Téma

Japonské jednorázové domy: Poznámka k temporalitě staveb a materialitě krize bydlení

Po téměř ročním pobytu v Japonsku jako architektka postupně začínám chápat, jak hluboce kulturní nastavení ovlivňuje naše představy o bydlení, materiálech i trvanlivosti. V následujícím textu se zaměřím na japonský fenomén tzv. jednorázových domů – jevu, který je důsledkem nejen ekonomiky a legislativy, ale i dlouhodobě pěstovaného vztahu k pomíjivosti a respektu k přírodě. Zkoumám, jak japonská filozofie a krajina formují přístup k materialitě, vlastnictví a stavebnictví. Co se by se mohlo stát s architektonickou praxí, kdybychom nestavěli s cílem, aby vydržela navždy? A jak vypadá architektura, která přijímá změnu?

Text: Viktória Žigmundová

Japonský přístup k bydlení je od toho, který známe, diametrálně odlišný — v japonské společnosti není dům útočištem nebo investicí, ale připomíná spíše pomíjivý organismus. Tento přístup vychází z hlubokého kulturního vnímání materiality, úzce propojeného s místní přírodou.
Japonská kultura se formovala v prostředí země, která je nevyzpytatelná, proměnlivá a s ohledem na častá zemětřesení a intenzivní deště až nebezpečná. Z tohoto prostředí vzešly i duchovní a kulturní systémy — šintoismus a buddhismus — které dodnes ovlivňují každodenní život, vztah k materiálům i architekturu. Významným filozofickým konceptem je mono no aware (物の哀れ) – krása v pomíjivosti. Jde o sladkobolné uvědomění si, že nic netrvá věčně. Učí nás nechat věci plynout, zestárnout, proměnit se – jako přirozenou součást života.

Japonská materialita je založená na úctě k přírodě, nikoli na její kontrole. Přírodní materiály jsou považovány za živé, mají svou povahu, mění se v čase, stárnou důstojně a vytvářejí s člověkem emocionální pouto. Základními prvky tradiční japonské architektury jsou dřevo, hlína, kámen, bambus, papír a rýžová sláma. Japonci neulpívají na jejich dlouhověkosti, ale přijímají, že jednoho dne zmizí a vrátí se zpět do koloběhu přírody. Proměnlivost je podstatou života – a v Japonsku i základem vztahu k materiálu.

Vznik jednorázových domů

Je důležité rozlišovat mezi tradiční a moderní architekturou. Po druhé světové válce Japonsko – po vzoru Západu – naskočilo na vlnu masové výstavby z prefabrikovaného dřeva, lehké oceli a syntetických materiálů. Důraz se kladl na rychlost a množství. Ačkoli se za posledních 70 let rozšířilo užívání syntetiky, nevymazalo to hluboce zakořeněné kulturní postoje k přírodnímu stavění. Po většinu své historie, tedy více než 2000 let, stavěli Japonci výhradně z přírodních materiálů. Dnes, se zvyšujícím se environmentálním povědomím, se japonská architektura opět vrací k těmto tradičním hodnotám.

Limity modelu jednorázových domů

Jde o způsob uvažování, který vychází z kombinace japonské filozofie (přijímání pomíjivosti) a ekonomiky. Tyto domy jsou navrženy na životnost přibližně 20 až 50 let. Po uplynutí této doby se jednoduše zbourají a nahradí novými. Na rozdíl od Evropy, kde nemovitosti časem získávají na hodnotě, japonské domy rychle ztrácejí hodnotu a jejich rekonstrukce bývá často dražší než výstavba nového domu. Abychom pochopili, proč k tomu dochází, musíme se podívat na dvě roviny – kulturní a ekonomickou.

Z kulturního hlediska hraje zásadní roli filozofie mono no aware (物の哀れ) – Japonci jsou vedeni k tomu, aby přijímali změnu, a věří, že budovy ani materiály nemají trvat věčně. Přidává se k tomu i víra, že staré domy mohou být obývány duchy nebo přinášet smůlu, což snižuje jejich společenskou hodnotu.

