CZ / ENG

Pod rukama

Petra Dočekalová: Díky písmomalířství jsem v kontaktu s hmotným světem

V pražské restauraci Grils popisuje grafická designérka a typografka Petra Dočekalová černé nabídkové tabule skriptovým písmem, které pro podnik navrhla. Chodí sem psát nepravidelně stejně jako do dalších restaurací a podniků v Praze. Ryzí písmomalířkou se stala poměrně nedávno. Kromě praxe se věnuje také teorii a výzkumu českého ručně psaného písma ve své doktorandské práci v Ateliéru tvorby písma a typografie na pražské UMPRUM. 

Petra Dočekalová: Díky písmomalířství jsem v kontaktu s hmotným světem

Text: Kateřina Přidalová, foto a video: Tomáš Princ

„Písmomalířství v našem lokálním kontextu vymizelo s nástupem digitálních technologií. Podobně jako spousta dalších řemesel. Každý, kdo měl počítač, se stal typografem a zmizely učňovské aranžérské obory, kde se budoucí číšníci, hoteliéři a prodavačky věnovaly i výuce písma,“ říká Petra Dočekalová. A vysvětluje tím i důvod, proč se tématu začala věnovat a prozkoumávat jej z historického hlediska. Začalo to diplomovou prací v Ateliéru tvorby písma a typografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM), kde se zaměřila se na česká propagační skriptová písma.

Řemeslo si ji rychle získalo i díky fyzickému prožitku. „Přitahuje mě to kvůli možnostem ruky. Můžu ovládat zápěstí, loket, prsty a jsem v kontaktu s hmotným světem a fyzickým nástrojem. Není to pouhé klikání myší do bílého prostoru,“ říká Dočekalová. Jejím důležitým motivem bylo navrátit znalost ručně psaného písma do každodenního použití. „Chtěla jsem se stát písmomalířkou hlavně proto, abych obor popularizovala. Jde mi o to, aby se písmomalířství stalo nedílnou součástí grafického designu,“ vysvětluje a dodává, že je pro ni důležité i to, že může vedle kultury ručního psaní kultivovat například i vizuální prostředí ulice.

Nyní Dočekalová pokračuje v doktorandském studiu a věnuje se výzkumu českých skriptových písem pod vedením typografů Tomáše Brousila a Radka Siduna, kteří ateliér písma na UMPRUM vedou. S nimi též spolupracuje v písmolijně Briefcasetype Foundry, která se zabývá digitalizací původních českých písem. Vedle toho dělá kaligrafické workshopy, jezdí po světě na nejrůznější písmařské konference, přednáší, na míru vytváří písma pro své klienty a občas chodí do podniků psát cedule. Pro své klienty nebo pro potřeby výzkumu na základě starých předloh vyvíjí nové písmové formy a přizpůsobuje nástroje a jednotlivé abecedy současným potřebám.

Materiál určuje charakter

V každém rukopisu je obsažena jednoduchá linka, takzvaný skelet, která vede každé písmeno tak, aby bylo maximálně čitelné. Tento skelet je elastický, lze jej variovat pomocí různých psacích nástrojů, a docílit tak různých podob jedné abecedy. Jiný výraz vytvoří opis skeletu pomocí zkoseného tlustého hrotu, kulatého šikmého či špičatého tvrdého. „Podle záměru se také vybírají nástroje a skelet se elasticky tvaruje do šířky nebo výšky, pokud potřebuju dostat písmo do úzkého formátu, nebo naopak do širokého,“ říká Dočekalová, která podle starých předloh doposud vytvořila čtyři skriptové abecedy, které lze pomocí nástrojů variovat a jejich písmena vzájemně prolínat, a docílit tak až dvou set různých typů písem.

Na písmomalířství ji fascinují i četné možnosti zacházení s různými materiály a nástroji. Jinak se konstruuje písmo pro neonovou trubici, jinak pro vyřezání do plechu, jinak se pracuje na počítači. Specificky se píše se suchým štětcem nebo na sklo, ze kterého barva stéká. Písmo lze tesat i do kamene nebo dřeva. Pomocí materiálů a různých podkladových ploch si lze hrát se stíny, vytvářet efekty a optické klamy. Přístup Petry Dočekalové je v zásadě experimentování a objevování. „Každý materiál se chová jinak a s tím se musí počítat. Musíš předvídat výsledné užití, jak to písmo bude namáhané třeba na elastickém triku. V počítači zase mohu vidět, co pouhým okem nevidím, a posouvám tak hranice ruky. Obrazovka je v zásadě taky jen jiná forma materiálu. Písmo si stejně řekne, co by mu slušelo nejvíc,“ vysvětluje.

