CZ / ENG

Pod rukama

Erika Čičmanová: Inspirace přichází, když pracuju rukama

Kostýmní výtvarnice a scénografka Erika Čičmanová zvládne odlít masku, chodit městem na chůdách, vyřezat loutku i ušít extravagantní kostým. Na střední škole se naučila dělat střihy a šít. Poté studovala textilní tvorbu a scénografii na DAMU. „Pro děti je přirozené, že pracují rukama. Zkoumají různé materiály a to, co se s nimi dá dělat. Často je pak používají jinak, než je běžné,“ říká a dodává, že to většinou lidem odejde s dospíváním, ale ona v tom pořád pokračuje. Je na volné noze a spolupracuje s různorodými divadelníky. Často vytváří kostýmy i pro pouliční akrobaty a tanečníky.

Erika Čičmanová: Inspirace přichází, když pracuju rukama

► switch to english version

U divadla ji už roky drží to, že pokaždé pracuje s něčím novým, používá jiné materiály, zpracovává jiné téma, potkává nové tváře. „Baví mě ty jednotlivé složky a lidi propojovat,“ říká. S oblibou zjišťuje, co který materiál umí, jestli praská, jak se dá ohýbat. „Chodím městem a dívám se kolem sebe. Když mě nějaký materiál zaujme, tak pokud to jde, kousek si ho vezmu a zkoumám ho. Pak zpětně dohledávám, co to je a kde se to dá sehnat,“ říká Čičmanová, která kvůli svým průzkumným výpravám s oblibou navštěvuje obchody se stavebninami i skládky. Nebojí se ani zastavit chlapy kopající potrubí, jen protože ji zaujme, čím ho obkládají. „Když jim řeknu, že to mám do divadla, tak mi většinou ochotně kousek dají.“ Pozorování světa je pro její profesi klíčové. „Divadlo je o životě. Čím víc si všímám, co se děje venku na ulici, tím víc toho pak můžu přenést do divadla, je to propojené.“ 

Když pracuje pro kamenná divadla, odevzdává detailní návrhy, podle kterých se pak věci vytvářejí obvykle v dílnách. Na nějaké změny během zkoušení samotného představení už není moc prostoru. „Musím přemýšlet hodně dopředu a přesně vědět, co chci. Čím větší to divadlo je, tím menší změny jsou možné.“  Pokud ale dělá na nějaké věci sama od začátku do konce, nechá se věcí a materiálem volně vést. „Člověk to dopředu nevymyslí, je to momentální inspirace. Prostě se rozhlídnu kolem sebe a vidím, co mám doma. Když mám zbytek nějakého těsnění a hodí se mi, tak to udělám z něj. Nakreslím si volnou skicu a nechávám se unést tím, co mám zrovna v ruce.“

Na letošní Expo vyráběla pro české akrobaty kostýmy ve tvaru koule, které jsou lehoučké a oblékají se jako sukně. U pouličního divadla musí být první na pohled i z dálky jasné, koho nebo co člověk představuje. V případě divadelních představení se snaží být v co nejužším kontaktu s herci i režisérem. „Hodně mě baví, když můžu kostýmem něco dál sdělit. Když to není jen civilní a lidi z něj mají nějaký dojem. Kolikrát může člověk předvést skvělý herecký výkon jenom proto, že má jednu botu o číslo menší. Naopak, když ho kostým svazuje ve výrazu, je třeba se pobavit o tom, co jsem chtěla kostýmem říct já a jak to cítí on. Herec se musí cítit dobře. Nedělám módní přehlídku. Chci, aby to fungovalo jako celek.“ Příležitostně šije oblečení i na zakázku. „Ale nemohla bych šít konfekci, dát to do obchodu a čekat, kdo si to koupí. To jsem udělala jednou a pak jsem potkala slečnu, která si to vybrala, a vůbec se to na ni nehodilo. Měla jsem chuť to z ní sundat.“

Podle Eriky je divadlo specifické i tím, že se tam většinou všechno dělá na poslední chvíli a den před premiérou je v inscenaci něco třeba změnit. A dodává, že ve stresové situaci je člověk zároveň do práce více ponořený. „Nápady rychleji skáčou.“ Jednou z výjimek potvrzujících pravidlo bylo představení, kterému se spolu s dalšími věnovala několik měsíců. Téma i realizace se nechávaly průběžně zrát, šlo se do hloubky. Erika pro toto taneční představení o ženství vytvořila mutující kostým. „Měla jsem několik pracovních verzí. Přímo na zkoušce jsem kostým stříhala a přišívala na něj další věci.“ Nakonec měl pět vrstev, které se postupně odlupovaly. Tanečnice chvíli vypadala jako květina, čistá bohyně nebo divoška.

