CZ / ENG

Pod rukama

Václav Smolík: Včely dodávají pustému prostoru život

„Bzučení včel mi poskytuje stejný způsob oblažení jako oceán. Když si k nim sednu, je mi dobře,“ říká Václav Smolík. Povoláním je kameraman, ale umí si třeba ukovat včelařský nůž. Pracoval i jako zdravotník na záchrance. Z rodné vesnice kdysi odešel do města, pak několikrát objel celou zeměkouli, než se vrátil na místo, odkud pochází, a mohl prohlásit: „Jsem spokojený a opylařím.“

Václav Smolík: Včely dodávají pustému prostoru život

Ke včelám se vrátil i díky rozhovoru s kolegou z České televize. „Jednou jsme si uprostřed Prahy říkali, že natáčet a poslouchat lidi, kteří jsou třeba gauneři, nás moc neuspokojuje. Že chceme dělat něco, co by nás niterně naplňovalo.“

Smolík měl díky zkušenosti s prací u záchranné služby jasnou představu, jak takový pocit vypadá. Shodou okolností se zanedlouho pustil do včelaření, které znal od svého dědy. „Ale po dvaceti letech jsem už nevěděl vůbec nic,“ přiznává. Koupil úly, objednal včely a o slunovratu se sebral a zajel pro ně. Doma ke svému nemilému překvapení zjistil, že jsou na plastových rámečcích a s plastovými mezistěnami.

Industriální postupy ve včelaření – odstředivky, medomety, ošetřování včel pomocí chemikálií, plastová krmítka a plastové úly – ho moc neuchvátily. Radost neměl ani ze zákonů a vyhlášek veterinární správy, které českým včelařům ukládají řadu povinností. Jednou z nich je i ošetřování včelstev pomocí chemických látek, které jsou pro člověka jedovaté. A to dokonce pod hrozbou padesátitisícové pokuty!

„Když člověk nakoupí všechno, co jako včelař potřebuje, zjistí, že se stal součástí neuvěřitelného molochu,“ vzpomíná Smolík na střet s realitou. Brzy nato si uvědomil, že většinu nových věcí v budoucnu potřebovat nebude. Rozhodl se totiž včelařit jinak. Mimo jiné proto, že z Českého svazu včelařů byl zklamaný. „Chtěl jsem dělat něco, co bude čisté, jednoduché, krásné, voňavé a bez kompromisů,“ vzpomíná. Přál si navázat na tradici chovu včel v úlu bez nástavků a začal pátrat po lidech, kteří včelaří jinak.

„Včelaři, se kterými jsem se setkal, si dělali srandu z včelařských pravdoláskařů,“ vzpomíná na poněkud trpký kontakt s realitou. Velmi brzy pochopil, že včelaři, kteří mají i pět set včelstev, se příliš nemohou ohlížet na to, jak jejich včely žijí. „Berou všechno šmahem. Pro ně je hlavní vytěžit med. Nedalo se s nimi komunikovat o jiné cestě,“ popisuje své zkušenosti. „Když člověk nepotká nikoho na cestě, musí začít sám,“ dodává.

„Na prvních fotkách, které mám dochované z dětství, je maringotka a včelí úly. V člověku to zůstane.“ (foto: archiv Václava Smolíka)

Díky zkušenostem s psaním on-line blogu si založil stránku „Máme včely“ a doufal, že časem najde spřízněnou duši, se kterou by se mohl poradit. Za první rok navštívilo blog dvanáct lidí. Zlom nastal až v okamžiku, kdy se odkaz na jeho stránku objevil na foodblogu, který se těší značné oblibě na sociální síti Twitter. V tu chvíli se rozjel kolotoč. „Objevila se ohromná skupina lidí, kterou to zajímalo. Ale nebyli to včelaři a nechtěli vědět, jak včelařím. Ani podělit se o zkušenosti s přírodním včelařením. Chtěli ode mě nejčistější a nejvoňavější med.“

Smolík tehdy začal úly postupně pronajímat. „Jednou za rok přišel nájemník pro med, který, když se to rozumně odhadlo, přebýval. A odnesl si ho přímo v plástech.“ Zpočátku jeho malá farma fungovala krásně i bez chemikálií. Pak mu ale došlo, že se stal obětí ještě větší mašinérie, než kterou na začátku odmítal. „Lidé si libovali, jaký mají skvělý med, zatímco já lhal v čestných prohlášeních, kde jsem musel oficiálně tvrdit, že chemii používám. Na blogu jsem psal, že není třeba ji používat, ale na rovinu jsem to napsat nemohl.“

„Jsme včelařská země. Ale duchovno kolem včel se vytratilo,“ říká. Ani jemu se tehdy návrat k duchovnímu rozměru včelaření úplně nedařil, což ho přivedlo k dalšímu obratu. Aby se vyhnul nelibým povinnostem včelaře, založil si nový obor – opylaření. „Opylař je ten, kdo se stará o včely. To, že zbyde nějaký med, je druhotné,“ popisuje. Úlu, který tvoří jen prázdná dřevěná bedna, říkají opylaři paket. Jsou v něm jen divoce žijící včely, chybí běžně užívané rámečky, mezistěny i nástavek.