Dříve se používaly nástroje jako malštok, temperové barvy, tuše, redispera, atopera, zkosená pera či bambusová dřívka. „Dnes můžeme používat všechny syntetické barvy, emailové barvy na sklo, fixy, šablony, graffiti nástroje, tekuté křídy, ale také lavírní a lazurní barvy, takže se dá docílit i hodně efektních výstupů jenom použitím různých nástrojů, a to včetně těch digitálních, když se ručně psané písmo nakonec převádí do počítače a připravuje do podoby fontů k prodeji.“

Nejdřív znalost historie

Cílem její doktorandské práce je popsat 20. století československé kaligrafie a písmomalířství a zmapovat oblasti, ve kterých se písmomalířství uplatňovalo – od kartografických map, oficiálních skriptů používaných na úřadech přes různé výkresy, diplomy, adresy, lettering uličního značení, rukopisy významných osobností. Na konci výzkumu by pak měla vzniknout banka skriptových písem, které lze vytřídit na lokální, tradiční či převzatá. Na základě nich pak Dočekalová hodlá vytvářet další autorské abecedy a aplikovat je v praxi. „Díky své diplomové práci jsem se naučila věrohodně psát několik předloh skriptového písma, které se používaly od třicátých do osmdesátých 20. století,“ vzpomíná. Tyto předlohy jí ale nevyhovovaly, přizpůsobila si je tedy pomocí současných nástrojů pro dnešní potřeby „Neboť zapáchají starobou a čpí z nich duch tehdejší doby. Dnes máme jiné vnímání estetiky.“

Dočekalové se podařilo shromáždit publikace a zjistit, odkud pramení vzory různých předloh a jak se proměňovaly. V českých abecedách byly údajně patrné německé vlivy a naše školní psací písmo vychází z vývoje humanistického písma; podle Dočekalové v současné podobě není kvalitní ani tradiční. „Jedna z nejdůležitějších prací o psaném písmu, kterou se mi podařila sehnat, je z roku 1909. Tady můžeme mluvit o předválečném, rakousko-uherském písmařství a kaligrafii stavějící na rakouském a německém vývoji psacích předloh. Vedle psacích předloh vznikaly také původní československé učebnice jednotlivých učitelů písařů, ale také aranžérů, typografů i anonymních písmařů. Za první republiky byla zlatá éra oboru,“ vypráví Dočekalová. A dodává, že později v 60. letech se pak vše unifikovalo a psalo podle daných norem. „Jakékoli individuální projevy byly potlačeny. Všechny výkladce byly psány podobnými písmy, protože k dispozici bylo jen několik navzájem si podobných psacích vzorů. Zahraniční učebnice navíc úplně zmizely z trhu.“

„Českou tradici v tuto chvíli spatřuji v navazovaném monolineárním humanistickém písmu, které má ostrá nebo kulatá zakončení, je psané redisperem nebo atoperem a má jemný sklon,“ říká Dočekalová s tím, že je to jedno z nejčastěji reprodukovaných písem, které je popsané v každé učebnici písmomalířství. „Naše československé specifikum spočívá v odlišném tvarosloví několika písmen, například p, t, s, a především v užívání složité diakritiky (akcentovaných znaků). Tím se lišíme od ostatních evropských národů, a především pak od americké tradice. Američané nejsou zvyklí číst naši minuskovou abecedu a mají problém rozlišit písmeno f od přeškrtnutého l. My zase nejsme zvyklí číst řadu jejich značek, mj. ampersand (&), což je jejich zkratka and. Je tam spousta drobných nuancí také v tom, jak skládáme znaky za sebe.

Celý vývoj psaní dokonale sledují paleografové, já sama se od nich mnoho učím, protože jsem donedávna chybně sledovala pouze tvar písmene, jeho estetiku a logiku napojení,“ dodává. „My znaky napojujeme zespodu nahoru, v Americe písmena nenapojují a tradice má zcela jiné kořeny. Nejčastěji píší štětcem, který určuje definitivní obrys a podobu písmen.“

Dočekalová upozorňuje na to, že používání nástrojů je v zásadě tím, co historicky udává lokální specifika. Zároveň v tom údajně hraje roli i účel použití psacích písem. Naše aranžérská písma byla přejímána ze zahraničních vzorů, nejčastěji německých, stejné je to i s nástroji. Všechny národy začaly svou aranžérskou tradici v době rozpuku reklamy a propagace, když se pomocí štětců popisovali výkladní štíty, cedule i objekty, na které redispera použít nelze. Kvalita nástrojů se lišila v každé zemi a úroveň zkušeností učitelů a mistrů předávaných dál ovlivnilo způsob zacházení s nástrojem dalších generací. U nás se uchytily psáčky (štětce s dlouhým vlasem) a tempery, v bohatších zemích převládalo zlacení, rytí písma do dřeva, v zemích s kaligrafickou tradicí dodnes převažuje používání per, která mění sílu stopy podle toho, jak na ně tlačíte.“

Globální nástroje a písma

Skriptová písma jsou nyní trendy. Je jich plný internet a napříč kontinenty mají podobný vzhled. Podle Dočekalové se výše zmiňovaná nástrojová specifika vytrácejí s globalizací. „Dnes si můžete koupit japonský štětec, čínskou tuš, americké emailové barvy a k tomu české tužky a pracovat s tím v jednom studiu v Praze. I když vycházíte z místní tradice, písma rovnou navrhujete pro globální trh a nejen pro české publikum. Je to rovněž obrovská výhoda.“

