CZ / ENG

Jak to vidí

Lucie Havlová: Vydobyli architekti na benátském bienále kousek pěkného místa pro nás všechny?

V Benátkách začalo 16. mezinárodní bienále architektury s názvem Freespace. Výstava potrvá do 25. listopadu 2018. Co nabízí? Například zamyšlení nad tím, co kurátorky Yvonne Farrell a Shelley McNamara titulem Freespace sledovaly. 

Lucie Havlová: Vydobyli architekti na benátském bienále kousek pěkného místa pro nás všechny?

Freespace! Volné místo, sdílené místo, veřejný prostor, svobodné místo, velkorysé místo…? Výstava v Giardinni a Arsenale v Benátkách ukazuje projekty, které k tomuto tématu vybraly dvě irské architektky v nejlepších letech. Yvonne Farrell a Shelley McNamara zvolily slovo, které je buď jakoby nicneříkající, či všeobjímající, teprve čekající na přesnější definování pomocí budoucích činů. Tyto činy má provokovat manifest, který společně v roce 2017 sepsaly.

V rámci bienále se udílí i řada ocenění. Letos získal Zlatého lva za celoživotní dílo historik architektury, teoretik, kritik, v neposlední řadě vysokoškolský pedagog profesor Kenneth Frampton, který sepsal dějiny moderní architektury, z nichž čerpají znalosti studenti po celém světě. Kenneth Frampton, původem Brit narozený v roce 1930, momentálně vyučuje na Columbijské univerzitě v New Yorku.

Ocenění za nejlepší národní pavilon získali s výstavou „House tour“ Švýcaři. Svůj pavilon rozporcovali pomocí sádrokartonových příček a podhledů na pokojíčky a kuchyně pro trpaslíky a obry. Na diváka chtějí zapůsobit změnou měřítka. Reagují na uniformitu dnešních bytů nabízených developery. Nejen ve Švýcarsku je nabídka „gleichšaltovaná“ do všudypřítomné bílé: bílých rámů oken, bílých antiseptických kuchyní, bílých dveří, k tomu se přidávají stříbrné kliky a dubové třívrstvé podlahy. Takové interiéry dobře známe z propagačních fotografií. Zachycené byty jsou prázdné, nezabydlené, jeden jako druhý.

Pozměněné měřítko známých interiérů dělá s návštěvníkem expozice opravdové divy. Nízké stropy nás drtí, když nedosáhneme na vodovodní kohoutek, cítíme bezmoc…. Zkušenost „House tour“ nás nutí uvažovat, jakým směrem se vývoj obytných místností ubírá. Takto prezentované byty považujeme vlastně za neměnnou normu. Jsou krásné? Nebo pouze tvoří neviditelný rámec pro náš život? A představují vlastně to nejlepší, lety prověřené, co nám interiér může poskytnout? Nebo by se už měly interiéry konečně proměnit podle našich dnešních potřeb? 

Zvláštní ocenění získal britský pavilon s názvem „Island“, který nás nejdříve nenadchl, celý přízemní prostor zel prázdnotou, jen stavbu zvnějšku obepínalo hliníkové lešení s provizorním schodištěm vedoucím na střechu. Vystáli jsme frontu a vystoupali na vrchol budovy. Otevřel se pohled do benátské laguny, na vzrostlý park Giardini, na hemžení kolem japonského pavilonu, který se právě otevíral. Hostesky nám nabídly šálek bylinkového čaje a spočinutí na lavičkách. Jo, takhle si asi představujeme „freespace“, prostor pro všechny, vydobytý nad rámec očekávání, přinášející osvobozující a příjemný zážitek.

Ostrov, veřejný prostor na střeše

Dozvěděli jsme se, že prázdný prostor pavilonu bude sloužit kulturnímu programu, který se zde po tři měsíce bude odehrávat. To nám připadalo smysluplné. Autoři projektu Caruso St. John + Marcus Taylor se snažili metaforicky připomenout Brexit, ostrov, izolaci, vyčlenění, prázdnotu..., i takto lze britský opuštěný pavilon vnímat. Podle nás se Britům záměr výstavy obohacený o jejich soukromou výpověď povedlo vtipně realizovat.
(Caruso St. John před dvěma lety přednášel a vystavoval v Domě umění v Českých Budějovicích, akci organizoval výtvarník a kurátor Michal Škoda.)

Zlatého lva za nejlepší příspěvek jednotlivce k výstavě  Freespace v Arsenale získal portugalský architekt Eduardo Souto de Moura, který vystavil projekt citlivé přestavby kláštera Santa Maria do Bouro. Z kláštera, nacházejícího se v kraji Alentejo v Portugalsku, vznikl hotel. Cesty, podloubí, zahrady v klášteře zůstaly původní, nepatrně upravené, a stále otevřené veřejnosti. Projekt byl zachycen na dvou velkoformátových fotografiích, které stavbu zasazenou do venkovské krajiny zobrazovaly ptačím okem před dokončením a po něm.

