Ptáme se

Lynda Hannah: Lidé jsou smrtelní a neměli by na to zapomínat

Vyšla ven barevná a bosá. Na jejím místě je všechno tak trochu divoké – její chodidla, vlasy, rostliny, zvířata, dům. Rodilá Britka Lynda koupila na Novém Zélandu poblíž městečka Motueka starý kiwi sad, který proměňuje v rajskou permakulturní zahradu. Hodně místa tam zabírají bylinky – Lynda je totiž mimo jiné i bylinkářka a přírodní léčitelka. Napsala několik knih a před pár lety založila v Motuece první přírodní pohřebnictví. „Když jsem jako mladá přemýšlela o své budoucnosti, nikdy bych nepředpokládala, že budu právě tady. Nicméně toto je velmi dobré místo, kde v tuto chvíli být,“ říká a žmoulá v ruce propolis ze svých včelích úlů.

Lynda Hannah: Lidé jsou smrtelní a neměli by na to zapomínat
Lynda Hannah: Lidé jsou smrtelní a neměli by na to zapomínat

► switch to english version

Jak se to stalo, že žena, která pracovala v kinech v Anglii, skončila na Novém Zélandu?
Nikdy skutečně nevíme, kam směřujeme, dokud se tam nedostaneme. Ikdyž si myslíme, že to víme. Ve skutečnosti jsem ještě neskončila. Jsem jen v polovině cesty! Kdo ví, kam mě ještě život zavane?

Ve své knize „Žijící dědictví – příručka přírodního pohřbívání pro věčně zelený svět“ nazýváte současnou společnost „rasou konzumentů a plýtvačů, která se krmí iluzí nesmrtelnosti“, nerozumí smrti a nedokáže ji přijmout jako přirozenou součást života. Vy nabízíte lidem možnosti, jak se znovu zapojit do procesu péče o mrtvého beze strachu, vysokých poplatků a povrchnosti. Jak si můžeme představit takovou deinstitucionalizaci smrti?
Podobně jako změnu, kterou jsme zaznamenali s přístupem k porodům. V mé generaci a generaci mých rodičů se většina dětí narodila v porodnicích. Porody doma se tenkrát odsuzovaly. To se začalo měnit v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy se ženy osmělily dělat svá vlastní rozhodnutí, kde a jak rodit. Stejně tak nemusí všichni umírat v nemocnicích a být závislí na pohřebních profesionálech, kteří nás zbaví mrtvého těla, zatímco my jsme doma a truchlíme. Můžeme se aktivně podílet na celém procesu a budeme se cítit mnohem lépe, než bychom si kdy dokázali představit.

Můžete uvést příklad?
Organizace Living Legacies (pozn. red.: Žijící dědictví), kterou jsem založila, nabízí podporu a praktickou asistenci rodinám, které chtějí naplánovat a připravit nízkorozpočtový, přírodní pohřeb. Umožňujeme rodinám péči o mrtvého, nakládání s jeho tělem, zrealizování vhodného rituálu a vytvoření památníku, který by symbolizoval ztrátu. Každý, kdo se chce účastnit, má nějakou roli. Je to silný stmelující zážitek. Někdo sepíše životní příběh mrtvého, někdo jiný vyplní potřebné dokumenty, další zorganizuje květinovou výzdobu, postaví rakev, postará se o tělo mrtvého nebo kontaktuje jeho vzdálenější přátele. Všichni se nějak účastní, a tak se mohou cítit lépe, ušetřit peníze a zmírnit negativní vliv na životní prostředí.

Ručně pomalovaná rakev – i to je způsob, jak se osobně zapojit do pohřebního rituálu a rozloučit se s mrtvým. (foto: archiv Lyndy Hannah)

Zdůrazňujete, že vždycky máme možnost volby. Jaká je podle vás nejlepší volba pohřbu pro naši zemi?
Nejlepší volbou pro naši Zemi by pravděpodobně bylo to stejné, co se děje s ostatními druhy po smrti – tělo spadne na zem a každý atom, který obsahuje, je postupně a naprosto recyklován mrchožrouty, ptáky, šelmami, brouky, houbami. Toto se nám ale zdá nepřijatelné a v současných podmínkách nemožné, takže druhou nejlepší možností je pohřbení nekonzervovaného těla do mělkého hrobu, aby se mohly mikroorganismy z půdního ekosystému zúčastnit práce při rozkladu těla. Čím méně zásahů člověka do tohoto procesu – jako konzervování těla, biologicky rozložitelné materiály na rakve, oblečení a další osobní příslušenství –, tím lépe pro naši Zemi. A to, myslím, platí pro všechny procesy.

