CZ / ENG

Ptáme se

Barbora Tydlitátová a Natálie Bozděchová: Obě nás chytil ten první fuk

Vystupují pod identitou p a z d r á t i. Na letošním Designbloku vystavují skleněné nádoby i šperky, zuhelnatělé přebytky z vlastních spíží. Natálie Bozděchová (NB) a Barbora Tydlitátová (BT) se nebojí neřádu a oceňují muže, kteří umí nosit šmuk.

Barbora Tydlitátová a Natálie Bozděchová: Obě nás chytil ten první fuk

Připravila: Tereza Lišková, Portréty: Tomáš Rubín

V čem cítíte čaro či peklo huti?
BT: Nejčarovnější je pro mě huť paradoxně, když se nedělá. Když se jde večer tavit nebo brzo ráno vybírat chladicí pec. „Drak Šmak“ ještě dřímá za krytem ze žáruvzdorné keramiky, a to je panečku tajemno. Čaro huti je i v tom, jak dokáže propojovat lidi. Je to podobné jako s ohněm, jako mezilidským pojítkem.
NB: Na huti je to hodně o lidech, co s vámi nebo vedle vás pracují. Ti tvoří to Čaro a někdy i Peklo. Je to prostě společenství se vším všudy. Někdo dělá legraci, někdo uvaří oběd pro všechny, někdo si zpívá a tancuje u práce, někdo je někdy až moc chytrej, někdo trochu zlobí… Ale hlavně každej všechno ví, i to, co neví.

Proč pracujete ve dvojici?
NB: Huťáci vždycky pracují ve dvojici! Jsme s Bárou každá úplně jinak fungující osobnost, ale skvěle se doplňujeme, což zní to jako klišé, ale je to tak. Jsem moc ráda, že ji mám vedle sebe.
BT: To je dobrá otázka. Je to těžší, než pracovat sám, zároveň nás to posouvá kupředu jak v tvorbě, tak mezilidsky. Nejedete jen za sebe, je to trochu jako vztah.
NB: Když pracuješ sám, tak ti nikdo nedá takovej feedback. Já si třeba věci občas ráda usnadňuju (bohužel) a někdy by to bylo ve výsledku nedotažený. Ale přijde Bára a řekne mi, že je teda fakt škoda, že to neudělám pořádně, že si to ta věc zaslouží. A má pravdu. Takový věci ti může říct jen druhej pazdrát.

Vaše věci, které Galerie Kuzebauch vystavuje na letošním Designbloku, vznikaly na huti. Jak konkrétně jste na nich pracovaly?
BT: ROTTENSCHMUCK jsme vyráběly celý, včetně hutních polotovarů – placiček a mističek. Další práce by nevznikly bez našeho učitele Kamila. Pod jeho vedením jsme ale třeba vyráběly celé ornamenty na Natáliinu kolekci Kazari a některé z menších misek. V práci Zevnitř a Povrchní jsem dělala řadu pokusů s povrchy a ty nižší nádoby tvarované z volné ruky. Tam, kde je třeba preciznější tvarosloví, musí pomoct mistr s mnohaletými zkušenostmi. Obecně bychom v budoucnu rády tyto spolupráce více uváděly, protože bez dobrého řemeslníka by ty věci prostě neexistovaly. A dobrý řemeslník znamená léta dřiny.

POVRCHNÍ, hutní sklo tvarované z volné ruky, Barbora Tydlitátová (foto: Zdeněk Šebesta)

Barbora Tydlitátová (foto: Tomáš Rubín)

Na Designbloku vystavujete i zmiňovanou kolekci šperků ROTTENSCHUMUCK. Můžeme je popsat jako skleněné disky s ostatky potravin, které mají nositele i pozorovatele upozorňovat na neuvážlivý konzum a pochybné způsoby, které jako společnost uplatňujeme při zacházením s jídlem. Zasklené potraviny tvoří srdce jakéhosi náhrdelníku, který dotvářejí měděné chlupaté dráty. Proč padla tato drásavá materiálová volba?
Tak jak drásá ten závěsný systém tělo, tak by nás mělo drásat naše svědomí, když vyhazujeme, co jsme nakoupili ve velkém a nezvládli sníst.

Podle čeho jste vybíraly potraviny, které jste následně nechaly zpopelnit v těchto špercích? Odpadly vám od stolu?
Spíš na ten stůl ani nedopadly. Schovávali jsme si, co jsme opravdu nezvládly spotřebovat a co bylo už v nějakém stadiu rozkladu.

Co není obvykle na první pohled patrné, když se dívám na ROTTENSCHMUCK? Čeho si všimnout?
V některých kusech se ve skle uzavřely i plyny vznikající z hořících hnilob.

