CZ / ENG

Téma

Ruční práce působí v digitálním věku terapeuticky

Postmoderní doba umí být brutálně dynamická a obtížně uchopitelná. Změny v okolním světě probíhají skokově a tenká civilizační slupka současného člověka, pod kterou se stále skrývá člen paleolitické lovecké tlupy či zemědělské osady, často k adaptaci na nové podmínky nestačí. Při stresující práci v kanceláři nám mizí ze života pocit smysluplnosti a kontinuity. V této situaci se ukazuje, že ruční práce a řemeslné postupy, díky kterým vzniká něco konkrétního a uchopitelného, jsou jednou z možností, jak náš každodenní stres zmírnit.

Ruční práce působí v digitálním věku terapeuticky


Text: Lucie Tomanová • Ilustrace: Barbora Tögel (archiv 2014) • Foto: archiv tvůrců


Díky tomu, že se při šití, vyšívání, háčkování, pletení, paličkování, pletení košů, řezbářství či hrnčířství člověk plně soustředí na danou činnost, se jeho mysl oprostí od tíživých problémů jaksi mimochodem. Když je soustředění maximální a dílo se daří, dostává se člověk do stavu vědomí, kterému se říká „flow“ (plynutí), člověk pociťuje radost a uspokojení, přestává vnímat čas a vědomě prožívá daný okamžik. Tento stav popisuje například takzvaná „mindfullness“ meditace. Tímto stavem se ve své knize Flow: O štěstí a smyslu života zabývá Mihaly Csikszentmihalyi, americký psycholog maďarského původu, který působí na univerzitě v Claremontu. Právě časté prožívání tohoto stavu je podle tohoto autora jedním z klíčových faktorů pro šťastný život.

S představou, kterou formuloval například Csikszentmihalyi, pracují i mnohé vědecké studie, které dokazují, že terapie prostřednictvím práce, jež člověka naplňuje a kterou dotyčný vnímá zároveň jako zábavu, je velmi účinná také u lidí trpících úzkostmi, depresemi, závislostmi různého druhu nebo posttraumatickou stresovou poruchou. Přínos ručních prací jako účinné obrany vůči stresu totiž tkví i v tom, že se člověk na určitou dobu vymaní z bludného kruhu neplodného depresivního uvažování o vlastních problémech a prožitých traumatech. Tomuto neplodnému a psychicky vyčerpávajícímu uvažování se říká ruminace čili „přežvykování“. Tím, že si dotyčný dopřeje úlevu a povolí uzdu své manuální zručnosti a fantazii, získá zároveň energii pro to, aby se na své trápení podíval z jiného úhlu a dokázal ho případně i konstruktivně řešit.

Proto například britští váleční veteráni pletli koše z proutí. Ženy, které pracují jako zdravotní sestry na onkologii, často s oblibou pletou a háčkují. Lidé z různých léčebných komunit se rádi věnují práci se dřevem a hlínou. Terapie ručními pracemi funguje podle vědců dobře i u lidí, kteří trpí chronickým únavovým syndromem, vleklými bolestmi nebo zdravotními potížemi autoimunitního charakteru

„Samozřejmě záleží na tom, co pletete: Je diametrální rozdíl, když mordujete složitý vzor z málo poddajného materiálu a musíte se soustředit, a když máte jednobarevný větší projekt bez vzoru, kdy jedete hodiny na meditativní hladině,“ vysvětluje Jana Kománková, moderátorka Rádia 1 a šéfredaktorka webu Protišedi.cz. „Když takhle jedu třeba půl hodiny, začnou se mi vybavovat sny z předchozího dne a zmizí aktuální stres. Rozhodně mi to taky pomohlo při onkologické léčbě, kterou jsem i díky pletení prošla bez větších psychických šrámů.“

Pletení se věnuje i Barbora Forstová, která tímto způsobem relaxuje po pracovním dni na stavebním úřadě. „Sedím za přepážkou, takže často funguji pro nespokojené lidi jako hromosvod. I když na mě deset lidí křičí, stále musím mít sílu usmívat se i na toho jedenáctého. Pletení mi pomáhá uklidnit mysl po pracovním dni. Soustředit se na to, co aktuálně dělají ruce…“ Barbora se věnuje i výrobě šperků. „Je skvělý pocit vidět, jak reálně něco vzniká a dál existuje. Když si upletete šálu nebo svetr nebo uděláte náušnice a druhý den si je můžete vzít do práce.“

Očistný vliv ručních prací na psychiku potvrzuje i Lenka Vochocová, která působí jako pedagožka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a zároveň vlastní malou farmu nedaleko Plzně. Ve volném čase se věnuje pletení košíků z proutí. „Ve chvíli, kdy pletu košík, se plně soustředím se na tvorbu, vyčistím si hlavu. Navíc při pletení z čerstvého vrbového proutí je člověk v kontaktu s voňavým přírodním materiálem. Je to prostě relax a práce příjemná pro víc smyslů.“

Jana Honnerová vystudovala biologii na Karlově univerzitě, ale brzy po škole měla dvě děti a zatím zůstává v domácnosti. Ve volném čase se věnuje práci s polymery: „Baví mě ponořit se jen do práce, okolní svět odclonit hudbou a nechat všechno pod rukama plynout. To mě nabíjí.“ Jana vytváří originální šperky až mimozemského vzhledu a o její workshopy je zájem v Evropě i v USA.