Jak zachovat tělo bez chemického konzervování?
Uchovávat ho v chladu a suchu je zásadní. Může pomoct slaná voda a esenciální oleje. Všechny detaily jsem popsala ve své knize.

A jaký je nejlepší materiál na rakev s ohledem na životní prostředí?
Materiály na rakve musí být biologicky rozložitelné, lokálně a udržitelně pěstované. Je třeba volit přírodní neošetřené dřevo, ne tvrdé dřevo a ohrožené druhy. Vrba, bambus, vlna, konopí, len, to všechno jsou dobré možnosti. Rozhodně ne středně tvrdé dřevovláknité desky nebo jiné umělé materiály.

Jste propagátorem přírodních pohřebních parků, kde lidé sází stromy namísto náhrobků. Odkud přišla taková myšlenka a jak se vám ji podařilo rozvinout v realitě?
Do posledních několika staletí v evropské historii byly pro většinu kultur napříč světem přírodní pohřební parky běžným místem k pohřbívání. Staly se ovšem méně přírodními s vynálezem náhrobních kamenů, viktoriánských valut a krypt, benzinových sekaček trávníků, syntetických rakví a umělohmotných květin! Současné hnutí přírodního pohřebnictví začalo ve Velké Británii v raných devadesátých letech minulého století a rychle se šířilo po celém Spojeném království. Na Novém Zélandu se mi tuto myšlenku povedlo uskutečnit zvyšováním povědomí lidí o tom, jak nepřirozené jsou konvenční procesy, které se dnes používají. Lobovala jsem u místní i národní vlády, aby zřídily přírodní pohřební parky, dodávala jsem odvahu lidem, aby lobovali u místních členů parlamentu a radních, a nepřestala jsem, dokud jsme toho nedosáhli. Teď je na Aoteaoře (pozn. red. Nový Zéland) několik přírodních pohřebních parků a brzy jich vznikne víc.

V přírodních pohřebních parcích na hrobech rostou stromy namísto náhrobků. (foto: archiv Lyndy Hannah)

Pracujete v rámci vašeho pojetí pohřebního rituálu i se snižováním emočního dopadu této události na zúčastněné?
Dobrý pohřeb neodstraňuje zármutek, ani ho nezapříčiňuje. Žal je normální a zdravé vyjádření prožitku ztráty někoho, koho jsme milovali. Na druhou stranu, když budeme emociálně, finančně a prakticky na tuto událost připraveni, tak nám to pomůže odejmout část stresu, strachu a úzkosti, které cítíme současně se smutkem.

Aoteaora je země Maorů. Jak vypadají jejich pohřební rituály? Inspirovaly vás nějak, když jste dávala dohromady alternativní koncept pro pakeha? (pozn. red.: pakeha je maorský název pro bílé lidi)
Mnoho maorských pohřebních tradic je velmi podobných tomu, jaké tradice pakeha bývávaly předtím, než ředitelé pohřebních ústavů převzali tento proces do svých rukou. Maoři drží takzvané tangi, což je něco podobného jako stráž nad mrtvým. Tehdy všichni přijdou, aby řekli sbohem zesnulému, vzájemně se podpořili a přebudovali společenství. To trvá několik dní. Probíhají různé přípravy a péče o tělo, opěvování, zpěvy nebo modlení, obvykle také mnoho hodování, pití, vyprávění příběhů a vzpomínání. Slučuje to dohromady lidi, kteří by se jinak neviděli dlouhý čas, posiluje to rodinné sítě.

Téma společenství je široce spjato s vaším životem. Se svými dětmi jste několik let žila v komunitě v Graham Valley blízko národního parku Kahurangi na jižním ostrově Nového Zélandu, kde děti učila skupina rodičů.
Ano, byla to malá, soukromá, demokratická škola, kterou provozovaly samotné rodiny s minimální finanční podporou od vlády. Než mé nejmladší dítě začalo navštěvovat střední školu, měla jsem výsadu být součástí této komunity pět let. Z této zkušenosti vznikla má další kniha A little book about growing (pozn. red.: Malá kniha o růstu) a hlavně mě to významně inspirovalo k tomu, co dělám nyní.

