CZ / ENG

Téma týdne

Jsou naše boty na chození?

Pořídit si dnes opravdu dobré boty je luxus. Dříve jsme pro ně chodili k ševci. Později jsme se začali spoléhat na výrobní podniky, které cenu bot značně snížily, s cenou ale často klesla i kvalita. Zákazník je zmaten marketingovými triky a v množství nových materiálů a postupů se přestal orientovat. Jak vnímá produkty své práce designér obuvi a co na to obuvník, který je opravuje? „Lidi mi sem nosí boty rovnou z prodejny,“ říká opravář z pražské Letné.

Jsou naše boty na chození?

Nenáročný zákazník, který hledá obuv na jednu sezonu, nakoupí lehce. Narychlo vyrobené boty z málo trvanlivých materiálů dostane za pár stovek v každém nákupním centru. Kdo chce kvalitu a je ochoten si trochu připlatit, je v úzkých. Tradiční značky a jejich hodnoty selhávají. Řada dražších značek nabízí boty nepřeberného množství tvarů a provedení. Nedostatečná znalost výrobních postupů a materiálů vede k tomu, že běžný spotřebitel nedokáže odhadnout, jak a kde se bota opotřebí. Kupříkladu podpatky si může prohlížet zleva zprava, jestli je sešlape za měsíc nebo za rok, stejně nepozná. 

Může zákazník poznat, zda jeho nové boty něco vydrží?
Mnohé příklady ukazují, že na trhu běžně dostupné boty nejsou navržené pro skutečné používání – tedy na chození, případně opravování. Ladislav Vlach, opravář obuvi s desítkami let praxe, se pozastavuje především nad podrážkami a podpatky, které tvoří podle jeho odhadů 80 % všech oprav. Správná podrážka by měla jít odbrousit, často je to ale zvláštní neidentifikovatelná gumovitá hmota, která se odlupuje v cuccích a nedá se s ní dál pracovat. „Kvalitu materiálu poznám, teprve když ho brousím,“ říká Vlach.

Totéž potvrzují i v jiné opravně obuvi v pražské Jungmannově ulici: „Je to zřejmě nějaký recyklát, říkáme tomu pracovně rozemleté PET lahve. Drobí se, při broušení taje a roztéká se a nedrží na něm žádné lepidlo. Takovou botu, byť s kvalitním zachovalým svrškem, už nepodrazíme, a jde do koše,“ popisuje tamní opravářka problémy s nekvalitními podešvemi (spodními díly boty). Odolnost boty snižuje i použití dutého podpatku. Zákazník ho při výběru obuvi pozná poklepem i potěžkáním. Až se prochodí, opravář ho bude muset podrazit silným materiálem, aby se došlapem nepropadl do prázdného prostředku, a na jeho přilepení má jen několik milimetrů plochy po okraji.

Podobnou zkušenost má i Vladimír Hollmann z opravárny na Bělohorské. „I známé outdoorové sportovní podešve Vibram se drolí podobným způsobem, nahradit je lze jen teplým procesem v továrně, což výrobce nabízí jen u nejdražších modelů.“ Ladislav Vlach i opravářka z Jungmannovy na opravu podešví používají polyuretan – tvrdý odolný materiál, za jehož trvanlivost ručí pět let. Jeho cena není zanedbatelná, zároveň ale není ani horentní. „Když zákazník přinese kvalitní boty, takových je ale naprostá menšina, nabídnu dražší podešve,“ říká Vlach. Na pánských botách se cena polyuretanového materiálu pohybuje okolo dvou set korun. S cenou za práci se prý taková oprava vyplatí u bot, které vydrží ještě alespoň rok.

„Některé boty sem zákazníci nosí po první procházce. Maminka přinese dětské boty, které dceři na chodníku s každým krokem podkluzují, a já zjistím, že mají podrážku z obolitu – tvrdého materiálu určeného pro taneční obuv, a ne pro dětské pobíhání,“ poukazuje Ladislav Vlach na nevhodný výběr materiálu ze strany výrobců.