Smolík věří, že včelí bodnutí je léčivé, že vede k dlouhověkosti, a dodává: „Účinky včelího jedu jsou blízké přírodním drogám. Bodnutí beru jako bonus.“

Opylaři  na konci sezony odebírají staré plásty, ve kterých se šíří nemoci. „Ideální opylař jim proti nákaze pomůže mechanicky, ne chemicky.“ vysvětluje Smolík s tím, že opylař ke včelám jen chodí, nevlastní je. „Ironií osudu se náš web jmenuje nešťastně. Budeme ho muset přejmenovat na Opylař.cz, protože původní název už je v tuhle chvíli hanlivý,“ usmívá se Smolík, který pracuje se včelami intuitivně, stačí mu k tomu nůž, kukla, smetáček a krmítko.

„Když jsem začal opylařit, změnil jsem kus svého života. Naučil jsem se přestat myslet na výsledek, začal jsem se více zabývat průběhem. Na konci sezony nevím, jestli budu mít med. Je to osvobozující, protože společenský program dneška je dělat něco na výkon.“

Opylař zajišťuje jakousi recyklaci a dohlíží, aby se včelstvo vyvíjelo udržitelně. Na konci léta opylař přijde a zachová se jako medvěd. Nekompromisně boří. Plásty s plodem, ve kterých se šíří choroby v podobě roztočů a virů, dá ptákům na vyzobání nebo je zakope do kompostu. Nechá jen zásoby pylu a medu, královnu a včely, které umějí létat. V ideálním případě si na rozdíl od včelaře bere většinu medu až z toho, co včelám zbyde po zimě.

Opylaření stojí na hraně zákona, není jasně definované. Smolík vychází z teorie, že se o včely, které nejsou jeho, nemusí starat podle zákona. Začal se chovat instinktivně. Věří v metodu pokus – omyl. „Nejdřív si to člověk odžije, až potom praktikuje. Opylařovy úly jsou plné vosku. Medu tam bývá většinou spíš pro včely. A na ochutnání pro nás.“

Smolík se nebojí, že ho včely pobodají. „Mám spíš strach, že umřou. To se nám stává častěji než včelařům.“ K opylaření patří i nepsaná pravidla, že ne všemu jde poručit, ne vše jde zařídit. Jeho úl bez rámečků je křehký, nesmí se s ním zacházet hrubě. I přes svůj kritický postoj k současnému způsobu včelaření přiznává, že předchozí včelařské zkušenosti jsou pro něj k nezaplacení: „Byl jsem jednou včelař a toho už se nikdy nezbavím,“ říká a dodává, že díky tomu například pozná, kdy má do včelstva dát novou královnu.

Smolík chce, aby se myšlenka opylaření šířila volně dál. Proto své poznatky sdílí se světem. „Všechno na blogu je opensource. Není tam vůbec nic, z čeho bych mohl mít zisk, a nikdo mi nemá co ukrást. Jedině mě někdo může oblažit tím, že začne taky.“

Kdo se chce opylaření věnovat, musí být podle něj přesvědčený, že krása je v jednoduchosti a obyčejnosti. „Žijeme v době blahobytu a ve všech oborech má smysl rozvíjet i tu duchovnější, poetičtější a méně rentabilnější část, na kterou není v době nedostatku moc pomyšlení,“ říká.

Práce se včelami mu trochu připomíná práci se žhavým železem nebo se sklem – cokoliv, co člověk udělá, je nevratné. „Vosk je křehkej. Jakmile je nějaký z mých pohybů příliš rychlý nebo chybný, vede k podráždění včel, k bodancům nebo ke zlomení plástu. Plást žuchne na zem a med vyteče.“ Každý pohyb musí být pod vnitřní kontrolou. „Jak začneš dělat kontrolované pohyby, začneš i jinak přemýšlet, v tu chvíli se změníš. Z člověka se stane zklidněný stařík, ať je mu kolik chce let.“

kontakt: blog

► další díly ze sériálu POD RUKAMA najdete zde ► k odebírání občasného newslettru se můžete přihlásit zde► líbí se vám Material Times, doporučte nás, prosím, dál

30. 6. 2015 Text: Tereza Lišková, foto a video: Tomáš Princ

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Slovíčkaření Martin 2.9.2015 08:26
Re: Slovíčkaření Tereza Lišková, red 2.9.2015 08:38
Kdo je to ten opylař? Mlha 7.7.2015 22:36
Re: Kdo je to ten opylař? aladin13 22.12.2015 08:36
Nic není černobílé Zbyněk Janíček 1.7.2015 12:43
Re: Nic není černobílé Tereza Lišková 1.7.2015 17:39

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.