V jakém smyslu?
Naučila jsem se hodně o nehierarchické demokracii, zahrnování a vyčleňování, nerovnováze v moci a posilování osobnosti.

Věnujete se také včelařství. Co se můžeme naučit od včel ohledně kolektivního chování a spolupráce?
Všechno! Včely jsou mikrokosmem společenství! Jsou zaměřeny na všeobecné blaho, zdraví celého úlu, někdy za cenu svého vlastního. Jsou proto nádherně vyvinuty.

Včely nedávají jen med. Z jejich vosku Lynda vyrábí svíčky, mýdla a krémy. Propolis je pak vzácným léčivým produktem hojně využívaným v různých tinkturách, krémech, dokonce i v zubní pastě. (foto: Živa Blažková)

Na své zahradě hospodaříte podle zásad permakultury, pro kterou je klíčová myšlenka udržitelnosti, integrity a rozmanitosti. Mohou i lidé žijící ve městech zahrnout tyto principy do svého života?
Permakultura není omezena na farmy a zahrady. Je to soubor zásad, které jsou použitelné na všechny aspekty života – od sadu po zasedací místnosti, od architektury ke školám, od rodinné dynamiky po plánování kariéry.

Kiwi sad proměňuje v permakulturní lesní zahradu. Kartonové krabice slouží k mulčování, aby zabránily růstu plevele. Napravo roste kompost z odstraněných kiwi stromků a plevele. Dřevěné sloupky, které dříve podpíraly kiwi stromky, najdou své využití při oplocování záhonků nebo se z nich vytvoří struktury pro popínavé rostliny.

Stará vana se může stát jezírkem pro kachny. Zároveň slouží jako jejich skrýš, v ní nebo pod mostkem kachny spí a snášejí vejce. Pro své lázně pod širým nebem má Lynda další venkovní vanu, vodu ohřívá ohněm. (foto: ŽB)

Jaký je podle vás rozdíl mezi přírodní medicínou a farmaceutickým přístupem ke zdraví?
Nejdůležitější pro mě je, že přírodní medicína léčí lidi, ne nemoci. Nezaměřuju se na bolest v krku nebo nespavost, ale na člověka, který má tyto symptomy. Všichni jsme do značné míry produkty prostředí, ve kterém žijeme, což zahrnuje naši minulost, stravování, sociální zázemí, naše strachy a úzkosti, naši práci a motivace, geny a podporu rodiny, víru a přístupy, medikaci, kterou užíváme, radost a smutek. Všechny tyto faktory a ještě mnohem více musíme brát v úvahu. Když někomu není dobře, nelze zůstat u symptomů.

Jak vypadá vaše schůzka s pacientem?
První setkání je obvykle delší. Zjišťuji historii pacientových nemocí, včetně všech již zmíněných bodů. Odkrývám relevantní aspekty pacientova současného stavu a získávám obraz toho, kým tento člověk je, na čem mu záleží, jaké jsou jeho slabosti a silné stránky... V následujících dnech pak zformuluju léčebný plán. Ten obvykle obsahuje tinktury z bylinek, často nějaký druh diety a návrhy změn v životním stylu. Je možné, že tam bude i doporučení k jinému specialistovi. Při další konzultaci vysvětlím léčebný plán. Jeho následování je samozřejmě zcela dobrovolné, ale pokud jsou lidé dostatečně motivovaní ke mně přijít, jsou také obvykle motivovaní následovat moje rady. Velké změny často stojí hodně času, postupujeme po malých krůčkách. Nicméně občas, zejména pokud chronické nemoci trvají několik let a zdravotní stav se stále zhoršuje, jsou nutné velké změny. V takových případech mohu lidi emočně podpořit, aby tím byli schopni projít.

Lyndina ordinace. Bylinné tinktury jsou důležitou součástí většiny léčebných plánů. (foto: archiv LH, ŽB)

Je tu něco, co byste poradila lidem, aby byli lépe připraveni na smrt?
Poradila bych jim, aby přijali skutečnost, že jsou smrtelní a aby žili své životy podle toho. Každá minuta se tak stává vzácnou, když nevíš, kolik ti jich ještě zbývá. Ničím není plýtváno. Lidé, kteří toto skutečně přijali, žijí jinak. Je také důležité být připravený, dělat uvědomělá rozhodnutí a otevřeně a láskyplně o tom v rodině diskutovat. To dělá vše mnohem snazším – žití i umírání.