Ptáme se

Rozhovor: Co pro české sklo znamená zápis na seznam UNESCO?

Dlouholetá práce českých i zahraničních sklářských odborníků se opět vyplatila. Mezinárodní komise ji zapsala na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO, konkrétně pod statkem „znalosti, řemeslo a dovednosti ruční výroby skla”. Nominaci podávalo několik evropských států společně. Díky Česku se ovšem na seznam dostala nejen ruční výroba skla foukáním do píšťaly na huti, ale také další techniky práce se sklem, jako je ruční malování, rytí, nebo tvorba bižuterie. Co bude tento krok znamenat pro českou sklářskou tradici? Odpovídá Milada Valečková, ředitelka Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Rozhovor: Co pro české sklo znamená zápis na seznam UNESCO?
Rozhovor: Co pro české sklo znamená zápis na seznam UNESCO?

Autorka rozhovoru: Nikol Galé • Úvodní fotografie: archiv Milady Valečkové

Vedla jste český tým, který připravoval podklady nutné pro potvrzení zápisu, a nemalým dílem se zasadila o to, aby zápis zahrnoval i typicky české sklářské techniky. Co zápis české ruční výrobě skla přinese?

Kromě prestiže, kterou si bezesporu zaslouží, očekáváme větší zájem o ručně vyráběné sklo, u obvyklých zákazníků i od turistů, kteří budou chtít unikátní výrobu vidět na vlastní oči. Je obecně známo, že zejména Asiaté cestují do Evropy cíleně za poznáváním prvků zapsaných na seznamy UNESCO. V naší mezinárodní pracovní skupině jsme za hlavní úkol označili edukaci veřejnosti, ve smyslu vysvětlování, v čem je ručně vyráběné sklo lepší než to z obchodních řetězců a proč by si ho tedy měli lidé kupovat. Stát se také nominací zavázal k takzvaným záchovným opatřením, která mají tento prvek chránit.

O jaká opatření jde?

Například o zachování naší unikátní sítě sklářských škol všech stupňů. Tato síť by měla zajistit pokračování sklářských řemesel. Částečně lze závazek státu využít argumentačně při vyjednávání státní podpory k překlenutí složitých situací. Na podporu zachování zapsaných prvků, kterých má aktuálně Česko už devět, dosud neexistuje žádný dotační program.

Iniciativa zápisu ruční výroby skla na seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO vzešla od zástupců Francie, Španělska, Německa, Maďarska, Finska a České republiky. Jakou roli v procesu sehrálo právě Česko?

Česko bylo v lednu 2021 iniciátory osloveno, zda se chce k zápisu připojit, což naštěstí naše ministerstvo kultury, na rozdíl třeba od slovenského nebo italského, potvrdilo. Potom ministerstvo koordinovalo společné kroky za českou stranu a zapojilo do příprav naše muzeum a také Evu Kumínkovou, která je členkou mezivládního výboru pro nehmotné kulturní dědictví. Eva odvedla obrovský kus práce při zpracování nominace a významně se zasloužila i o překvapivě hladký proces hodnocení a schvalování.

Z výstavy Křehká krása, na které si lidé mohou každý rok zakoupit produkty přímo od výrobců. Foto: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Co muselo udělat pro žádost o zápis vaše Muzeum skla a bižuterie?

Byli jsme pověřeni přípravou nominační dokumentace za českou část. Prvním krokem byla příprava nominace na národní seznam nehmotného kulturního dědictví, abychom se vůbec mohli k mezinárodní nominaci připojit. Na to jsme měli asi šest týdnů. Naštěstí disponujeme databází Czech Glass Competence, kde jsme v uplynulých letech nashromáždili obrovské množství informací a dat. To se nám velmi hodilo.

Jak probíhala sama příprava mezinárodní nominace?

Bylo to od jara 2021 do března 2022, tedy v době vrcholící covidové pandemie. Všechny konzultace a jednání tak probíhaly on-line, s kolegy z jiných zemí jsme se potkali až letos v říjnu ve Španělsku. V prosinci 2021 přijel francouzský filmař natočit v našich sklárnách vybrané techniky – konkrétně v Preciose ruční výrobu skleněných bižuterních tyčí a v Železném Brodě ve firmě Ladislava Ševčíka rytí a broušení. Celá nominace byla kompletována ve Francii a podána na konci března 2022.

Co zápis znamená pro Muzeum skla a bižuterie?