Erika vybírá materiál tak, aby její vizi technologicky i vizuálně podpořil. „Třeba hedvábí je živé a krásně doladí pohyb. Když potřebuju tuhý materiál a nemám ho, tak vezmu akryl a celý kostým jím přetřu,“ vzpomíná na výrobu oděvu, který měl působit prkenně. „Někdy si třeba říkám, že bych určitou věc nejradši vyrobila ze ze silikonu; ten ale nemám, protože je drahý. Tak to vymyslím jinak,“ popisuje uplatnění tvůrčí improvizace, kterou rozvíjela i na škole. „Na DAMU jsme měli čas experimentovat,“ vzpomíná. „Prověřovali jsme věc ze všech stran, jestli je to takhle správně. Pak jsme to zkusili úplně obráceně a zjistili jsme, že tam jsou zase jiné aspekty, které jsou důležité. Pořád se hodně držím toho, co mě naučil můj profesor pan Matásek. Je to neustálá hra, zkoumání, kam až člověk může zajít v hledání skrytých významů, hledání toho, co s čím souvisí.“

A hned přichází s příhodou, kterak jim Petr Matásek do hotových výkresů červenou propisku vpisoval otazníky a vykřičníky. „Abychom věděli, že to není nic hotového, že se to pořád mění a hýbe.“ S výkresy plnými otazníků a vykřičníků je pak posílal domů. Druhý den mu měli studenti říct, proč je tam napsal. „Přišla jsem zpátky s tím, že u jednoho vykřičníku jsem prozkoumala všechno a nevím proč tam je. On odpověděl, že to jenom tak zkoušel. Naučil nás tímto způsobem věci neustále hodnotit a dívat se na ně z tisíce různých pohledů.“

Díky nabitým zkušenostem si uvědomuje, že je důležité si nad svou profesí udržovat nadhled. „Aby člověk nebyl otrokem řemesla, kolikrát musí zapomenout na to, co se naučil. Někdy je třeba udělat krok stranou. Postupy, které ses naučil, musí sloužit tobě, a ne ty jim. Oprostit se od toho, co už umíš, aby inspirace mohla volně proudit,“ vysvětluje výtvarnice a scénografka. Jí samotné při práci na nové věci pomáhá, když se sama sebe zeptá, jak by to udělalo dítě.

Její způsob práce vyžaduje především tvořivost, která podle jejích slov může nahradit třeba i nedostupnost některých technologií zpracování a materiálů. Při práci využije všechno, co přichází. „Každá zkušenost a dovednost se v téhle práci hodí. Ať už ji zpracuju hned nebo za deset let, vědomě nebo podvědomě,“ říká Čičmanová, která se v létě chystá na malířský plenér do mongolské stepi. „Je jedno, jestli se učím vyřezávat ze dřeva nebo plavat. I plavání mohu využít, protože vím, jak ten pohyb vzniká, což mě pak třeba inspiruje k tomu, že vím, jak by se měla látka na kostýmu hýbat. Čím víc toho člověk umí a čím víc toho zažil, tím víc toho pak může vložit do své práce.“

odkazy: crowdfundingový projekt UMĚNÍM MĚNÍM v mongolské stepi > odměny, email

► další díly ze sériálu POD RUKAMA najdete zde ► k odebírání občasného newslettru se můžete přihlásit zde► líbí se vám Material Times, doporučte nás, prosím, dál

4. 6. 2015 Text: Tereza Lišková, foto a video: Tomáš Princ

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Textilní zvířátko Jolana 5.6.2015 18:35

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.