Někdy se obuv poměrně snadno poškodí nevhodnou péčí uživatele. Příčinou může být nedbalost i nejasné označení použitých materiálů. „Na cedulce od výrobce si sice přečtete, že jde o přírodní useň, to ale často znamená, že je z kůže ušitý jen jeden malý dílek, a zbytek je umělý,“ poznamenává trpce opravářka z Jungmannovy ulice. „Poznat to lze, pravá useň se v ohybu krabatí a mačká, zatímco umělá je stále hladká, ale kdo se dneska o materiály zajímá? Ani designér sám je nerespektuje, natož aby je rozeznal běžný uživatel,“ dodává a jako příklad nevhodné práce s materiály popisuje, že někteří výrobci potahují boty tenoučkou fólií, která vytváří finální vzhled boty. Na té se brzy vytvoří puchýřky, fólie popraská a začne se loupat. Bota může jít do koše. 

Po dvaceti letech praxe se jim v dílně při opravě bot dostávají pod ruce materiály, které vidí poprvé, nejsou si jisti, jak s nimi mají nakládat, a často s nimi není pořízení. „Máme tu šest druhů lepidla a další podkladové vody, aby k sobě díly přilnuly. Nezřídka ale vyzkouším několik lepidel, ani jedno se nechytá, a tak musím zákazníkovi botu vrátit neopravenou spolu s penězi.“ Za práci a vyzkoušené lepidlo si neúčtují nic, zákazníci prý nemají moc pochopení. Vladimír Hollmann zase ukazuje, jak mají boty svršek a podešev přišité jen naoko. Stehy jsou ozdobou nebo, chcete-li, klamem, nemají žádný účel a materiály jsou k sobě ve skutečnosti přilepené.

Opraváři ze své praxe dobře vědí, které známé značky používají nekvalitní řešení, zveřejnit jejich jména však z obavy o soudní napadení zveřejnit nechtějí.

Zn. Nedomyšleno: lepené plátěnky a módní balerínky! Ale jde to i lépe
V poslední době jsou oblíbenou obuví dámské městské boty s nízkým plochým podpatkem, takzvané balerínky. Podpatek má tloušťku jen několik milimetrů a často je užší než pata. Při došlapu pata přečnívá do vzduchu a bez opory se její okraje prošlápnou až na úroveň chodníku. Materiál boty se tudíž v tom místě prodře během pár týdnů. „Balerínky jsou většinou z koženky a tu při takovém opotřebení není možné opravit,“ upozorňuje Ladislav Vlach.

Problém nedomyšleného designu se projeví i na dražších botách z kvalitních materiálů. Známá anglická značka Clarks nabízí model, jehož podrážka se pod špičkou zužuje. Výsledek je esteticky zajímavý, při prošlápnutí špičky však useň dře přímo o chodník. Návrháři módní obuvi jako by nepočítali s tím, že v jejich botách bude někdo chodit. „Firma Blažek prodává luxusní pánské polobotky. Při jejich nákupu dostanete s účtenkou za několik tisíc také doporučení, abyste si boty nechali podrazit, chcete-li v nich chodit venku,“ upozorňuje Vlach.

Oblíbeným druhem bot jsou i plátěnky. „Je naprosto jisté, že se rozlepí, nehledě na značku a cenu,“ shrnuje stručně problém provázející tento typ obuvi opravářka z Jungamannovy. „Textil totiž nejde dobře přilepit k žádnému typu podešve. Rozhodně ne ke gumě, z níž jsou podešve plátěnek nejčastěji. Jakýkoliv textilní materiál se musí přišít, jinak to nikdy nebude dlouho fungovat.“ Dobře se podle její zkušenosti nelepí ani guma a kůže, trochu lépe drží materiály na takzvané surové gumě, kterou laik pozná třeba podle vyšší váhy.

Při výrobě plátěné obuvi někteří výrobci namísto lepení volí zatavení, tento postup by podle opravářů měl soudržnost boty zlepšit. Tento způsob zvolil například Tomáš Rohal, který pod svou značku Bohempia vyrábí a prodává tenisky z konopné látky s kaučukovou podrážkou. „Nahřátou gumovou podešev vlisujeme do struktury látky, poté proběhne vulkanizace,“ popisuje způsob výroby. Podobnou technologii používají i další výrobci, kteří se pohybují na českém trhu: například firma Startas, původně baťovský závod, nyní samostatná továrna na jihu Chorvatska, nebo peruánská značka Inkkas.