Eduardo Souto de Moura 

Přestavba kláštera Santa Maria do Bouro

Pokud by tato velmi jednoduchá instalace nepatřila hvězdnému architektovi, který reprezentuje tu nejlepší portugalskou architekturu, dost možná by v Benátkách mohla zůstat i bez povšimnutí. Upoutat pozornost v konkurenci projektů, které prezentují precizně propracované a náročné instalace v podobě velkoformátových modelů 1:1, materiálových vzorků, kreseb, textů..., není snadné. Porotu zřejmě zaujala právě jednoduchost, střídmost a téměř nepostřehnutelná krása společných téměř nezměněných venkovních prostor původně klášterní zahrady. (Architekt Eduardo Souto de Moura získal v roce 2011 Pritzkerovu cenu za architekturu.)

Zvláštní ocenění získaly také projekty od architekta Rahula Mehorty původem z Mumbaje, nyní působícího na Harvardu v USA, který se zabývá urbanismem rychle rostoucích městSpeciální ocenění získal projekt od architekta Andra Matina z indonéské Jakarty. Matin zmapoval lidovou architekturu nacházející se v pásu dlouhém pět tisíc kilometrů kolem rovníku. Drobné stavby stavěné místními řemeslníky z lokálních materiálů v sobě snoubí historii i současnost zároveň. Modely těchto staveb byly ukryty uvnitř výstavního pavilonu z pletených bambusových panelů.

Projekt Elevation, Andra Matina

Česko-Slovenský pavilon měla na starosti Národní galerie, která k jeho realizaci přizvala výtvarnici Kateřinu Šedou. Ta si zvolila Český Krumlov jako město, jehož centrum pod náporem turistů a na ně orientovaných služeb a obchodů ztrácí prostor pro běžný život. Najala komparzisty, kteří se snaží v Českém Krumlově hrát běžný život, prát a věšet prádlo, chovat drůbež, pěstovat zeleninu, zásobovat domácnost na zimu dřívím… Tyto aktivity mají burcovat místní obyvatele a nutí je zamyslet se nad tím, že život v Českém Krumlově se pro místní stále odcizuje a zhoršuje. Má je i upozornit, že není nutné se turistům překotně a horečně podbízet. Turisté přijedou na jeden den, zmizí, většinou se nevrátí. Šedá upozorňuje, že je třeba více myslet na místní obyvatele, aby se měli kde sejít na pivo, na kafe, mohli si koupit potraviny v centru a nemuseli jezdit do supermarketů za město.

Otevření expozice Expozice Unes-co

Česko-Slovenský výstavní pavilon na 16. mezinárodním bienále architektury 

Máme projekty Kateřiny Šedé rádi. Tento snad i nějak souvisí s tématem, tak jak jej zamýšlely kurátorky. Škoda je, že tu v česko-slovenském pavilonu na bienále architektury neprezentujeme projekty českých a slovenských architektů. Projekt na téma „freespace“ by architekti jistě dokázali naplnit řadou projektů z poslední doby, ať už by šlo o nové budovy knihoven, škol, parků a sakrálních staveb. Kdyby se kurátorství ujal teoretik architektury, tak by nevěděl, který projekt dříve vybrat. Nemáme se za co stydět, tak proč suplujeme architekturu uměním, jako bychom k tématu neměli co říci? Otázkou je, má-li o projektu pro český pavilon na bienále architektury rozhodovat Národní galerie, neměl by být spíš v gesci Komory architektů, IPR či konsorcia vysokých škol, kde se architektura učí? Takto to přeci jen trochu působí, že si svoji polívčičku přihřívali více teoretici umění než architektury. 

Jaký pohled se v Benátkách nabízí?
Po návštěvě letošního bienále se nelze ubránit dojmu, že jde o poměrně konzervativní výstavu, úhlednou, ničím neprovokující, ovlivněnou lehce nafoukaným a povýšeným euroatlantickým myšlením. Ve smyslu: „My jsme nejvyspělejší, nejchytřejší a budeme vám radit, jak budeme do budoucna zeměkouli zastavovat a tím i organizovat. Všechno bude řízeno prosperitou, intelektem, dobrým úmyslem, velkorysostí, slušným chováním, úctou k druhému a poctivostí.“

Bienále je formulované naším euroatlantickým způsobem vidění i myšlení. Není to ale v dnešním světě, kdy se vše překotně mění, staré vzorce přestávají fungovat, přece jenom příliš málo? Takto přemýšlet a mluvit už prostě nestačí. Možná by nás přesvědčil fakt, že vše nekončí jen tím přemýšlením a mluvením, ale i konáním podle vyřčeného a zveřejněného manifestu. Máme pocit, že se to v rámci letošního bienále zatím nestalo. Nebo jsme to neviděli?