Z ekonomického hlediska situaci ovlivňuje několik faktorů. Častá zemětřesení vedou k neustálému zpřísňování stavebních předpisů, takže starší domy často nevyhovují aktuálním normám. Je proto těžší na ně získat hypotéku a jejich renovace bývá finančně nevýhodná. K tomu se přidává extrémně vysoká dědická daň – až 55 % – kvůli které mnoho dědiců raději nemovitost prodá. Navíc po zhruba 30 letech je dům prakticky bezcenný, což ostře kontrastuje s evropským pojetím hodnoty nemovitosti. V Japonsku si lidé nekupují domy, ale pozemky. A celý tento model rychlé výstavby umožňuje také příznivá legislativa a volné územní plány – něco, o čem se nám v Evropě může jen zdát.

Udržitelnost modelu jednorázových domů lze uvažovat v několika rovinách. Jisté ale je, že vytváří obrovské množství stavebního odpadu – přes 70 milionů tun ročně. Díky efektivnímu japonskému systému recyklace se však až 85 % tohoto odpadu znovu využije, což je oproti většině západních zemí nadprůměrný výsledek. Na druhou stranu, nadměrná výstavba bez dlouhodobého plánování vede k fenoménu Akiya (空き家) – krizi prázdných domů. Těch je v Japonsku momentálně kolem 9 milionů a důvodem není jen nízká hodnota staveb, ale i demografický pokles. Mnohá města proto nabízejí opuštěné domy zdarma, jen aby přilákala nové obyvatele.

Jednorázové domy a vedlejší účinky

Jedním z nejvýraznějších efektů tohoto modelu je proměnlivá estetika měst. Zejména ve velkých městech jako Tokio je patrné, jak rychle se dokáže proměnit vizuální charakter čtvrtí. Staré formy jsou téměř okamžitě nahrazeny novými. Každých pár dekád mají architektky a architekti příležitost reagovat na aktuální architektonické trendy
, které se zde mění téměř tak rychle jako trendy v módě nebo volném umění. Ve srovnání s evropskými metropolemi, jejichž centra vypadají neměnně po staletí, je tento jev pro mě jako architektku osvěžujícím zážitkem. Japonská města se zdají být dotknutelná, plastická, tvárná, neustále v pohybu, organicky se proměňující v čase.

Jak Japonsko omylem vyřešilo krizi bydlení?

Evropa dnes čelí hluboké krizi bydlení – ceny nemovitostí rostou, mzdy ne, výstavbu omezuje legislativa a složitost povolovacích procesů. Velcí investoři skupují byty na pronájem, zatímco běžní mladí lidé ztrácejí naději na vlastní bydlení. Nabídka je nízká, poptávka vysoká a trh se stává stále méně dostupným. V Japonsku však mladí stále mají reálnou šanci vlastnit dům. Tokio patří mezi nejdostupnější velkoměsta světa z hlediska bydlení. Díky modelu jednorázových domů neustálá výstavba udržuje vysokou nabídku a ceny relativně nízko. Protože domy ztrácejí hodnotu, nejsou pro velké investory příliš atraktivní, což vytváří prostor pro jednotlivce. Hypotéky jsou dostupnější a mladí lidé v Japonsku mohou vlastnit dům dříve než my a s menším dluhem.

Zatímco v Evropě může vlastnictví nemovitosti znamenat sociální vzestup, v Japonsku vám zděděný dům může přinést dluhy a starosti. Japonský přístup oslavuje pomíjivost – domy se přirozeně znehodnocují, a proto nejsou výhodnou investicí. Naproti tomu v Evropě se cení trvanlivost a vlastnictví nemovitosti je sice náročné, ale vede k dlouhodobému bohatství. Za všemi těmito rozdíly se vynořuje zásadní otázka: Má být bydlení investicí, nebo prostě jen místem k životu?