Design, zkoušky nošení i osudové setkání s dobrou botou
Z řady oslovených velkovýrobců obuvi se k tématu kvality, trvanlivosti a designu vyjádřil vedoucí vývoje firmy Prabos Pavel Fryzelka. Prabos vyrábí profesionální obuv pro uniformované složky, pracovní a bezpečnostní obuvi pro nejrůznější profese a také trekingovou obuv. Jejich výrobky používá například armáda, policie, lesníci či myslivci. „Většina nových modelů je podrobena zkouškám nošení, které probíhají v prostředí, pro něž je obuv vyvíjena,“ popisuje Fryzelka. „Z těchto zkoušek máme zpětnou vazbu a případné materiálové a konstrukční nedostatky můžeme odstranit ještě před tím, než příslušný model zařadíme do sériové výroby,“ vysvětluje.

Fryzelka ochotně odpovídá i na otázku ohledně zpětné kontroly designu reálným obnošením. U pracovních bot uvádí trvanlivost dva až tři roky, podle náročnosti pracovního prostředí. Obuv do přírody vydrží pět let, při správné péči ale i dvojnásobek. „Pokud obuv správným způsobem ošetřujete, což je velmi důležité u přírodních usní, prodloužíte životnost obuvi zásadním způsobem. Právě tato péče je v dnešní době hodně podceňována, často se setkáváme s reklamacemi, jež jsou zaviněny nesprávnou nebo zanedbanou údržbou,“ shrnuje Fryzelka.

Při přípravě tohoto článku jsme s ohledem na četné recenze zákazníků, kteří si na internetu stěžují na boty, které jim vydržely sotva jednu sezonu, oslovili i firmu Baťa – světoznámého výrobce s bohatou historií. Zákazníci si na fórech stěžují na rozpad boty po pár měsících a nezájem firmy o řešení reklamací, někdy odkázání až na případný soudní proces. Designér firmy Baťa František Bělíček nejdříve odpověděl na výzvu k diskusi, po zaslání otázek k článku však již nereagoval.

Nezbývá než jmenovat některé pozitivní příklady. Opravářka z Jungmannovy doporučuje boty Paul Green: „Stály čtyři tisíce, ale už je mám šestou sezonu a není na nich co opravovat. Jsou to klasické boty nenápadného, ale funkčního designu.“ Doporučuje také španělskou značku Hispanitas nebo německý Tamaris. Anglické Clarks jsou podle ní také z kvalitních materiálů, je však třeba pohlídat si výstřelky designu a zvolit klasický tvar boty. Vladimír Hollmann dává jasné doporučení: „Nechte si ušít boty na zakázku. Vejdete se i do pěti tisíc a máte je na dvacet let včetně péče.“ Žádná velká značka podle něj není zárukou kvality. „Měl jsem tu boty Dior i Versace, majitelku stály dvacet tisíc a byly hůř vyrobené a materiálově ošizenější než od Vietnamců.“ Uznává ale, že malých výrobců a značek jsou stovky, nelze mít o všech přehled a že se mezi nimi nejspíš nějaké slušné najdou.

Zdá se, že zlatá střední obuvnická cesta je dlážděna zákazníkovým zájmem o materiál, provedení, pravidelnou péčí a zdravým rozumem. Obuvnické řetězce s botou popsanou stručně jako „módní“ nám nepomůžou, nejasné popisky také ne. Nezbývá než se ptát, pídit a pochybovat. Nebo si ušít vlastní boty?

Text: Kateřina Zvelebilová, ilustrace a gif: Barbora Tögel


► Zajímá vás, které další materiálové kuriozity lze použít pro výrobu obuvi ? Potřebujete najít alternativu k běžné kůži nebo konvenčním textiliím ? Rádi Vám poradíme v knihovně materiálů matériO Prague.

 

 Co budeme vyrábět sami a co přenecháme strojům? Leží budoucnost dobré výroby v nových materiálech? Čtěte v papírovém vydání magazínu Material Times. Najdete tam články o tom, co vytváříme: věci - materiály - schémata - organismy - vztahy.

► K dostání ve vybraných kamenných obchodech i  v e-shopech PageFiveArtMap iUměníKnihkupectví a antikvariát Fryč.

21. 12. 2016

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Michna Michal 1.12.2017 08:21

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.