CZ / ENG

Pod rukama

Linda Kaplanová: Vidět, jak se nápad realizuje v materiálu, je inspirující

Linda Kaplanová je textilní výtvarnice a návrhářka. Textilu se věnuje od patnácti let. Studovala návrhářství a textilní tvorbu. Na Uměleckoprůmyslové škole v Praze začala hledat způsob, jak s textilem pracovat samostatněji. „Je pro mě důležité, aby záznam na látku byl živý,“ říká. Třikrát vycestovala do Indonésie, kde objevila kouzlo voskové batiky, přírodního barvení a tradici ručního tkaní.  

Linda Kaplanová: Vidět, jak se nápad realizuje v materiálu, je inspirující

V Indonésii stále fungují malé tkalcovny, kde umějí utkat originální látku podle návrhu. Na rozdíl od průmyslové výroby je tímto způsobem možné vyrobit různé látky v malém množství. „Hledala jsem stáž ve východních zemích, kde ještě lidé s textilem aktivně pracují. U nás tradice ručního tkaní a textilního návrhářství kvetla hlavně za první republiky,“ popisuje Kaplanová situaci v Česku, která začínajícím návrhářkám a návrhářům příliš nepřeje. Malé ruční tkalcovny tu prakticky vymizely.

Z obrovského množství technik, se kterými může textilní návrhář pracovat, se Linda Kaplanová nyní soustředí na voskovou batiku „Na jednu techniku se můžete specializovat celý život,“ podotýká. „K voskové batice toho člověk potřebuje málo, jen vosk a čanting. Dává mi to velkou svobodu vyjadřování,“ vysvětluje svůj zájem o tradiční rukodělnou techniku. Díky jejímu osobitému použití dodává textilu punc živosti a exkluzivitu.

Na Jávě, v centru indonéské tradiční batiky, strávila Linda přes dva roky. Nyní tvoří v Praze. „Zajímá mě použití voskové batiky v Evropě, kde nefungují tradiční indonéské vzory spojené s mytologií, na kterou tu nemáme žádnou návaznost. Nejsme zvyklí nosit tak ornamentální věci, a navíc je jejich tvorba časově velmi náročná,“ říká návrhářka. V Indonésii má však tradiční ornament své místo. V minulosti tam batika na látce určovala společenský status – bohatí lidé nosili hojně zdobený a kolorovaný šat. Určitý druh ornamentu byl jen pro sultána a jeho dvůr. Dodnes si tam lidé zdobí oděvy, určené například na svatbu nebo pohřeb, stovky let starými ornamenty.

S některými tradičními ornamenty a voskovou batikou se mohou lidé setkat i v Praze, kde Linda vede kurzy, na kterých se snaží s touto technikou obeznámit širší okruh lidí. „Chci lidem ukázat, že batika není jenom kolečko na tričku. Je to technika barvení rezervou, stojí na stejném principu jako nám bližší modrotisk.“ Vzory se na látku kreslí rozehřátým voskem pomocí tak zvaného čantingu nebo štětce. Místa nezakrytá vrstvou vosku se probarví. Celý proces se několikrát opakuje. Používá chemické barvy, které si v malém množství rozmíchává v kelímku. „Líbí se mi, že technika umožňuje probarvovat látku lokálně. Ve vztahu k životnímu prostředí jde o šetrnější způsob barvení.“

Kreslení čantingem, do kterého se nabírá rozehřátý vosk

Vosková batika vyžaduje promýšlení jednotlivých kroků dopředu, trpělivost a soustředění. Na Jávě si detailní vzor na látku předkreslují tužkou a linky obtahují voskem. „Batiku jsem se učila právě na tradičních jávských vzorech jejich tradičním postupem práce. Jedna šála mi trvala měsíc.“ Ze začátku měla před bílou látkou s čantingem v ruce respekt „Ale časem jsem si uvědomila, že se nesmím bát udělat chybu. Nedokonalosti jsou svým způsobem poklady ruční práce.“

Když si částečně osvojila techniku a tradiční vzory, začala s experimenty. „Nyní pracuji s geometrickými tvary, kterými si vyznačím prostor, ve kterém se chci pohybovat. Ale pak nechávám skrze volnou kresbu voskem promlouvat něco, co je v člověku hlouběji skryto,“ říká „Možná to pramení z chuti se vymezit vůči konkrétním tradičním tvarům, které jsem kreslila na Jávě. Záměrně používám tvarosloví, ve kterém nikdo nebude hledat folklór,“ dodává Kaplanová, která se snaží zlepšit pověst voskové batiky i přírodního barvení. Lidem se totiž často při vyslovení těchto pojmů vybaví něco ve stylu etno, něco zastaralého. Výraz, kterého lze skrze tyto postupy dosáhnout, je ale mnohem bohatší.