Touze vytvářet něco rukama propadl i novinář a fotograf Tomáš Tesař, spoluvydavatel portálu Liberecké zprávy, který v minulosti pracoval například týdeníky Reflex a Respekt či server Seznam. „Práce se dřevem je uklidňující. Vnímám ji jako odpočinek, způsob relaxace. Beru ji jako protipól k práci, kterou dělám pro výdělek. Což je psaní textů, sezení u počítače, fotografování. Novinařina je fajn povolání, ale já zkrátka dostal po těch letech obrovskou chuť tvořit i něco hmatatelného.“

Kudy vede cesta k uvolnění skrze rukodělnou práci?


Jana Kománková
Pletení a háčkování pro zábavu i pro charitu, dříve i guerilla knitting (partyzánské pletení a háčkování)
DJka na Rádiu 1, šéfredaktorka webu Protišedi.cz

Jak dlouho se už pletení věnujete a jaký byl prvotní pletací impulz?
Začínala jsem někdy v sedmi, osmi letech, maminka hodně pletla a uměla spoustu krásných a složitých technik, takže mě to přirozeně lákalo, ta měkká klubíčka a pak možnost udělat z nich, co si člověk zamane. Líbilo se mi i držet jehlice a pohazovat oky, je na tom něco mazáckého a kompetentního, když se to umí.

Absolvovala jste také nějaký kurz?
Měla jsem to dvoufázově. Jako dítě mě učila jen maminka, pak jsem měla pětadvacet let pauzu. Někdy před deseti lety jsem se k tomu vrátila, základy jsem si osvěžila u ní a pak už zkoumala Youtube (kde jsou třeba regionální techniky, jaké se u nás ani neužívaly), server Ravelry.com s diskusemi a možností se poradit a pár workshopů skvělé brněnské dvojice Vlněné sestry. Čím víc technik člověk ovládá, tím víc se může kreativně rozjet: Naučíte-li se tvarovat ponožky, bude snadné udělat boulovatou hračku, pokud ovládnete krajku, můžete ji uplést z chlupaté hrubé rustikální vlny a tak dále.

Co vás na pletení nejvíc baví?
To řemeslo jako takové, cvakání jehlic, vybírání přízí, kreslení vzorů, plánování výrobků a snění o drahém workshopu pletení na islandské salaši (snad to brzy klapne, držte mi palce!). Což je asi taky zásadní důvod, proč jsem ochotna věnovat tolik času poměrně obskurním činnostem s ním spojeným a utrácet za něj nemálo peněz. Samozřejmě je možno plést ze zděděných akrylových přízí na zohýbaných jehlicích, ale když objevíte ušlechtilé kašmírové příze nebo třeba jaka či oposum, případně ručně barvené nekousavé merino, už se k polyakrylu nevrátíte, a podobně to je s nářadím: Pokročilá technologie umožňuje výrobu pomůcek, které umějí víc než ty staré, ale celá legrace se tím prodraží. No, někdo si kupuje super vymazlené lyže a sleduje technické novinky, já na Facebooku sleduju německou továrnu na jehlice.

Komu byste pletení doporučila a proč?
Každému, koho láká. Dnes už je to mimořádně neefektivní způsob, jak se ošatit, ale pokud se vám líbí ten proces a měkká barevná klubka, případně máte výtvarné tendence a láká vás třeba i možnost tvořit 3D objekty, je to skvělá věc. Základy nejsou těžké, pokročilé techniky vyžadují čas, ale zvládnout se dají. Začněte s nějakým darovaným nebo půjčeným vybavením, když vás to chytne, můžete se rozjíždět postupně víc a víc.


Tomáš Tesař
Práce se dřevem
Novinář a fotograf, spoluvydavatel portálu Liberecké zprávy

Jak dlouho se práci se dřevem věnujete a jaký byl první impulz?
Čtyři roky. Ale pouze ve volném čase, pro radost. Mám to jako relaxaci. První impulz byl vyhazov z práce. Měl jsem najednou víc času a začal zkoumat, čemu bych se věnoval. Nápadů jsem měl spoustu, ale pak jsem se setkal s několika lidmi, kteří dřevu rozumí, kteří s ním desítky let pracují… A pak už mě ta touha nepustila.

Kdo vás řezbářství učil? Absolvoval jste nějaký kurz?
Nevěnuji se přímo řezbářství. Spíš je to kombinace truhlářství, řezbářství a soustružení. Čímž nechci říct, že jsem třeba pravý truhlář. Zkrátka si hraju a používám různé postupy z několika profesí, které se učím za pochodu. Přičemž nejblíž mám nyní k soustružení. Poprvé jsem ho vyzkoušel na čtyřdenním kurzu. Už přes rok ale docházím pravidelně k Antonínu Hepnarovi, mistrovi tohoto oboru a designérovi. Je mu pětaosmdesát let, takže jsem mu vděčný, že mě přijal jako žáka. Učím se u něho nejen řemeslo jako takové, ale i například poznávat úskalí a, řekněme, pasti některých dřevin. Je skvělý. Patrně poslední žijící absolvent oboru umělecký soustružník dřeva u nás. Tohle řemeslo se u nás přestalo samostatně vyučovat tuším už někdy v padesátých letech 20. století. Jednotlivé soustružníky postupně nahradily výkonné stroje. Antonín je i skvělý designér.

