Pod rukama

Hrnčíř Martin Hanuš: Hlína tančila se mnou a já s ní

Když se Martinovi Hanušovi dostala hlína poprvé do ruky, vymodeloval hlavičku ufonka. Na první pohled se může zdát, že žije v tak trochu jiném světě. On však stojí pevně nohama na Zemi, co víc - boří se do ní svýma rukama. Původní profesí strojař dnes nad hrnčířským kruhem říká: „Hlína se dostala ke mně,“ a pod jeho rukama jakoby se hýbal život. „Začínal jsem na kopacím kruhu. Většinou jsem čekal na noc, až bude ticho. Na začátku jsem měl hromadu hlíny, na konci jsem měl hromadu hlíny a spoustu krásně užitého času s ní.“

Hrnčíř Martin Hanuš: Hlína tančila se mnou a já s ní
Hrnčíř Martin Hanuš: Hlína tančila se mnou a já s ní
Martin Hanuš v Klikově.
Martin Hanuš v Klikově.
"Věci nám mohou zprostředkovávat spoustu emocí. Všechno nemusí být jen pěkný," říká Hanuš.
"Věci nám mohou zprostředkovávat spoustu emocí. Všechno nemusí být jen pěkný," říká Hanuš.
"Věc žije s člověkem a mění se v jeho rukou za pochodu."
"Věc žije s člověkem a mění se v jeho rukou za pochodu."
"Při točení je důležité sedět na zadku, dýchat do břicha a zatáhnout hlavu."
"Při točení je důležité sedět na zadku, dýchat do břicha a zatáhnout hlavu."
"Dokážu věc přijmout nebo ne? Není tak podstatné, jak věc vypadá."
"Dokážu věc přijmout nebo ne? Není tak podstatné, jak věc vypadá."
"Tvar věci se mění. Po výpalu vypadají jinak než, když jsou syrové. Člověk se tou zkušeností učí."
"Tvar věci se mění. Po výpalu vypadají jinak než, když jsou syrové. Člověk se tou zkušeností učí."
Hlína je hrnčířský chleba. Hanuš v klikovské peci.
Hlína je hrnčířský chleba. Hanuš v klikovské peci.

Text: Tereza Lišková • Foto a video: Tomáš Princ

Druhým dechem a se smíchem dodává, že mu hlína dávala a dává i na frak. „Hrnčířčina má krásnou vlastnost, dokud není věc vypálená, tak je její ekologická stopa minimální. Materiál se dá znovu namočit, zválet a já nebo někdo jiný si s tím může dál hrát, užívat život,“ říká o svobodě při práci. Každá věc si v jeho očích najde svůj život. Nemusí to být příběh s dobrým koncem. Spousta keramiky se rozbíjí. „Snažím se rozbíjení keramiky brát pozitivně. Zvlášť, když mě to živí,“ říká Hanuš, který spolu s dalšími hrnčíři pokračuje v klikovské řemeslné tradici.

Řemeslnou dovednost vidí jako přirozené vyústění praxe, jejímž základem je hra a radost. Člověk podle něj při práci zapomíná, kde končí on a kde začíná materiál. „S materiálem se do sebe otiskujeme navzájem.“ Není třeba zaměřovat pozornost na výsledek, ale na to jak, dokážeme žít a užívat si život, pak je to vepsané i ve věcech, říká o svém způsobu práce. „Původně jsem si myslel, že se nenechám moc ovlivňovat, ale pak jsem přišel na to, že všechno, co se stane, nějak ovlivňuje to, co se děje.“

„Vím, že naše existence není oddělená. Oddělenost je jen halucinace, které se můžeme zbavit. Jsme propojení se světem,“ říká. Svoboda ve smyslu nezávislosti podle něj neexistuje. Celé naše bytí vnímá jako závislé. „Nic, co nedostaneme od světa, nemáme,“ říká hrnčíř, který neváhá a čas od času se vypraví mezi kopce s batohem, aby si tam nakopal vlastní jíly. Keramika nám umožnuje dotýkat se základního elementu země, který je pro naše bytí, stejně jako voda, dost důležitý. „Keramika je ta země,“ vypráví s radostným úsměvem.

O hře mysli a hlíny vypráví: „Když mám chuť, mohu s hlínou bojovat a ona bude bojovat se mnou. Jindy vzpomínám na zapadající slunce, na odraz stromů na hladině, někdy myslím na lidi, kterým výrobek určený.“ Hotové mističce by podle něj měl její uživatel vyjít vstříc, budovat si k ní vztah. „Je to podobné jako u lidí. I osobitosti člověka můžeme mít rádi, když je nějak uchopíme,“ připodobňuje život s nádokami a lidmi.

I když umí vyrobit nádoby pravidelné a tenké jako papír, největší radost má z těch nepravidelných, říká jim brambory. Nejpravděpodobnější tvary vznikají pod jeho rukama v okamžiku, kdy se mu podaří zakopat osobního cenzora pod zem. „Mysl se tvarů nezmocňuje skrze oko, tvary pak korespondují s emocemi,“ popisuje Hanuš průběh tvorby.

Jeho misky, které by ze všeho nejvíc měly vypadat normálně, se hodí spíš pro ruce než pro oči, své kouzlo plně poodkrývají během užívání. „V Japonsku je odvětví keramiky, které nevychází ze sociálního postavení zákazníka, ale jde z přírodních tvarů,“ říká Hanuš, kterého učil i japonský mistr Masakazu Kusakabe. Martin Hanuš se zkrátka podle svých slov obrací k věcem, které mají hlavu a patu. „Snažím se tam dát, co dostanu.“ A při nalévání čaje se smíchem poznamenává: „Při práci s hlínou se snažím vracet ke svému skutečnému já.“

20. 5. 2014

Komentáře

PŘEDMĚT	AUTOR	DATUM
Martin Hanuš v Dubí	red	13.10.2015 11:51
Když se věc dělá s láskou	Miroslava Kuchařová	28.5.2014 15:56
Re: Když se věc dělá s láskou	Tereza Lišková	28.5.2014 17:02