CZ / ENG

Pod rukama

Lukař a střelec Tomáš Hanuš – bez mířidel až na vrchol

Jde lesem, v ruce luk, který vyrobil. Koncentruje se. Míří. „Jediné, na co se můžete spolehnout, je vaše hlava.“ Luk se stal jeho životní náplní i posláním. O jeho dílo je zájem po celém světě. Jako střelec už řadu let slaví úspěchy na evropské i mezinárodní úrovni. Letos se stal mistrem Evropy i mistrem světa. 

Lukař a střelec Tomáš Hanuš – bez mířidel až na vrchol

For English version click here

Tomáše Hanuše lákala práce se dřevem už od dětství. „První, co jsem si ze dřeva jako kluk vyrobil, byl jistojistě prak,“ vzpomíná. Dětství strávil s prakem v ruce. Dřeva se nepustil ani v pozdějších letech a vyučil se truhlářem. K výrobě luků se dostal před jedenácti lety, předtím se profesionálně věnoval výrobě sněžnic. Podle jeho slov změna přišla tak nějak sama od sebe. „Z luků jsem střílel. Ale se žádným jsem nebyl spokojený. A to se potkalo s tím, že byly špatné zimy a sněžnice se neprodávaly, a já hledal novou náplň práce.“

Jak s výrobou začínal? „Víceméně to bylo o poznávání různých materiálů a lepidel, na trhu jich je nepřeberné množství – oceán možností – a vy potřebujete vychytat ty správné. Pochopitelně není moc lidí, kteří by se o své zkušenosti chtěli dělit – spoustu těch cest je třeba si prošlápnout sám.“

Výroba luku je technicky a myšlenkově komplexní proces. Výrobce musí být precizní, mít technické povědomí, řemeslnou zručnost a představivost. „Nejdřív přijde idea tvaru. Až v praxi se ukáže, jestli je dobrá,“ upřesňuje Hanuš, který první tři roky trávil v dílně dvanáct hodin denně. Na řadě slepých cest i úspěšných pokusů se postupně dopracoval k prvotřídním lukům. V současnosti s nimi střílí on i řada jeho přátel a zákazníků. „Luk, který už jednou považuji za svůj, se stává součástí mé rodiny luků, a nikdy ho neprodám,“ dodává Tomáš Hanuš s tím, že každému svému luku dává i osobní jméno.

Z prašné dílny v Krkonoších
Nyní ve své dílně, která leží v krkonošské vsi Valteřice. Při výrobě pracuje se sklolamináty, karbonlamináty, dřevem i karbonem. K lepení používá epoxidová lepidla. Materiál opracovává řezáním, broušením – v dílně létá množství agresivního prachu. Romantická představa muže v dílně, kde voní dřevo a pod nohama křupou hobliny, má od reality Hanušovy dílny daleko. „Dříve lidé na výrobu luků používali tis, v našich podmínkách například jasan. Jsou to materiály, které jsou výborné na celodřevěné luky,“ vysvětluje s tím, že luky, které vznikají pod rukama jemu, mají ze dřeva – většinou z bambusu nebo javoru – jen jádra.

U některých modelů se ale obejde i bez dřevin – pokud hledá maximální výkonnost luku, dobře poslouží materiály syntetické. Z materiálů, které přinesl technologický vývoj, vyzdvihuje karbon. „Je opředený trochu rouškou tajemna, nic moc tajemného na něm sice není, ale pravda je, že v současné době je naprosto bezkonkurenční. Luky, které jsou z něho vyrobeny, jsou opravdu ty nejlepší. Jejich ramena se z něj dají udělat daleko lehčí, než při použití klasického sklolaminátu.“

Lukař vysvětluje, že kvalitu luku lze poznat ze zpětného rázu, který po výstřelu pocítí ruka střelce. „Dobré luky mají provlnění minimální.“ Hanuš varuje před mylným předpokladem, že silný luk zároveň znamená dobrý luk. „Někteří si ho bohužel pletou s činkou,“ říká s úsměvem a dodává, že příliš velká fyzická námaha při napínání luku se pak projeví na úkor koncentrace samotného střelce.

