmi krásné a posilující. Naše spolupráce jsou převážně mezinárodní. I když ve Slovinsku existují lidé, kteří se zabývají podobnými tématy, větší rezonanci nacházíme mimo národní rámec. Jen minulý pátek jsme se zúčastnili Spring Symposium on Habitats Through the Perspectives of Art and Science v Brně, kde celý panel patřil umělcům pracujícím s invazními rostlinami. Bylo inspirující vidět tolik lidí, kteří zpochybňují dominantní přístupy a hledají citlivější řešení. I proto považujeme za důležité kolektivizovat naše úsilí a zviditelňovat je – budovat širší komunitu, protože nás skutečně není málo. A když se propojíme, náš dopad může být mnohem silnější.

Přijímáte také mezinárodní hosty a spolupracovníky?

Tvůrčí práce v Krateru rozšiřuje téma invazních rostlin. Zahrnuje produkci biomateriálů, ekologickou správu a zároveň pedagogickou i konceptuální činnost. Abychom udrželi kontinuální aktivity na místě navzdory jeho nejistému statusu, prosazujeme multispecies právo na město a vymýšlíme nové formy kolektivity, které podporují vznik kulturních pracovních prostorů. Praxe Krateru přitahuje zájem mnoha výzkumníků, doktorandů i magisterských studentů, kurátorů, performerů a aktivních občanů z celého světa, kteří chtějí poznávat nebo spolupracovat.

Prologue to the Ailanthus-Silk Ecologies, 2025. Gaja Mežnarić Osole a Ivana Papić. | Foto: se svolením výstavy Botany: Learning from Nature?, MODEM

Například minulý rok se na nás obrátila chorvatská multimediální umělkyně Ivana Papić, protože ji zaujala naše práce s invazními rostlinami. Společně jsme zkoumali materiálový potenciál pajasanů žláznatých (Ailanthus altissima), známých také jako boží stromy. Jde o ferální druh pocházející z Číny, běžný ve městech, zejména v jižní Evropě. V Chorvatsku je rozšířený na mnoha ostrovech. Pajasan je často považován za obtížný plevel, ale jen málokdo ví o jeho bohaté a fascinující etnobotanické historii – včetně role při výrobě divokého hedvábí. Během rezidence jsme zkoumali, zda by tento strom mohl být začleněn do místní praxe výroby hedvábí. Jeden druh bource z Číny se totiž živí právě pajasany – a nás zajímá, zda by bylo možné na tomto vztahu založit produkci hedvábných přízí.

Jde tedy o rostlinné hedvábí?

Ne tak docela. Hedvábí vždy pochází z bource morušového, ale zajímavé je, že tito červi se neživí pouze moruší, nýbrž i různými jinými hostitelskými rostlinami. V tomto případě božím stromem (Tree of heaven). Zajímá nás výroba takzvaného „mírumilovného hedvábí“ neboli Eri silk, kdy se kokony sklízejí, aniž by byli bourci usmrceni.

Plánujete do budoucna vytvořit rezidenční program jako pevnou součást vaší činnosti?

Každý rok už hostíme stáže studentů designu prostřednictvím programu Erasmus+. Do budoucna chceme přivítat více kreativních tvůrců a nedávno jsme podali projektový návrh s rezidenční složkou. Pokud získá podporu, umožní nám realizovat rezidenční program v průběhu projektu. Naše představa rezidencí je ale poněkud odlišná. Trváme na spolutvorbě – tedy na tom, aby práce hostujících umělců byla pevně propojena s probíhajícími aktivitami kolektivu na místě.

Na místě je totiž vždy spousta práce – péče o rostliny, terénní prohlídky, údržba infrastruktury, pořádání akcí, psaní grantů, administrativa – a my jsme jen malý tým. Místo toho, abychom riskovali vyčerpání, se spolupráce proměňuje v oboustranně obohacující zkušenost – my získáváme nové perspektivy a další ruce na místě, umělci se zase stávají součástí živého procesu. Je to smysluplnější pro všechny zúčastněné.

Rozhovor vznikl díky projektu Free Radicals iniciativy Haenke Haenke.