Pro naše muzeum bylo velkou ctí, že jsme od ministerstva dostali důvěru ke zpracování nominační dokumentace. Byla to pro nás obrovská výzva, která naštěstí skončila úspěchem a konečně snad potvrdila, že stát udělal dobře, když si v roce 2003 nevelké, a tehdy nepříliš známé muzeum v Jablonci nad Nisou vzal pod svá křídla. Prokázali jsme svou vysokou odbornou úroveň a taky výborné kontakty se sklářskou komunitou, která se velmi aktivně do procesu zapojila.

Vinutí perel nad kahanem. Foto: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Jak tento úspěch vnímáte vy osobně?

Plně jsem pochopila a docenila význam slova „komunita“. Navázali jsme také mnoho nových kontaktů a přátelství, na nichž můžeme stavět další rozvoj. A zápis? To byla velká vlna emocí, radosti a taky úlevy, že se to podařilo. Jsem za to období moc vděčná, taková příležitost se vyskytne jednou v životě, a to ještě ne každému. Určitě to bude můj největší životní profesní úspěch, tohle už asi nic nepřekoná.

Jaké techniky zápis zahrnuje?

Tady mám konečně příležitost ocenit hlavního kurátora našeho muzea Petra Nového, který od první chvíle doslova „naskočil“ do procesu a vložil do něj své „the best“. Díky jeho odborným a argumentačním schopnostem, s přispěním diplomacie a znalosti procesu již zmíněné Evy Kumínkové, se podařilo zápis rozšířit o všechny techniky práce se sklem, kde se uplatní lidská ruka. Kromě sklářů s píšťalou na huti, které původně zamýšleli zapsat Francouzi a Němci, jsou součástí zápisu i ostatní horké techniky, ale i ty studené. Slavit tak mohou i výrobci foukaných či tažených figurek u kahanu, rytci, brusiči a malíři skla, ale také výrobci vánočních ozdob, mačkaných bižuterních kamenů nebo hotové bižuterie.

Můžete ve zkratce přiblížit, jak rozsáhlá je tradice ručně vyráběného skla u nás, potažmo na Jablonecku?

Archeologické nálezy dokládají, že už ve třetím až prvním století před naším letopočtem dokázali keltští skláři na našem území zhotovovat skleněné náramky, korále a drobné šperky. Od osmého století se obyvatelé českých a moravských hradišť pokoušeli vyrábět kromě drobných šperků i nádobky. Ve třináctém století pak začali do Českého království přicházet němečtí kolonizátoři, kteří v pohraničních hvozdech zakládali hutě na výrobu takzvaných pateříků – růžencových korálků. Objevovaly se také první zdobné číše, poháry, konve a džbány, za Karla IV. pak typické vysoké flétnovité číše zdobené nálepy. Novinkou bylo také okenní sklo – vitráže.

V sedmdesátých a osmdesátých letech sedmnáctého století se podařilo sklářům v Čechách utavit dokonalé čiré draselnovápenaté sklo neboli český křišťál, který se obzvláště hodil k rytí a broušení. Mezi lety 1720-1750 Česko prakticky ovládlo většinu světového trhu s luxusním nápojovým sklem. Na Jablonecku je nejstarší sklárna doložena v roce 1548 ve Mšeně, dnes jde o součást Jablonce. V příštím roce také oslavíme tři sta let výroby skleněných lustrů v Čechách. Je tedy na co navazovat.

Výrobek z dílny skláře Ladislava Ševčíka. Foto: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Co z ruční výroby skla mohou návštěvníci poznat v Muzeu skla a bižuterie?

Prakticky všechno, od těch nejstarších archeologických nálezů a středověkých číší až po dnešní umělecké sklo, aktuálně třeba i na výstavě slovenského sklářského designéra Patrika Illa. Máme zastoupené všechny uvedené techniky, včetně bižuterních polotovarů. A to vystavujeme opravdu jen zlomek našeho sbírkového fondu.

Jak vypadá ruční výroba skla v současnosti? Je nějaké specifikum, které české sklo odlišuje od výrobků v Evropě?

Naše unikátnost je právě v tom, že u nás jsou stále živé všechny techniky ruční výroby. Kdokoli na světě si vymyslí, že potřebuje vyrobit cokoli ze skla, jakoukoli specialitu, u nás vždycky najde výrobce nebo řemeslníka, který to pro něj bude schopen udělat. Taková situace nikde jinde není, ani naši „zápisoví“ partneři to nemají. I proto bylo tak složité je přesvědčit, že se ty techniky mají zapsat v celé šíři. Díky tomu má teď celé české sklářství na čem stavět a může slavit.