Do puntíku
Hanuš svou vlastní střeleckou zkušenost zužitkuje i při kontaktu se zákazníky. Hned na začátku se od nich snaží získat popis klíčových detailů, ptá se například na držení luku. Potřeby střelce pak přenáší do konkrétního artefaktu. „Když mi potom střelec napíše, že je spokojený, je to chvíle, která se nedá penězi v podstatě ani vyvážit.“

V jeho dílně se rodí mistrovská díla, on však přistupuje ke svému povolání s pokorou. „Vždycky jsou, jak říkám, věci mezi nebem a zemí – ač uděláte všechno totožně, jak jste zvyklí, tak ne vždycky je ten výsledek úplně takový, jaký očekáváte. Ale to zná každý, kdo se o něco pokouší.“

Jádro určující sílu luku je dlouhé zhruba osmdesát centimetrů. Broušením ho zužuje plynule od středu ke koncům. Naučil se brousit s přesností na tři setiny milimetru. „A to není jednoduché, protože ve chvíli, kdy někde probrousíte, řekněme v řádu desetiny, dvou, tak ten luk rozřežete a hodíte do popelnice,“ dodává. Dokončení luku je pro něj za odměnu. „Už je to nalakovanej fešák, kterého už jen lehce upravuju. Zabrušuju drážky, pletu na to tětivu, nalepuju kůži do šelfu…“ Ve finále jde do lesa a zjišťuje, zda je luk při střílení klidný a stabilní.

Koncentrace, vědomí a šíp
Tomáš Hanuš letos získal titul mistr světa IFAA (World Bowhunter Championship, International Field Archery Association) a titul mistr Evropy v terénní lukostřelbě IFAA. Na tradiční lukostřelbě na trojrozměrné terče oceňuje její mnohotvárnost. „Každá situace na terči je nová, není to prostě jenom záležitost odehrávající se na rovné ploše v seznamu vzdáleností. Tady se chodí po trati, řekněme s třiceti terči, a každý terč vyžaduje svůj přístup.“

Naprosté zklidnění je klíčové. „Neexistuje odnést si na místo, kde střílíte, nějaké svoje problémy, trápení ani radosti – všechno jsou to emoce, které jsou při lukostřelbě naprosto nežádoucí. Když střelec vezme do ruky luk a v hlavě bude mít problém, tak ačkoliv předtím už byl schopný ledacos trefit, tak ve chvíli, kdy si tam ten problém usadí, netrefí vůbec nic.“ Pouštět si v hlavě filmy svých osobních problémů a držet při tom luk v ruce rozhodně nedoporučuje: „Pravděpodobně někoho trefíte nebo přijdete o spoustu šípů, protože netrefíte ale vůbec nic.“

„Na tradičním luku je skvělý, že nikdo nemáme nic jistý. Ve chvíli, kdy nemám hlavu soustředěnou, tak se mi opravdu nedaří, jsem schopný zničit dost šípů,“ říká s tím, že v takovém stavu je pak lepší trénink ukončit. Když se výstřel nepodaří, je třeba tu situaci v hlavě rychle vyresetovat. Výstřel, jenž dopadne dobře, naopak uložit. „Ty, které dopadly dobře, se nám vybaví při dalším terči,“ vysvětluje Tomáš Hanuš, jak vědomá práce mysli ovlivní podobu výstřelu. Někdy si sám pro sebe tipuje, komu to dneska půjde a kdo shoří jako papír. „Luk o každém člověku hodně napoví. Protože už střílím docela dlouho, jsem schopný lidi odhadnout.“

Větev, kterou někdo vzal do ruky
Na tradičním luku nenajdeme žádná mířidla ani závaží, která by střelci ulehčila práci. „Je to v podstatě pořád ta větev, kterou se střílelo už za úsvitu lidstva, akorát dneska je tvořená karbonem, laminátem a nejmodernějšími technologiemi,“ konstatuje s úsměvem. „Je to vlastně kus ohnutého něčeho. Pokud chce člověk s takovým lukem střílet, musí přistoupit na to, že ze začátku nebude na patnáct metrů schopný trefit terčovnici metr krát metr. Musí nastoupit svou cestu s myšlenkou, že bude dlouho a dlouho střílet, aniž by v podstatě věděl, co dělá. Bude si muset vytvořit svou osobní techniku, ideálně když mu ze začátku někdo poradí, jak u toho má stát, aby si neničil tělo.“

Střelec nejprve stereotypně nacvičuje nátah – učí se zopakovat vždy stejný pohyb – vždy stejný výstřel. „Rozdíl jednoho, dvou milimetrů na terči při vzdálenosti třiceti metrů znamená ve výsledku rozdíl třeba čtyřiceti centimetrů, takže buď přestřelíme, nebo nedostřelíme.“ Po první fázi nastává fáze míření. Hanuš upozorňuje, že i když to řadu lidí láká, není radno první fázi přeskakovat. „Hned se snaží něco trefovat. Ale jenom ten, kdo vydrží být spokojený s tím, že dlouho vystřeluje, může úspěšně pokračovat v mířené lukostřelbě.“

Lukostřelba komplexně rozvíjí člověka po stránce fyzické i psychické. „Koncentrace, kterou získáváte při střílení z luku, vám umožňuje i situace v běžném životě, typicky třeba za volantem, zvládat tak, aby vaše ego bylo spíš potlačené, než aby za vás začalo jednat,“ dodává Hanuš.

