CZ / ENG

Ptáme se

Všímat si věcí, co neupoutávají pozornost. S designérkou Hanou Vopravilovou o dialogu skla a papíru

Před výstupem upřednostňuje proces, a právě proto jsou její projekty především prostorem pro bádání — nejen pro ni samotnou, ale i pro diváka. Mladá designérka Hana Vopravilová se v rámci studia v ateliéru Sklo na FUD UJEP v Ústí nad Labem pohybuje mezi designem a užitým uměním. V jejím repertoáru je patrná především fascinace procesem — pro ni typická jemná, emotivní estetika se tak prolíná s komplexními tématy, která mají blízko ke sklářským technologiím, společenským otázkám, i samotné udržitelnosti. Jak se takové pojmy interpretují v oblasti uměleckého zpracování skla? 

Všímat si věcí, co neupoutávají pozornost. S designérkou Hanou Vopravilovou o dialogu skla a papíru

Autorka rozhovoru: Lilia Gutiérrez • Úvodní fotografie: David Stejskal


Sklo a papír jsou materiály s odlišnými vlastnostmi. Především mají tendenci tvořit dva protipóly. Našla jsi ale během svého bádání i nějaké historické souvislosti, ze kterých jsi posléze čerpala?

Podobnosti tam samozřejmě jsou. Především mi přišlo zajímavé hledat v historii moment, kdy se tyto materiály poprvé setkaly a od tohoto momentu sledovat jejich dialog. V době, kdy papír vznikal, byl velmi vzácný, ne-li dokonce vzácnější, než sklo samotné, které vzniklo výrazně dříve než papír. Ze společenského hlediska však měly tyto materiály podobně honosné postavení — sklo jako symbol bohatství a papír jako cenný materiál pro psaní a vzdělání. Vnímám tedy, že mají v začátcích postavení a význam velmi podobný, jen jejich společenské vnímání se lišilo.

Jaký dialog mezi sebou papír a sklo mají dnes?

Papír chrání sklo — to je doslovně hmatatelný dialog, se kterým se setkáváme na denní bázi. Hlubší přirozený dialog tolik nevnímám. Skrz průmyslové zpracování, schopnost recyklace a s tím spojenou dostupnost už nám nepřijdou tolik výjimečné, ačkoliv sklo vnímáme stále jako ten honosnější materiál. Staly se symboly dvou protipólů — sklo jako trvanlivost, papír jako jednorázovost. A právě s jednorázovostí obalových materiálů v kombinaci s ušlechtilým sklem jsem pracovala v rámci svého posledního projektu. Někdy si ale říkám, jaký asi vedou dialog, když vedle sebe jako sousedi leží v kontejnerech na ulici?

 

PAP ve fázi testování začal už jako klauzurní práce dva roky zpět. | Foto: David Stejskal

 

Zmínila jsi svůj projekt PAP, v rámci něhož jsi promítla papírové obaly jako dekor do skla. Za tento počin jsi byla mimo jiné nominována i na Cenu Stanislava Libenského. Jak bys tento projekt popsala?

V běžných obalových materiálech jsem hledala potenciál pro estetiku. Na denní bázi opomíjíme spoustu detailů a mě zajímalo, jestli se právě struktury papírových voštin a lepenek mohou stát plnohodnotným dekorem. Integrací těchto vzorů do skla — mnohem hodnotnějšího materiálu — jsem se pokusila změnit rovinu, ve které dennodenně figurují, a tím i jejich chápání. Obalové materiály představují také symbol dnešní spotřební kultury, a proto se teoretická strana práce zabývala i definicí dekoru, který by vypovídal o současné společnosti.

 

Nádoby ze stylizovaných detailů papírových lepenek vycházejí i tvarově. | Foto: Šimon Roubal / Lilia Gutiérrez

 

Proč jsi jako výstup zvolila právě nádoby?

Určitě velkým aspektem byla zvolená technologie — při foukání skla na huti vzniká „nádoboidní” tvar přirozeně. Zaujala mě ale také skutečnost, že nádoba je prvním předmětem v historii, kde se vůbec sklovitá hmota objevila — a to právě v dekorování keramických nádob glazurou. V neposlední řadě vnímám samotnou nádobu jako objekt s dlouhou historií, na kterém mohou být demonstrovány transformace společnosti. Moje nádoby jsou každopádně hodně o experimentu a hraní si - nevázala jsem se ani k velikosti, ani ke konkrétní funkci nádoby. Využívám možnosti mít každou formu, a tím i nádobu, úplně jinou.

 

Na sklářské huti se sklo foukalo přímo do vrstvených lepenek. | Foto: Zuzana Bajtová

 

Jak probíhal proces vývoje tak specifických forem?

Vývoj trval více než rok. Ze začátku mě zajímalo, jaké obalové papíry vůbec budou schopné být formou. Vzniklo veliké množství vzorků, na nichž jsem si vyprofilovala typy papírů, které fungovaly. Jeden z nich byla vlnitá lepenka, s níž jsem začala více tvarově experimentovat a zaměřila se i na vlnitý dekor, který tvoří forma z vrstvené lepenky automaticky. Až tak při třetím foukání na huti jsem měla pocit, že mám formy pevně v rukou a vím, co si mohu a nemohu dovolit, jak budou reagovat a jak se v nich sklo bude chovat. Stále mám ale v hlavě další směry, kterými bych chtěla formy posouvat.

