CZ / ENG

Téma

Naše Eliáška

Když se mlha rozestoupí, stojí tu monumentální budova se secesním průčelím. Dům, odkud se v minulosti expedovaly lustry do celého světa, je opuštěný a pobořený. Platí i jako vzpomínka na jednotlivé mistry řemesla. 

Naše Eliáška

Text: Tereza Šváchová, Foto: Filip Švácha, Tereza Šváchová

Text vyšel tiskem v květnu 2018 v papírovém vydání magazínu Material Times 3/2018, nyní vychází i on-line u příležitosti výstavy „170 let sklárny Elias Palme“


Některá místa zkrátka člověka donutí k pozastavení, během něhož si uvědomí, že přestává vnímat pouze smysly, ale otvírá jim i srdce. Kamenický Šenov je jedním z nich. Po staletí se tu usazují lidé s neskutečnou řemeslnou zručností a s obdivuhodnou pokorou k materiálu. Důvody jsou prozaické. Bonita místní půdy byla odjakživa tak nízká, že se už v počátku Českého království majitelé panství z rodu Kinských rozhodli své pozemky poskytovat za výhodných podmínek řemeslníkům. Nabízeli jim finanční půjčky a podporovali obchod. Šlechta tu zkrátka účelně rozvíjela velmi dobře pracující mechanismus řemeslníků produkujících špičkové sklo.

Na tuto tradici navázal i místní rodák Elias Palme, když v roce 1849 v Kamenickém Šenově založil firmu, která se brzy stala proslulým výrobcem svítidel. Jeho syn Franz Friedrich si později zaznamenal vzpomínku ze svého dětství: „Skleněné hranoly, které ukazovaly vícenásobný barevný průhled, patřily k mým pokladům.“ Po smrti Eliase Palmeho nechali jeho synové vybudovat novou tovární budovu. Blyštivé ověsy honosných křišťálových lustrů dobývaly svět. Rodinná firma Elias Palme & Co. přetrvala tři pokolení.

Secesní budova z roku 1905, které místní dodnes přezdívají Eliáška nebo Zámek, sloužila hlavně pro kovovýrobu a montáž. V bočních křídlech domu byla brusírna, kulírna, slévárna, soustružna, pasírna, lakovna i galvanická laboratoř. V čelní části byly kanceláře, vzorkovna a výstavní sál. Skleněné ověsky se dovážely z fabriky ve Smržovce. V Šenově se komponenty skládaly dohromady a byly tu vystaveny na odiv zákazníkům. Mezi Šenovany jsou stále pamětníci, kteří později v areálu pracovali. „Tradovalo se, že Elias Palme i všichni ostatní, kdo se ve vedení firmy vystřídali, byli vždycky hodní a schopní lidé,“ zmiňuje Gerda Harinková, bývalá strojní mechanička.

Stav areálu v květnu 2017

Kamenickému Šenovu se říkalo Malá Paříž. Tovární budovy vyčnívající z husté zeleně, moderní vily i patricijské domy vyprávěly o bohatství sklářského města. Upravenými ulicemi zněl bzukot brousicích strojů ovládaných rukama mistrů. „Šenov vypadal jako nádherné lázeňské město. Bylo tady snad třicet různých kaváren a restaurací, několik parků, na každém rohu altán, v ulicích rostly stromy. V neděli chodily celé rodiny korzovat po městě a do parků,“ připomíná Jiří Hotař, který v místní výrobě pracoval jako kovotlačitel.

Předností fabriky byla už za éry Eliase Palmeho disciplína a preciznost. Podnik si tyto hodnoty udržel až do svého konce. Mnozí pamětníci se shodují, že těmto přednostem odpovídalo i pojetí domu. Nápis na stěně „Ehe Du etwas behautes überzeuge Dich erst davon.“ („Než něco tvrdíš, nejdříve se o tom přesvědč.“) jen dokresluje vyprávění o tom, jak u Palmeho vládla přísná, ale přívětivá ruka. Mezi místními se traduje, že pro lidi byla čest v takovém podniku pracovat.