Probarvování ornamentu štětcem

Kouzlo tradice spojené s autorským přístupem objevovala už při studiu. Do Indonésie poprvé letěla hledat inspiraci pro diplomovou práci. Po návratu se ji rozhodla vytvořit vlastníma rukama. „Nechtěla jsem pracovat s firmou, která by mě omezovala. Textilní ateliér ve škole byl vybavený žehličkou, šicím strojem a dvě stě let starým tkacím stavem. Začala jsem tkát na stavu textil do konkrétního interiéru inspirovaný technikou ikatu, se kterou jsem se setkala na ostrově Sumba ve východní Indonésii.“ Použití starého vybavení byla i určitá forma protestu. Když si člověk chtěl na školní půdě zachovat nezávislost, měl omezené technické možnosti. „Podstatná pro mě byla zkušenost, že tradiční technika vytvořená „zastaralou“ technologií, ale s novým otevřeným přístupem funguje i v současném interiéru.“

Podruhé se Kaplanová vydala na Jávu za studiem přírodních barviv. Sbírala recepty od zkušených barvířů. Oreálník barvířský, listy banánovníku, mangovníku, papáji, indigo, slupky plodu jelawe nebo kůry stromů vytvoří širokou škálu barev: od žluté přes oranžovou, růžovou, modrou až k černé. „Při barvení přízí jsem zjišťovala, na jakou barvu různé přírodniny v kombinaci s odlišnými ustalovači, kterými jsou v těch případech minerály železo, vápenec a kamenec, barví.“ Na severu Jávy si našla tkalcovnu, kde posléze z obarvených přízí první vznikla kolekce šál. „Práce s místními tkalci byla velmi zajímavá. V Asii vše funguje jinak, včetně způsobu práce. Člověk se musí zastavit a naladit se na jejich harmonogram, když se jim nechce, nepracují. Musíte je inspirovat.“

Pan Rosak tká šály podle Lindina návrhu

Kolekce látek a šál vznikala pozvolna. „Čtrnáct dní jsem strávit v tkalcovně s člověkem, který obsluhoval tkací stav, a říkala jsem mu: teď modrou, teď bílou, teď stop – takhle se po centimetrech tkala první kolekce,“ dodává s úsměvem. Za jeden den zkušený tkadlec ručně utká dva až tři metry látky. „Bylo to zajímavé pro obě strany. Tkalce bavilo pracovat s „bule“, jak říkají Zápaďanům, a já jsem byla ráda, že jim mohu dát práci.“ Ve tkalcovnách většinou pracují lidé z vesnic, ale i to se i v Indonésii mění. Lidí, kteří chtějí takovou práci dělat, ubývá. Odcházejí za vyšším vzděláním a ušlechtilejší prací.

Skrze spolupráci s řemeslníky a citlivý přístup k textilu může Kaplanová poskytnout prostor náhodě, jejíž hru pozorujeme jak při práci s voskovou batikou, tak u šál a látek, které vznikaly právě ve spolupráci s jávskými tkalci během druhé a třetí návštěvy. „Dám věci určitý směr, ale výsledek závisí na shodě okolností. Tak vznikla například jedna kolekce ručně tkaných látek. Nepravidelně jsem barvila příze, které až protkáním do osnovy vytvořily náhodný vzor,“ uvádí případ svých experimentů s textilem. Sítotisku i digitálnímu tisku na textil se vyhýbá. Dává přednost bezprostřednímu zachycení vnitřního záznamu, vytvoření konkrétního ornamentu.

Kaplanová vidí význam své profese ve spolupráci s módními návrháři, architekty a interiérovými designéry. Textil vnímá jako prostředek, kterým lze poměrně jednoduše změnit atmosféru interiéru, a to je i jeden z důvodů, proč začíná spolupracovat s architekty.  „S textilem přicházíme do styku každý den. Probouzíme se v něm, snídáme na něm, halíme se do něho. Závěs, koberec, ubrus, povlečení – ve všech případech jde o poměrně veliké plochy v našich bytech,“ vypočítává a dodává, že vhodným výběrem látky můžeme dát našemu bydlení šmrnc. V oblasti módy zase někdy stačí oděv jednoduchého střihu doplnit voskovou batikou. „Každý kousek může mít jednoduše jiný vzor,“ říká Kaplanová, která spolu s návrhářkou Terezou Ujevičovou pracuje také na kolekci šatů a košil z látek utkaných v Indonésii.

Ať už Kaplanová vytváří kolekci šál, šatů nebo polštářů, vyžaduje její přístup k věci značné soustředění a množství času. „Do takové práce musí být člověk zamilovaný, je v ní spousta energie.“ I když poptávka po práci textilních výtvarníků během posledních desítek let klesala  a textilní průmysl chrlí látky klesající kvality stále rychleji, situace se pomalu zlepšuje. I u nás se začíná objevovat poptávka po kvalitě. „Chci mít své svobodné povolání, vytvářet věci, které budou na člověka dýchat a ve kterých se bude dobře cítit. A to nelze dělat rychle,“ uzavírá Linda a vzpomíná na slova textilní výtvarnice Marii Hoppe-Teinitzerové, která razila myšlenku, že obklopováním se krásnými věcmi zušlechťujeme našeho ducha.

web, fb page, kurzy

► Další fotografie z dílny a jiné texty a fotoreportáže o architektuře, umění a současné podobě řemesla najdete v prvním tištěném vydání magazínu Material Times ► K dostání je na vybraných v Praze, Brně, Ostravě a Liberci a e-shopu PageFive a ArtMap

► Chcete vědět, jak vypadají inovativní přírodní materiály? Navštivtě knihovnu materiálů matériO Prague.

19. 5. 2015 Připravila: Tereza Lišková, video: Tomáš Princ, foto: Tomáš Princ a archiv Lindy Kaplanové

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Chystá se kurz voskové batiky redakce 18.2.2017 10:27

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.