V jednom z tvých předchozích projektů ses zabývala dřevěnými sklářskými formami v jejich poslední fázi životního cyklu. Zaměřovala ses sice spíše na recyklaci tvarů, ale dalo by se říci, že jsi projektem PAP navázala?

Takto jsem o tom nikdy úplně nepřemýšlela. Je ale pravda, že i když projekty vznikly dost odlišnou cestou, tak způsob, jakým jsem nad nimi přemýšlela, byl v mnoha ohledech stejný. Pracovat s tvary a strukturami kolem nás.

 

Recyklací tvarů nepoužívaných sklářských forem Hana poukázala na problematiku spojenou s jejich špatným skladováním. Zdroj: archiv Hany Vopravilové

 

Jakou roli hraje ve tvých projektech pojem udržitelnost?

Promítá se do každého mého projektu tak nějak automaticky, její rolí si ale nikdy nejsem přímo jistá. Sklo je výborný materiál se spoustou specifických vlastností, jeho energetická náročnost na výrobu je ale aspekt sám o sobě. V uměleckosklářských projektech je proto těžké pojmout udržitelnost opravdu komplexně a nikoliv pouze jako povrchní gesto. Pokládám otázky, hledám odpovědi, ale dost často narážím na mantinely svých schopností.

Ve svém projektu „Teplo, kam jdeš?” jsi zkoumala potenciál při šetření vodou a energií ve sklářských procesech. Jak ses k tomu postavila a přinesl pokus nějaký závěr?

Hledala jsem mezery a zda-li se jimi někdo zabývá — ani tam jsem ale si nebyla schopna ve spoustě věcí odpovědět. Výstup byl proto spíše nemateriální — vznikla edukativní instalace s animací, která na onu problematiku vizuálně upozorňovala. Původní záměr byl vytvořit menší studii, která by téma shrnovala a ideálně nabádala k jeho řešení. Kvůli jeho komplexnosti jsem později změnila perspektivu a vznikl až utopisticky laděný, animovaný snímek. Ve čtyřech minutách nabízel mé skoro až naivní myšlenky, jak by se dál využívala voda z brusíren nebo teplo z hutí a jak by to bylo možné. Ve videu figurovaly objekty/postavy — voda, huť, teplo, pyrolýza, brusný kotouč — což byly broušené kusy skla, které mi sloužily pro mapování toho, kolik vody se spotřebuje za jaký čas broušení. Nasbíraná voda se následně stala součástí instalace společně s postavami. Instalace tak přímo nepřinesla řešení, můj postoj byl spíše bádajícího rázu.

 

Kusy skla v naskenované podobě se staly součástí animace. | Zdroj: Archiv Hany Vopravilové

 

Vnímáš sklo raději jako materiál, který potkáváme na každodenní bázi, nebo jako materiál nesoucí právě tu exkluzivitu tradice?

Mám radost z obou poloh. Myslím, že způsob, jakým je sklo využíváno, jasně ukazuje na jeho kvality a různorodost. Určitě se můžeme bavit o tom, zda je nutné příliš lpět na tradici a vyrábět exkluzivní kousky, které světu vlastně nic moc nepřinášejí. Nicméně ona tradice s sebou nese také něco, co stroje nedokážou. Lidskost, názory, postoje a hlavně značnou část našeho kulturního fondu. Ručně hutně foukané sklo, jakožto poctivé řemeslo v průmyslovém sériovém světě, se najednou stává tuzemskou tradicí pro jeho originalitu, kterou stále vnímám jako kulturně důležitou.

V tvém repertoáru je patrná jakási fascinace procesem a materiálním světem kolem. Ztotožňuješ se s tím? Co se ve své tvorbě snažíš reflektovat?

Když se to takto shrne, tak se s tím nejspíš ztotožňuji. Já především hodně sbírám třeba věci i zajímavé kousky různých materiálů, které se kolem nás objevují a nepřitahují automaticky tolik pozornosti. Delší dobu už také upřednostňuji proces před výstupem. Zkrátka mě baví, když najedu na vlnu idejí a daří se mi navazovat a posouvat projekt dál, a to i s chybami. Rozhodnutí o reprezentativním výsledku je pro mě stopka zkrátka vždycky — proto mě baví pracovat na projektech, které z onoho procesuálna vycházejí a výsledek je poté spíše výzkumného rázu. Určitě také neopomíjím aspekt funkčnosti. Byť v aktuálních projektech účel striktně nespecifikuji, otázka, zda výsledný objekt bude moci býti funkčním produktem, se mi do projektů vždy dostane a je pro mě vnitřně velmi důležitá.

 

Foto: Šimon Roubal

 

Pokud tě zaujme další materiál, je to vždy v kombinaci se sklem?

Momentálně ano. Předpokládám, že se to v průběhu dalších let může proměnit. Ráda bych své znalosti o další materiál rozšířila. Ale v současné době mě sklo stále baví a vždy to k němu sklouzne. Jeho mnohotvárnost, mnohoúčelovost a bohatá historie nabízí široké možnosti interpretace a vyjadřování.

Foto: Zuzana Bajtová

 

8. 3. 2024

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
PrOFqKtBZpDoS zLQtVcoiaMkbW 21.4.2024 05:18
PrOFqKtBZpDoS zLQtVcoiaMkbW 21.4.2024 05:18

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.