Podle Dočekalové specifikum současného písmomalířství spočívá v tom, že se nekončí ručně psaným nápisem, ale vznikají celé abecedy, které se následně digitalizují a prodávají on-line. Tím, že žijeme ve 21. století, máme možnost písmo zpracovat i digitálně, navrhnout jej také jako responzivní font, který se přizpůsobuje zobrazení na telefonu, tabletu nebo webu. Pomocí digitálních nástrojů lze písmo tvarovat, měnit jeho šířku a vlastnosti jako tak zvaný variable font. „Je to velké otevřené pole a já mám tu výhodu, že pracuju jak v digitálním, tak v reálném prostředí. Můžu čerpat z chyb i výhod vlhkých štětců, které zatékají, suchých barev, které oprýskají. Stejně tak mohu písmo cizelovat digitálně pro maximální zvětšení,“ popisuje svoji praxi.

Digitální i rukodělné provedení písma Dočekalová vnímá jako různé formy záznamu, se kterými je třeba zacházet podle jejich předností. „Kdybych připravovala složitý stínovaný font, ke kterému je třeba mít pořádně vypsanou ruku, tak načrtnu jen základní tvary a zbytek dokreslím v počítači, protože mi to zaručí přesnost na milimetry,“ říká. Na druhou stranu dodává, že má ráda, když ruční nápisy obsahují chyby, které evokují, že to psal člověk, a ne stroj nebo robot. „Nezlobím se proto, když výsledek ručního psaní není perfektní. Lidské oko to vnímá přirozeněji,“ podotýká.

„Oproti tomu v počítači navrhujete písmo, aby se používalo od velikosti cca 6 milimetrů až po 60 metrů pro užití třeba na banneru, takže nemůžete předvídat, v jaké skutečné velikosti bude použito, a tedy nemůžete dopředu vědět, jak bude čteno a vnímáno,“ říká s tím, že digitální svět má tu výhodu, že dokáže vytvořit pravidelnost, kterou ruka docílit nedokáže. „Nyní je trend přidávat do digitálních písem nedokonalosti ručně psaných písem nebo tiskových technologií. Takže písmo má šrafury, popraskání, která mají evokovat, že to bylo zrovna vytištěné nebo právě napsané. Osobně tyto falzifikáty ručního psaní nemám moc ráda. Přijde mi to falešné.“

Od teorie k praxi

Petra Dočekalová spolupracuje s několika pražskými restauracemi a podniky (restaurace Eska, Pizza Nuovo, Grils, Kantýna, Pasta Cafe nebo cukrárna Myšák), pro které píše svým autorským písmem nabídkové cedule a další nápisy. „V oboru se pohybuju krátce a spíše experimentuju s formou písem. Bylo pro mě překvapením, že jsem asi po půl roce aktivního psaní dostávala další a další zakázky,“ říká Dočekalová s tím, že tuto práci vnímá jako možnost ukázat i ostatním výtvarníkům a designérům, že je písmomalířství obor, kterým se lze živit.

Postup práce na jednotlivých zakázkách se různí a autorka se do jisté míry snaží vycházet mimo komfortní zónu svého rukopisu a přizpůsobit se vizuálnímu stylu, charakteru a potřebám podniku. „Při práci na originálním písmu pro restauraci vycházím ze své banky skriptů. Pokud restaurace vyžaduje, abych napsala secesní antikvu, jdu a trénuji ji. Pro restauraci Bruxx, která je na Vinohradech, jsem vytvořila ručně psaný ekvivalent lomené fraktury vycházející z písma Moyenage od Františka Štorma, kterou jsem pak učila personál, popisuje svůj postup práce.“

Jejím cílem ovšem není mít síť klientů, ke kterým bude pravidelně chodit psát. Naopak usiluje o to, aby podniky byly samostatné a řemeslo se dostalo zpět k prodavačkám, číšníkům a dalším pracovníkům. Písmo navrhuje tak, aby je byl schopen personál sám používat, a za tímto účelem připravuje i workshopy. Na otázku, zda se nebojí konkurence, odpovídá: „Mám tolik jiné práce, že bych byla ráda, kdyby tady bylo dalších deset písmomalířů a v restauracích byli tak nadšeni písmem, že by si vše dokázali psát sami.“


► DALŠÍ DÍLY SERIÁLU POD RUKAMA MŮŽETE SLEDOVAT ZDE.

► SILNÉ PŘÍBĚHY LIDÍ, VĚCÍ A MATERIÁLŮ NAJDETE I V TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ MAGAZÍNU MATERIAL TIMES. MŮŽETE SI JEJ OBJEDNAT V E-SHOPU NEBO ZAJÍT DO JEDNOHO Z KAMENNÝCH OBCHODŮ.

16. 1. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.