Jak to vidí

Klára Pučerová: Někdo nám ukradl NÁŠ, tedy i MŮJ HRAD

V Galerii Jaroslava Fragnera jsme pořádali konferenci o umění a architektuře v krajině a veřejném prostoru. Pozvali jsme norské experty z tamějších státních i soukromých institucí a Čechy, kteří se touto problematikou zabývají. Přednášky byly nebývale vyrovnané a zajímavé, přednášející byli všichni přátelští a erudovaní, příjemný den, příjemná setkání. Další den někteří z norských hostí projevili zájem vidět Pražský hrad. Tentokrát to však bylo setkání nepříjemné.

Klára Pučerová: Někdo nám ukradl NÁŠ, tedy i MŮJ HRAD
Klára Pučerová: Někdo nám ukradl NÁŠ, tedy i MŮJ HRAD

Musím se přiznat, že po zavedení turniketu do Zlaté uličky, uzavření, zpoplatnění a „zašňůrování“ většiny prostoru katedrály a poněkud nestandardního ukončení působení Leica Gallery nemám potřebu Pražský hrad navštěvovat. S ohledem na přání hostů jsem se rozhodla na Hrad opět vypravit. Počítala jsem s „klasickou“ trasou – projdeme staré umění, pochlubíme se novými počiny z doby Havlova období, připomeneme si Masaryka a Plečnika. Pak jim osvětlím současný stav hradní kulturní politiky na příkladu zmíněného turniketu a sejdeme Nerudovkou a přes parkoviště (Malostranské náměstí) na Karlův most.

Radno podotknout, že účastníci konference, se kterými jsem se na Hrad vypravila, mají za sebou neskutečnou plejádu počinů v oblasti umění ve veřejném prostoru, z konference znají také realizaci Jiřského nádvoří od HŠH architekti. Uvidí ji tedy naživo, bude to oboustranně zajímavé odpoledne, slibovala jsem si.

Pak přišla srážka s realitou a já jsem začala s výkladem: „A tam, za těmi zátarasy s vojáky v maskáčích je jinak galerie. Za tou branou je zahrada, oranžerie, támhle vidíte kousek sochy od Kurta Gebauera. Za rohem byste viděli Plečnika. Tam někde za tím zátarasem a desítkami aut… Teď je to celé uzavřené, to dřív, za Havla… Do katedrály půjdeme, i když moc toho neuvidíme, museli bychom vystát fronty na vstupenky a pak na vstupy, ale podíváme se aspoň na klenbu. A můžeme se podívat na benátskou mozaiku. Aha, tak nemůžeme. Je totiž zrovna za těmi zátarasy. Za těmi policisty a vojáky.“ V tu chvíli nám před očima prochází voják s krosnou, v níž má pomlázky… Dochází mi, že mluvím jen o minulosti, vyprávím o Karlu IV., Masarykovi a Havlovi. O tom, že jsme na Hrad před deseti lety chodili pravidelně a rádi. Měli jsme za čím.

Na dalším nádvoří jsme neobdivovali chór katedrály, neviděli jsme baziliku sv. Jiří či Ústav šlechtičen. Neviděli jsme ani dlažbu a mobiliář. Viděli jsme pouze dřevěné boudy, prkna a odpadkové koše čekající na kraslice, beranice a trdelníky. Rok co rok Staroměstské náměstí tato dřevěná maškaráda opouští jen na několik dní, už ji ani nevnímám, přestala jsem tudy chodit. Nemám to ráda a obcházím náměstí bočními ulicemi. Na hradním nádvoří mi ale došlo, že to je možná ta chyba. Nevnímám náměstí a jeho nevkusné zaplevelení jako problém, protože vlastně nemusím. Tady je však cílem Hrad, a NĚKDO mi teď NÁŠ, tedy i MŮJ Hrad ukradl! V tu chvíli jsem přestala našim hostům vysvětlovat, co by viděli, kdyby… V tu chvíli ustaly i jejich poznámky, že náš Hrad je nějak podivně přehnaně militaristicky chráněný (byť je zde momentálně zahraniční návštěva), že je tu zvláštní obří parkoviště (tj. II. nádvoří), anebo že je zaráží počet zákazových tabulí okolo katedrály i uvnitř ní.

Prostranství Pražského hradu v úterý 15. března 2016

„Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“ Vzpomněla jsem si na citát, který zazněl na konferenci. Je to věta dnes již všeobecně známého pomníku obětem komunismu v Liberci, jehož autory jsou architekti ateliéru Sporadical. Věřím ve vzdělání, férové jednání, svobodu a rozum. To, co jsem představila naším návštěvníkům na Hradčanech, bylo potírání těchto hodnot. Viděli jen populismus, kýč a hlavně neúctu k důležitému symbolu. Civilizaci tvoří a definuje i architektura. Díky ní dokážeme zhmotnit ideje; a nejen vlastní architekturou, ale také vztahem k ní, péčí o ni a způsobem jejího využívání vyjadřujeme svůj postoj k posvátnému i profánně reprezentativnímu, historickému či demokraticky otevřenému místu. Dokazujeme tak svou úroveň.

Turisté se na Hrad nevrátí. Nemají důvod. A my? Budeme tam opět chodit rádi? Budeme na něj hrdi, nebo se tam budeme propadat hanbou? Zůstane důležitým symbolem naší historie i přítomnosti, nebo se z něj stane tržiště se zátarasy? Bráníme svou svobodu? Ctíme ji?

Klára Pučerová vystudovala dějiny umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, specializuje se na dějiny moderní a současné architektury. V roce 2015 obhájila disertační práci Architekt Antonín Tenzer. Příležitostně publikuje v časopisech věnovaným architektuře a kultuře. Od roku 2006 působí v pražské Galerii Jaroslava Fragnera jako kurátorka.

foto z návštěvy Hradu: autorka textu, zdroj úvodní fotky: David Iliff, Flickr, 2010, CC BY-NC-SA 2.0

22. 3. 2016

Komentáře

PŘEDMĚT	AUTOR	DATUM
Neuvěřitelné!	Marek Kopeć	23.3.2016 09:30
Současná tvář Hradu	Lucie P.	22.3.2016 11:47
Re: Současná tvář Hradu	Tereza Lišková, redakce	22.3.2016 12:33