Palmeovi se kromě fabriky starali i o kulturní život v Šenově. Svědomitě se podíleli na stavbě a plánování celého města: „Spoustu vil okolo postavil Elias Palme pro své zaměstnance, ze všech byl výhled na továrnu. Dokázal se o své zaměstnance velmi dobře postarat,“ vypráví Hana Brzková, která později chodila do fabriky na praxi. Její muž Jaroslav Brzek vyrůstal v domě naproti, během rozhovoru se zmiňuje o další budově v bezprostřední blízkosti Eliášky. Dům, který popisuje, dříve sloužil jako penzion pro obchodníky a zákazníky firmy: „Byly tam místnosti jedna vedle druhé, každá měla z chodby dveře s kukátkem. To proto, aby služebná měla přehled o tom, co se uvnitř děje, a nenarušila probíhající obchodní jednání. Tam se dohadovaly velké kšefty.“

Za Eliáškou stály výrazné osobnosti. Například Harry Palme, vnuk Eliase Palmeho a poslední soukromý majitel firmy Elias Palme & Co., se osobně účastnil vykopávek v Pompejích. Části pompejských sloupů měl údajně vystavené na své zahradě a v hudebním salonku, kde pořádal pravidelné koncerty. Místní prý zvědavě nakukovali za plotem a naslouchali hudbě skrz otevřená okna. Bohužel dnes už nikdo z nich nepamatuje žádného Palmeho ve vedení firmy, tím posledním byl zmiňovaný Harry Palme. Během poválečného odsunu Němců dostal povolení zůstat. Do roku 1955 žil na Práchni, kde i zemřel.

Pamětnice a pamětníci z Kamenického Šenova

Roku 1946 byla fabrika Elias Palme & Co., stejně jako další podniky, znárodněna. Podobně jako ostatní spadla pod správu národního podniku Lustry. Jednotlivé budovy v Novém Boru a Kamenickém Šenově dostaly čísla a dál už žily svým životem jako bezejmenné fabriky. „Eliáška se po válce už jmenovala Podnik 01,“ vzpomíná Gerda Harinková. S úsměvem dodává, že jí stejně všichni říkali, tak jak byli zvyklí z dřívějška. Josef Sedláček vedl v národním podniku Lustry pasírnu: „Fungovala velice dobře, začal jsem tam pracovat těsně po válce, ještě tam byli němečtí řemeslníci, stará německá škola. Mladí kluci se od nich učili poctivému řemeslu. Mluvili jsme spolu česky i německy.“

Tradovalo se, že Elias Palme i všichni ostatní, kdo se ve vedení firmy vystřídali, byli vždycky hodní a schopní lidé,“ zmiňuje Gerda Harinková, bývalá strojní mechanička

Josef Sedláček vedl v národním podniku Lustry pasírnu: „Fungovala velice dobře, začal jsem tam pracovat těsně po válce, ještě tam byli němečtí řemeslníci, stará německá škola.“

Je až s podivem, jak všichni pamětníci, se nimiž  jsme hovořili, popisují výbornou pracovní disciplínu a morálku, která v podniku panovala i po znárodnění. Při vzpomínce na pracovní den v Eliášce se lidem vybavují výstižné německé nápisy z doby Eliase Palmeho, které zůstaly na stěnách: „Zeit ist Geld.“ („Čas jsou peníze.“) „Nedá se odhadnout, jak dlouho trvala jedna zakázka, záleželo na rozsahu. Tehdy tu byli skvělí výtvarníci, kteří dokázali lustry rychle rozkreslit. Vždy se všechny termíny splnily. Kolikrát nám v pátek řekli, že musí být lustr do soboty odpoledne smontovaný. Co nám zbylo jiného. Dělali jsme a stihli jsme to,“ usmívá se Jaroslav Brzek. Spolu se svým bratrem Františkem, formířem a slévačem, pracoval v Eliášce, stejně jako jejich rodiče.

„Po válce se v Eliášce začaly vyrábět i mosazné komponenty na flakony od parfémů a doplňky do koupelen, na lodě. Ale lustry, to bylo pořád luxusní zboží,“ vysvětluje Gerda Harinková. S nostalgií vzpomíná, jaká to byla událost, když se dokončila významná zakázka. Lustry se nechaly nafotit a ve velkém vyobrazení pak byly vystavené ve vitríně na náměstí. „Co vás nemá, chodili jsme kolem s nadmutou hrudí a ukazovali to o nedělích známým. Byla to čest a pro nás, obyčejné zaměstnance, velké zadostiučinění. Byli jsme děsně hrdí, když se vyráběl významný lustr. Třeba po válce do rekonstruované Vídeňské opery. Ten měl asi pět set světel, to bylo tehdy slávy. Byl ohromný, muselo se kolem něj postavit lešení. Byl to pro nás velký a zároveň vzdálený svět a takto jsme mohli být jeho součástí. Vždyť nám pod rukama vznikala i svítidla do opery v Sydney. Dokážete si to představit?“

„Tehdy tu byli skvělí výtvarníci,“ vzpomíná Jaroslav Brzek. Spolu se svým bratrem Františkem, formířem a slévačem, pracoval v Eliášce, stejně jako jejich rodiče