ROTTENSCHMUCK, hutně tvarované sklo, měď, potraviny (foto: Gabriel Urbánek)

Soustava vašich hesel, kterou uvádíte na webu, obsahuje i slova neřád a omyl. Jak se vám dostávají do tvorby?
Neřád a omyl se nám do tvorby dostávají prakticky pořád. Jsou součástí práce. Otevírají nové cesty a pohledy na jinak běžnou věc. Stalo se nám třeba, že jsme zabrušovaly set skleniček a nějak to prostě nešlo úplně rovně, tak jsou teď každá naschvál úplně nakřivo, a vypadá to dobře. Vyrůstají teď ze stolu, jako houby v lese.

Co prožíváte, když pracujete se sklem?
NB: Za mě je to soustředění, rozčilování se, veliká radost. Vždycky to vypadá tak snadně, když nám náš dílenský učitel Kamil předvádí, co budeme ten den dělat, ale tak snadné to pak není. Člověk se musí soustředit jen na práci, zkoordinovat svoje pohyby, několikrát to pokazí, a pak se to zlepšuje a zlepšuje. Až to třeba jde i tak dobře, že má člověk radost sám ze sebe.
BT: Někdy mám pocit, že je to spíš škola osobního rozvoje než nauka řemesla.
NB: Je to fajn pocit, když druhý den najdeš v chladničce něco, co aspoň trochu připomíná předlohu!

Proč jste šly z Liberce do Brodu?
NB: V Liberci si ke sklu tak nějak „jen přičuchnete“, a my chtěly víc. Byl to Báry nápad, mně to přišlo skvělý, a tak jsem se přidala. Brod žije sklem. 
BT: Byla to i trochu magická souhra okolností. Na jaře 2014 jsme si obě poprvé vyzkoušely fouknout do píšťaly, Natálka v polské Wroclawi a já v Istanbulu v Cam Ocagi, tedy poměrně daleko od sebe. Obě nás chytil hned ten první fuk. Byl to impulz zvážit huťácké řemeslo jako dobrý základ pro jakoukoliv další tvorbu se sklem.

Natálie, proč jsi pracovala s česaným dekorem, který můžeme vidět v kolekci KAZARI?
NB: Náš dílenský mistr je specialista na secesi, v níž se ta technika hodně používala. Přišlo by mi škoda nepokusit se to od něj alespoň trochu naučit. V secesi došlo k takovému „znovuobjevení“ japonského umění, které je mi hodně blízké díky tátovi, který sbíral japonské a čínské starožitnosti, a já mezi nimi vyrůstala. Tak je to takové propojení těchto dvou světů, propojení jednou vlnící se linkou skla.

KAZARI, 2018, podjímané hutní sklo dekorované a tvarované z volné ruky, Natálie Bozděchová (foto: Zdeněk Šebesta)

Natálie Bozděchová (foto: Tomáš Rubín)

Barboro, v Liberci jsi absolvovala s Křemitkami, experimentální práci ze sintrovaného skla. Je tu nějaká souvislost s kolekcí ZEVNITŘ, která je letos k vidění na Designbloku?
BT: Navazují na sebe nepřímo. Křemitky vznikly jako sáhodlouhý pokus o znovuobjevení techniky sintrování, která byla populární v jabloneckém bižuterním průmyslu. S tím mi v bakalářce pomáhal a mnohému mě naučil jeden z jejích posledních znalců Jindra Novák.

Co si mohu pod sintrováním představit?
BT: Sintrovat znamená spéct k sobě jednotlivá zrna, podobně jako u keramiky či porcelánu. Pracujete se sklem ve formě moučky. Abyste ho správně sintrovali, musíte perfektně znát jeho vlastnosti. Moučka je zároveň při spékání dosti reaktivní, takže do ní můžete přidávat různé věci a pozorovat, jak s čím reaguje. Ideově pak šlo o takovou poctu křemíku a jeho výskytu napříč přírodou. Tu zvědavost a radost z práce jsem mohla realizovat díky zázemí obou škol. Zejména na huti bych si podobné experimenty v pronajaté sklárně opravdu dovolit nemohla, za to jsem Sklandě (Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Železném Brodě, pozn. red.) moc vděčná.

Kdyby se někdo rozhodoval, zda jít studovat do Železného Brodu, nebo Liberce? Jaké dvě pro a proti byste uvedly?
BT: V Liberci čekejte naprosto skvělé technologické zázemí jak pro šperk, tak sklo (samozřejmě kromě huti), které je myslím i na vysokých školách v Česku raritou. Vzhledem k tomu, že je však obor zařazen pod Textilní fakultu, musíte se prokousat řadou nesnadných studijních povinností, které se šperkem ani sklem příliš nesouvisí.
NB: Ale neznamená to, že je vám to k ničemu. Jsou to dost zajímavé věci, ze kterých se dá hodně vytěžit. Měly jsme třeba spolužačku, co udělala skleněnou pleteninu a s tou pak pracovala dál v kombinaci s lehaným sklem. Na textilní fakultě jste v přímém kontaktu s „oděvníma návrhářkama“. Já i Bára jsme navrhovaly šperky ke konkrétní kolekci šatů.
BT: V Brodě je úžasný genius loci a na poměry u nás získáte kvalitní základ v řemesle i v povědomí o odvětví skla obecně. I když vám třeba ve škole vyjdou vstříc, musíte se přizpůsobit středoškolskému režimu se vším všudy, což každý nechce nebo třeba ani nemůže absolvovat.