Kapka archetypální krve v nás
Střelec stojí před trojrozměrnou maketou zvířete – naskočí v něm stopový prvek lovce. Na maketě není jasně daný bod, který má zasáhnout. „Musíme ho na tom terči najít, když tam žádný neobjevíme, musíme si ho ve své představě vytvořit,“ popisuje Hanuš rozdíl mezi střílením na maketu a na papírový terč, jehož jasně svítí žlutou barvou. Hanuš ujasňuje přirovnáním: „Když chcete trefit vrata od stodoly, tak musíte mířit na suk, který si na nich vyhlédnete. Když budete střílet na vrata od stodoly, tak trefíte stodolu, ale netrefíte vrata… Když ve vámi vybraném co nejmenším místě rozkvete barevné opeření vašeho šípu, tak to je ta největší radost, kterou můžete jako lukostřelec zažít.“

Terč tvoří odlitek z polyuretanu ve tvaru zvířete, kde se podle Hanušových slov mohou beztrestně uplatit naše zbytkové lovecké pudy. „Beztrestně říkám z toho důvodu, že když ten terč, potažmo v podstatě zvíře, netrefíme úplně tak, jak bychom měli, kdybychom stříleli do živého zvířete, tak se nic neděje, je to pořád kus pěny.“ Při rozhovoru padne, že luk je po řeči a ohni nejdůležitějším výdobytkem pro vývoj lidstva. Lovci díky němu měli jednodušší přístup k potravě. „Z tohoto pohledu v podstatě v každém z nás kousek toho lovce ještě zbyl. Máme jakousi předurčenost, která nás k luku táhne,“ říká Tomáš Hanuš s tím, že 3D lukostřelba je vlastně taková hra na lovce.

Mezi nebem a zemí
Hanuš popisuje ideální stav, do kterého by se měl člověk při výstřelu dostat: „Vidění střelce se zúží na to naprosto nejmenší možné, všechno ostatní je rozmazané. V hlavě je opravdu prázdno, nemyslíte vůbec na nic, nemáte žádné očekávání, žádné ambice. A to je ten stav, při kterém se nejspíš podaří dokonalý výstřel a dokonalý zásah.“

Ptáme se na výstřely, o kterých se téměř nemluví. „To jsou výstřely mezi nebem a zemí. Není nadarmo, že se to stává, když je člověk sám a dokáže se nejvíce koncentrovat, nikdo kolem ho neruší.“ Vypráví, jak si jednou nechal terčovnici jinde, než v tu chvíli potřeboval. Našel krabičku od cigaret. Byl v lese na místě, kde byla úžasná atmosféra. Krabičku položil na pařez. „Ani nevím, co mě to napadlo, šel jsem od toho místa ohromně daleko, nějakých osmdesát metrů. A já jsem tu krabičku přišpendlil k tomu pařezu na první šíp. To je to kouzlo okamžiku, kdy se pak prostě zastavíte, kouknete se nahoru a řeknete si „Jo – teďka tady – to prostě bylo něco, co se nedá zopakovat. Stalo se to a bylo to naprosto geniální, to je to naplnění.“

Lukostřelec může dosáhnout stavu vědomí, v němž mu je už při natahování luku zřejmé, kam výstřel doletí. „Aniž by ten šíp dopadl, tak už víte, že jste přesně zasáhl. Je to dost dobře popsané v zenové lukostřelbě, kterou provozují v Japonsku,“ říká Tomáš Hanuš. Podobný okamžik několikrát prožil na vlastní kůži. „Je to povznášející pocit.“ Jeden ze svých modelů pojmenoval příznačně Satori. „Takhle nějak si představuji moment osvícení, někdo ho prožije při meditaci, jiný třeba v letadle. Hledáme ho v podstatě všichni. Najednou nás naplní nepopsatelným klidem, štěstím. A to je chvíle, pro kterou má smysl se o něco pokoušet a hledat to. A to, jakým prostředkem k tomu dojdeme, to už je na každém z nás.“

Text: Tereza Lišková, foto a video: Tomáš Princ

 web Tomáš Hanuše


► Další díly seriálu Pod rukama můžete sledovat zde.

► Co umí vytvořit lidé, roboti, rostliny a další organismy? Čtěte v papírovém vydání magazínu Material Times. Pořidíte v e-shopech ArtMap a iUměníPraze, Brně, Liberci, Slavonicích, ve Zlíně, v Plzni a v Ostravě.

13. 9. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.