„Šenov vypadal jako nádherné lázeňské město,“ říká Jiří Hotař, který v místní výrobě pracoval jako kovotlačitel

Ze vzpomínek bývalých zaměstnanců se vynořuje charakteristická atmosféra domu. „Pracovali jsme v kovodílně v přízemí průčelní budovy. Moc ráda vzpomínám na schodiště, kterým se vycházelo nahoru do patra a kde byly umístěné busty rodiny Palmeů. Nahoře byl nádherný výhled, a hlavně výstava, dnes by se řeklo asi showroom. Fascinovalo mě pozorovat, jak světlo prochází skrz broušené hrany ověsků a ty ho dokážou několikanásobně rozptýlit,“ vypráví Gerda Harinková. „Mistr Hašek kouřil takový výrazný tabák. Když měl namířeno do kovodílny, nikdo jsme ho neviděli, jen jsme zavětřili a hned se vědělo: Hašek jde. Všichni okamžitě ztichli.“ Zaznívá i úsměvná historka: „Za srdce Eliášky považuji toalety umístěné uprostřed dvora pod schody. Museli jsme procházet venkem, nikomu to ale tehdy nevadilo. Byl to geniální středobod a místo setkávání, takové komunitní centrum.“

Mezi lety 1952 a 1957 došlo k dalšímu  divokému přejmenovávání a restrukturalizaci. Kolem roku 1960 zůstala v Eliášce pouze výroba stylových celolitých kovových a pasírensky zušlechťovaných lustrů a mosazných svítidel se starou patinou. Po úspěchu na bruselském Expu 58 byla rozšířena výroba i o takzvanou Modernu. Hlavní závod národního podniku Lustry stále fungoval v původní šenovské továrně. Celý závod v té době čítal na tři sta padesát zaměstnanců.

Roku 1972 byly jednotlivé závody převedeny do nově vystavěného komplexu. Eliáška se s výrobou lustrů rozloučila definitivně. „Když se dělalo v Eliášce, byli všichni takoví družní, všichni jsme se tam znali, mohli spolu komunikovat a viděli pod ruce ostatním. Od té doby, co se podnik přestěhoval do nového, se vazby mezi jednotlivými lidmi přetrhaly. Jako by duch a odkaz Eliase Palmeho zůstal na zámku,“ krčí rameny Marie Bradáčová, která pracovala v kovodílně. Sortiment zůstal stejný. Součástí nového závodu byla sklářská huť na výrobu lustrových dílců, následovalo postupné připojování výroby v rafinériích skla, slévárně, montážích a kovovýrobě.

V řadě domů stojících na Práchni stále visí křišťálové lustry, házející blyštivá prasátka, která pronikají do ulice skrze velké výkladní skříně. Z Eliášky se stává ruina. „Pasírna dnes už není. To bylo první, co spadlo,“ vzpomíná Josef Sedláček. „Když jsou opadané stromy a Eliáška je vidět…, a já si představím, že by tam jednou už nebyla, je mi smutno. Už by to nebyl Šenov,“ povzdechne si Jiří Hotař. „Ten starý dům lidi oslovuje. Oni to Šenováci možná moc neříkají nahlas, ale ve skrytu duše si to rozhodně myslí. Víme, že kvůli Eliášce by sem přijel celý svět, dřív tomu tak bylo. A my jsme na ni hrdí. Přáním nás všech je, aby se Eliáška opravila a znovu ožila. Kamenický Šenov by získal úplně nový náboj,“ říká Hana Brzková.

„Ten starý dům lidi oslovuje,“ míní místní obyvatelka a pamětnice Hana Brzková

„Když se dělalo v Eliášce, byli všichni takoví družní, všichni jsme se tam znali,“ vypráví Marie Bradáčová, která pracovala v kovodílně

Sklo tu spojovalo lidi napříč staletími. Už v době baroka bylo bohatě zdobené sklo předmětem touhy bohatých měšťanů, kolikrát i z velmi vzdálených krajů. Sklářští řemeslníci se museli naučit spolupracovat, malé domácí dílny se sdružovaly, což podporovalo pospolitost a soudržnost místních obyvatel. Svou roli sehrálo i drsné podnebí, které nutí opečovávat něco tak křehkého a výjimečného, jako je křišťálové dědictví, s téměř posvátnou pozorností. Sklo utvářelo zdejší kraj a dodnes patří k místnímu koloritu. Je to něco, s čím se lidé dokázali identifikovat, na co byli hrdí. A to je v dnešním tolik plytkém a účelně rozdělovaném světě ohromně významná hodnota.

12. 7. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.