CZ / ENG

Pod rukama

Norbert Riegel: Když se dotknu stříbra, vím, co udělá

Norbert Riegel je zlatník, stříbrník a restaurátor drahých kovů. I když vytváří ateliérové šperky, cítí se být spíše uměleckým řemeslníkem než výtvarníkem. „A jsem na to hrdý,“ dodává.  V jeho práci je cítit hluboký smysl pro historický a řemeslný kontext. „Když si řemeslník myslí, že už ho materiál nemůže překvapit, je to signál, že se už nevyvíjí,“ říká Riegel, kterému vzhledem k jeho širokému poli zájmu stagnace rozhodně nehrozí.

Norbert Riegel: Když se dotknu stříbra, vím, co udělá

Řemeslo má v rodině, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově. „Moje směřování bylo dáno rodinou. Dědeček prodával starožitnosti, můj otec se vyučil posledním klenotníkem u nás, a mě poslal do učení také,“ vzpomíná Norbert Riegel na své mládí. Po střední škole se chtěl dostat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ale z politických důvodů nebyl přijat. Namísto toho vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

„Zpět k řemeslu jsem se vrátil jako restaurátor,“ popisuje Riegel cestu z akademického světa k dílu, ke kterému se vrátil při práci pro Středočeský krajský výbor. „Tam jsem vydržel až do revoluce a hned v lednu 1990 jsem si otevřel ateliér, začal jsem přijímat opravy a vytvářet nové šperky.“ V devadesátých letech se také začal rozvíjet obchod se secesním zbožím. Riegel se tak smyčkou vrátil k dějinám umění, začal vyrábět repliky a kopie secesních šperků českých a francouzských autorů. V minulosti ho okolnosti přiměly, aby si udělal restaurátorské zkoušky. V současnosti má restaurátorskou licenci na všechny kovy. Při práci restaurátora využívá i své teoretické vzdělání. „Spolupracuji s historiky umění, kterým pomáhám při psaní statí o tom, co restaurujeme. Je to provázané.“

Podle jeho slov by práce restaurátora neměla být založena na tom, co umí nebo chce. „Naprosto ctíme podstatu restaurování, tedy že náš zásah musí být kdykoliv odstranitelný.“ Restaurátor by měl předmět jen vyčistit, srovnat, lehce opravit a dodat restaurátorskou zprávu, která přesně zohlední stav před restaurováním, práci restaurátora a stav po zásahu. „Studium dějin umění mi dalo pokoru k předmětům, které vytvořil někdo jiný.“

Sám sebe vnímá jako jednoho z posledních mohykánů uměleckého řemesla. „Jsem pesimista a skeptik, myslím si, že uspěchaná doba uměleckému řemeslu nepřeje, navíc sem míří strojová zlatnická práce z Itálie, Thajska a Číny. Šperky vyrábějí automaty a vyučení lidé už nejsou potřeba.“ I české firmy, které masově zhotovují šperky, najímají lidi bez vyučení jenom proto, aby třeba smirkovali, pilovali nebo leštili. Nevytvářejí celý šperk, jenom opracovávají polotovary. „Většina lidí ve zlatnickém průmyslu nemá zájem na tom, aby se vytvářelo něco nového, zajímavého, co není běžně k dostání.“

Riegel vidí problém i v učňovském školství. Turnovská uměleckoprůmyslová škola vznikla koncem 18. století a počátkem 19. století byla na špičkové evropské úrovni. Nyní sice ve velkých městech existuje řada učňovských středisek a středních škol, jejich kvalita je ale často nízká. Pro rodiče je jednodušší poslat dítě do školy dvacet minut tramvají, než aby se harcovalo přes celou zemi. Mezitím kvalitním školám s tradicí ubývají žáci a jejich celková prestiž a kvalita klesá. Riegel v Turnově dokonce několik let učil: „V sedmdesátých letech tam studovali dva Slováci, kteří se domů dostali jednou za čtvrt roku. Ale tu školu chtěli dělat, protože kdo se učil v Turnově, ten měl otevřené dveře do celé Evropy.“

V České republice se vyrábějí hlavně brože, prsteny a další šperky, které jsou z devadesáti procent ze zlata. Podle Riegla je aktuální velmi vysoká cena zlata na trhu uměle vyvolaná; to ho při tvorbě limituje, zatímco stříbro mu díky rozumné ceně dává relativní svobodu. „U nás se stříbrem moc nepracuje.  Pájí se jiným způsobem než zlato, jinak se zpracovává, je zapotřebí trošku jiné nářadí,“ říká a dodává: „Stříbru rozumím. Když se ho dotknu, vím, co udělá. Znám jeho možnosti. Toto porozumění vychází z třiceti let praxe, ze znalostí a také z chuti nás obou – stříbra i mě – navzájem se poslouchat.“

Ze stříbra vyrábí šperky, drobné mešní náčiní a pohárky. „Když vyrábím repliky historických šperků, snažím se přitom zjišťovat, jak a proč byly vyrobené. Když to dobře dopadne, chci to dát i na papír. Vytvořit technologii řemesel zabývajících se kovem z pohledu historie umění,“ vysvětluje a podotýká, že se tím u nás nikdo nezabývá. Historici umění řeší, jakou má předmět historickou hodnotu, ale nikdo se už nezamýšlí nad tím, jakou má hodnotu jako uměleckořemeslné dílo.