Většina vystavujících je z Evropy či Severní Ameriky. V Benátkách je méně zastoupena Asie, Afrika a Jižní Amerika (kolem 10 %), což přináší menší zastoupení regionální, rurální, etnické, řečeno obecně jiné a různorodé architektury. Proti minulému ročníku tu je vystaveno i méně sociálně orientovaných a experimentálních projektů. Z českých architektů, pokud je nám známo, nebyl vybrán do společné výstavy vůbec nikdo. Kurátorky výběr řídily podle kritérií, která sepsaly do manifestu. A nelze se ubránit i pocitu, že jednasedmdesát vystavujících bylo vybráno mimo jiné i podle osobních sympatií a duševního souznění, a manifest úplně jednoznačně nenaplňují. Asi nelze kurátorkám vyčítat jejich osobní preference, na druhou stranu lze počítat s tím, že návštěvníci budou očekávat, že jim konkrétní vystavené a popsané projekty pomohou k pochopení a uchopení tématu výstavy i průvodního manifestu.

Tuto situaci dobře ukazují například vystavené nádherné výtvarné modely budov od architekta Petera Zumthora. Jeho modely budov z posledních dvaceti let téma výstavy nijak explicitně neilustrují ani nedeklarují. Díky tomu, že jeho tvorbu sledujeme, víme, že při každém svém projektu architekt myslí na vytváření sdílených obohacujících zážitkových společných prostor, že nenavrhuje domy pro investory, kteří sledují pouze zisk, takže nestaví administrativní budovy nebo luxusní schránky pro prodej drahého zboží. Ale ví to i člověk, který jeho tvorbu nesleduje? Ve výstavních prostorách se nebylo čeho chytit.

 Peter Zumthor, model lázní ve Valsu

Atelier Peter Zumthor, Landscape Gardens

Lucie Havlová a Peter Zumthor

Návštěvník musí být dobře připravený a jednotlivé příspěvky si dekódovat. Výstava se řídí heslem „ chytrému napověz...“. Stručný komentář kurátorek, jejich spíše osobní popis vztahu s daným kolegou, k bližšímu uchopení tématu příliš nepomůže. Nám se to stalo například u projektů švýcarské architektky Angely Deuber, která přednášela před dvěma lety v rámci cyklu přednášek Kruh v Praze. Deuber používá pro prezentaci každého projektu jeden plakát, kde vidíme budovu zdálky v mapě, pak blíže v kontextu zástavby, samotnou budovu formou vizualizace, půdorysu a jeden stavební detail. Vymyslela si tuto analytickou výtvarnou prezentaci svých projektů, ale jak rezonují s vytvářením „freespace“, jsme nestačili v tak nabitém programu pochopit. Je to cesta, jak se právě tímto způsobem důkladněji zamyslet nad přínosem pro okolí? Uvažovat nad projekty v širokém spektru měřítek (z největšího odstupu až po detail)?

Bienále má za cíl popularizovat architekturu, navázat dialog, má lidi motivovat používat architekty, aby se stavělo uvážlivě a zodpovědně a z každého projektu se ideálně vydobyl kousek „freespace“ pro všechny v okolí. Většina architektů během prvních dní v areálu byla osobně. Bavili se s kolemjdoucími, odpovídali na otázky, nechali se trpělivě fotit i natáčet. Zastavili jsme se u expozice dánského architekta Bjarka Ingelse ze studia BIG, který diváky poutavým vyprávěním vtahoval do svého projektu s názvem „Humanhattan 2050“, týkajícího se přestavby jižního cípu Manhattanu na oázu sportovišť, parků, relaxačních míst, kaváren a cyklostezek. Osobní kontakt s autorem projekt ozřejmil a jeho nadšené vyprávění bylo zábavné.

Bjarke Ingels a jeno projekt Humanhattan 2050

Kurátorky letošního bienále architektury v Benátkách měly velkou ambici posunout hranici zodpovědnosti architektonické tvorby směrem k autorům. Chtějí po architektech víc. Chtějí, aby z každého projektu vydobyli kousek pěkného místa (prostoru) pro nás všechny. Zformulovaly za tímto účelem poctivě myšlený manifest. Vykročily správným směrem, kdy se vyřčené pokusily demonstrovat, více či méně úspěšně, na projektech svých kolegů. Zatím nelze hodnotit, jestli jejich počin vyburcuje ostatní architekty, aby se k jejich manifestu připojili. To ukáže čas.

 

Lucie Havlová je vydavatelka a redaktorka Material Times. Je absolventka VŠCHT Praha. Patnáct let pracovala pro britskou společnost ICI v oblasti prodeje technických polymerů ve střední Evropě. V roce 2004 s Tomášem Hendrychem založila společnost Happy Materials, která zastupuje veletrhy Messe Frankfurt a veletrh Achema. Happy Materials provozuje i českou knihovnu materiálů matériO, Galerii Kuzebauch a Šumnou bibliotéku. Vše pod jednou střechou, v domě z dvacátých let na pražském Břevnově.

 

Foto a video: Tomáš Hendrych


► Právě vyšlo nové číslo magazínu Material Times. Objednejte si ho on-line nebo hledejte v kamenných prodejnách.

18. 6. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.