Když navrhujete tvar nádob, je nějaký moment, ukazatel, skrze který si uvědomíte, že právě tahle forma je nyní ta pravá?
BT: S navrhováním tvarů mám příliš malé zkušenosti. Je to specifická disciplína. Jednou to hezky vystihl jeden z našich učitelů Martin Hlubuček: „Člověk nesmí propadnout iluzi, že nějaký tvar vymyslel.“
Nějak to asi člověk cítí, nějak mu ten tvar musí dávat smysl v souvislosti s tématem nebo technikou, kterou zpracovává.

NB: Souhlas.

Věříte, že existuje něco jako české sklo? V jakém smyslu se případně cítíte být jeho součástí?
BT: Věříme, ale v jakém smyslu jsme jeho součástí, asi ukáže čas a nadhled nad situací.
NB: Tak já věřím! Jinak nevím, co bychom pak dělaly!!! České sklo je takový malý rybníček a my jsme v něm ten potěr.

Detail z potravinové kolekce šperků ROTTENSCHMUCK (foto: Zdeněk Šebesta)

Co pro vás nyní znamená šperk jako vyjadřovací prostředek?
BT: Vnímám ho jako takovou sochu na člověku. Může zabřehávat i do volného umění. Šperk je ze své podstaty úzce spjat s člověkem, s tělem. Užitnou funkci můžete vyzdvihnout či upozadit, z podstaty šperku by však neměla zcela zmizet. Výhodou je, že co šperk sděluje, se dá všude nosit – kromě oděvu a obuvi neznám žádnou podobně přirozeně pohyblivou formu výtvarného vyjadřovacího prostředku. Možná jen polep auta.
NB: No a co třeba tetování? To je polep člověka. Baví mě lidi, co se toho nebojí a takovou „malou sochu” si pořídí a hrdě ji nosí. Hodně oceňuji chlapy, co nosí šperk. A teď teda nemyslím zlatý řetězy nebo snubní prsteny. Jezdíme do Mnichova na Schmuck a tam je najednou kolem spousta úctyhodných pánů třeba s brožema na kabátech nebo náhrdelníkama z roztodivných materiálů a tvarů a já mám z toho vždycky radost.
BT: Jo, doufám, že můj muž taky začne nosit šmuky.

Jedna z vašich kolekcí šperků se jmenuje Jehelnatosti. Jaké jsou reakce na takové elegantně vyhrocené šperky? Vaši minimalistickou jehlovou náušnici jsem jednu dobu dost nosila, a u některých lidí budila lehký děs až odpor.
Ty reakce jsou zajímavé. Přišla nám tak jednoduchá, a přitom tak znepokojující. „Jehla“ se časem transformovala do jakéhosi lomítka mezi námi dvěma a používáme ji třeba i na vizitkách.

Z kolekce šperků Jehelnatosti. Tvorbu dua p a z d r á t i uvidíte i na listopadovém Plzeň Design Weeku (Foto: SHOTBY @shotby.us)

Pracujete i na zakázku?
Ano a rády. Doposud šlo většinou o šperk. Když nás někdo osloví, následují jedna až dvě schůzky, kde hledáme za nás pravdivé a pro dotyčného optimální řešení toho, co by si přál.

Jaké nástrahy je třeba překonávat, když zastáváte roli sklářských výtvarnic či uměleckých šperkařek, které právě opouštějí školní půdu?
Nelze se nechat unést znělými přízvisky jako sklářská výtvarnice nebo umělecká šperkařka. Víme, že toho máme spoustu se ještě učit, ale že už musíme jaksi „naostro“. A taky je třeba mít co jíst, za co bydlet, za co nakupovat v oblíbeném jabloneckém sekáči. Přízviska nám na to hned tak nevydělají a asi to ani není cíl. 

Co vnímáte jako klíčové pro rozvoj vaší další tvorby?
Jak skloubíme děti a práci. Zvládlo to spousta žen před námi, tak snad to postupem času zvládneme taky. Když jsme po vysoké opět nastupovaly na střední, původně jsme měly spíše za to, že se jdeme naučit, jak se sklo chová, abychom ho mohly navrhovat. Hluboce nás to však čaplo a teď vzhledem k ekonomické náročnosti této činnosti spřádáme plány, jak bychom se mu mohly dál věnovat i po skončení školy a s ohledem na to, že jsme ženy.


►o uměleckém šperku i skle se dočtete více I V TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ MAGAZÍNU MATERIAL TIMES. MŮŽETE SI JEJ OBJEDNAT V E-SHOPU NEBO ZAJÍT DO JEDNOHO Z KAMENNÝCH OBCHODŮ.

25. 10. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.