Díky vztahu k rukodělné práci Riegel s oblibou nakupuje a sbírá staré nářadí. „Naši předci vymysleli nářadí tak dokonalé, že je málokterý dnešní vynález předčí. Neustále hledání nových technologií, které nahradí rukodělnou práci, je cesta do pekel,“ říká. Jako příklad uvádí třeba 3D tisk. Tiskárna by jistě zvládla vytisknout zlatý prsten tak, aby měl přesně umístěná lůžka na kameny po celém obvodu a člověk by je pak jen osázel. Mistr ale říká, že takový úkol už zvládne kdokoliv. „Pro mě je nejdůležitější, abych stále uměl řemeslo. Takové vynálezy mohu využít maximálně jako výpomoc.“

Vedle výroby replik se Riegel věnuje i autorskému šperku, jindy vytváří šperk na zakázku podle návrhu jiného výtvarníka. „Šperk není jen kov, ale i drahý kámen. Když na burze nebo v aukci vidím krásný kámen, koupím ho a pak pro něj vytvářím šperk. Nikdy ne obráceně.“  Vzhledem k současné situaci je to nutné, nezbyli nám téměř žádní brusiči kamenů. Podle jeho odhadu jich zbylo zhruba pět. Ale ani ti nezvládnou plastiku, například vlnky, které jsou tak charakteristické pro secesi a art deco. „Nemůžu se spolehnout, že pro vyrobený šperk seženu kámen, a tak vždy vyrábím kov na daný kus kamene.“ To však neznamená, že je kámen důležitější. Riegel přirovnává kámen a kov ke třešničce na dortu. „Kámen to rozzáří a ozvláštní, ale nikdy není centrem šperku. To leda když seženu špičkové drahokamy, třeba smaragdy, safíry, rubíny se skvělou barvou, ametysty nebo turmalíny. U nich cítím, že kámen je ústřední. V tu chvíli se člověk musí podvolit.“ 

Drahé kameny získává překvapivě často na e-bay. Pocházejí z Asie, některé z Evropy nebo z Ameriky. „Krásné kameny jsou i na Srí Lance a v Jižní Americe, ale jejich cena je pro volnou tvorbu příliš vysoká,“ říká a přiznává se, že má skoro nejraději české kameny. Pravé granáty, kterých už je minimum, mizející vltavíny v nebroušené podobě, jaspisy, ametysty nebo acháty, i když ty už jsou dnes vytěžené. „Krásný kámen je třeba labradorit, řekl bych, že je trošku nedoceněný. Nedá se dobře vystavit. Neduhuje tak krásně, jako když se nosí. Když se nehýbe, vypadá šedivě, ale když se rozpohybuje, rozehraje se směsicí tajemných barev.“

Riegel pracuje v dílně spolu s dcerou a jejím manželem. „S odstupem vidím, že si v životě každý musí projít zklamáními, ať už jsou to lásky nebo práce v oboru. Vzpomínám, jak jsem pln elánu a vědomostí přišel ze střední školy a začal jsem poučovat svého tatínka, jak se to dá udělat jinak. Myslel jsem, že mám pravdu, a šel jsem si tvrdohlavě svou slepou uličkou.  Na jejím konci jsem zjistil, že pravdu měl tatínek. Problém nastává, když je člověk v slepé uličce sám a nemá se s kým poradit,“ říká. Právě v rozvoji mladých řemeslníků vidí největší hodnotu tradice a jejího předávání. Když mladý elév přemůže svou tvrdohlavost, přijde za tím starším a opatrně se ho zeptá, jak to tedy má udělat. „Když ale nikoho takového nemáte, musíte zkoušet nové věci velmi opatrně nebo do těch slepých uliček nelézt.“

Dnes už vedle Norberta Riegela nestojí nikdo, kdo by mu mohl poradit. „Na takového člověka v poslední době vzpomínám čím dál častěji. Přemýšlím, jak by to udělal můj otec nebo můj učitel.“ Na druhou stranu, role zkušeného mistra také zaručuje rozvoj. „Vstřebávám zkušenosti mladých lidí, se kterými pracuji. Mají jiný pohled, a to je osvěžující. Není řečeno, že existuje jen jedna cesta, a každý nezdar nemusí skončit slepou uličkou. Nezdar může znamenat, že se to nepovede, ale tomu zkušenějšímu najednou sepne – mladý to sice nedotáhl do konce, ale kdyby udělal ještě to nebo ono, šlo by to. Samotného by mě to nenapadlo, v tom je ta hodnota.“

kontakt: web

26. 5. 2015 Text: Kateřina Zvelebilová, foto a video: Tomáš Princ

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.