Co vás na práci se dřevem nejvíc baví?
Pestrost. Možnost experimentovat. A klid. Dřevo je stále živý materiál, ale, jak rád říkám, klidný materiál. A je ho všude dostatek.

Jak často se práci se dřevem věnujete?
Podle času. Dva roky trvalo, než jsem upravil a vybavil alespoň základními nástroji sklepní dílnu. Snažím se v ní být alespoň dvakrát týdně. Ideálně tak –5 hodin. A pak o víkendech.

Komu byste tuto činnost doporučil a proč?
Komukoliv, kdo se chce vydat na úžasnou, byť možná trochu trnitou cestu poznání materiálů – dřevin, které v normálním životě nevnímáme tak intenzivně, jak by si to zasloužily. Dřevo vás odmění. Ne hned, ale časem. Chce to trpělivost a důvěru. A ten okamžik přijde.


Lenka Vochocová
Pletení košíků z vrbového proutí
Vysokoškolská pedagožka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, drobná farmářka, matka dvou dětí

Co vás přivedlo k pletení košíků?
Začínala jsem tuším před deseti lety. Vždycky jsem se to chtěla naučit, matně jsem si pamatovala základy dna z dětství, protože můj pradědeček pletl košíky a my jsme to jako děti u něj ve světnici vždycky okoukávali. Jednoduše jsem tomu chtěla přijít na kloub, tak jsem si našla kurz v Praze.

Absolvovala jste nějaký kurs?
Základům košíkaření jsem se učila u Barbory Hrdinové, která vedla večerní kurzy pro veřejnost na jedné střední škole.

Co vás na košíkaření nejvíc baví?
Asi právě ta práce s naprosto přírodním materiálem, který mi vyrostl na zahradě nebo v okolí, to, že si na něj musím počkat, musím se vrbě trochu věnovat, aby mi dala dobré proutky. Líbí se mi taky pestrá barevnost přírodního neloupaného proutí a to, jaké vytváří na košících „vzory“. Na loupaném materiálu je zase super, že vidíte ten proces změkčování vodou, musíte se o materiál při práci víc starat.

Komu byste košíkaření doporučila a proč?
Myslím, že to je práce, která je fajn pro kohokoli, kdo má rád přírodní materiály, a toho, kdo se rád nechá překvapit: Protože výsledný tvar je vždycky tak trochu překvapení, když nepracujete rutinně s formami. A také tomuto toho, kdo chce posílit ruce, protože „přeprat“ silnější pruty, když pletete třeba nůši, není vůbec legrace.


Jana Honnerová
Tvorba šperků z polymerů
Vystudovala Fakultu přírodních věd na Karlově univerzitě, matka dvou dětí na volné noze

Jak dlouho se tvorbě šperků z polymerové hmoty věnujete a jaký byl prvotní impulz?
Dělám to už osm let a prvotní impulz – to se asi těžko definuje, polymerová hmota mi asi vešla do života v ten správný čas. Vždycky jsem ale byla tvořivá duše, v dětství jsem malovala, psala básně, věnovala jsem se hudbě a mnoho let skejtovala. To už pak s dětmi nešlo, a já se doma začala nudit. V tu chvíli si mě to našlo samo.

Jaký vliv má tvorba šperků atd. na vaši náladu a dlouhodobě na psychiku?
Kromě finanční nestability umělecké tvorby obecně vidím jen samá pozitiva. Pak to, že jsem pánem svého času, je super: Můžu si vyjet na kolo, kdykoliv je venku sluníčko, a to má na moji psychiku velký vliv, bez sluníčka mám prostě náladu špatnou. Je fajn, že když se mi nic dělat nechce, tak prostě nic nedělám. Takže dlouhodobě jsem v pohodě. 

Komu byste práci s polymerovou hmotou doporučila a proč?
Je ideální pro matky na rodičovské!

Kdo vás práci s polymery učil?
Jednou z mých velkých učitelek a vzorů je Petra Nemravka, ze zahraničních pak obdivuji práce Kathleen Dustin, Bonnie Bishoff, Sonye Girodon, Betsy Baker, Angely Garod, Carol Blackburn, Nikoliny Otrzan, Elisy Winters, Claire Wallis, Sandry Trachsel… mohla bych pokračovat ještě dál a dál!

Co vás na práci s polymerovou hmotou nejvíc baví?
Baví mě na tom hodně věcí, třeba že jsem pánem svého času. Baví mě, že to můžu dělat doma. Baví mě velké možnosti této hmoty – až na drobná omezení jde vytvořit úplně všechno, přes malé šperky až po sochy, kabelky, pokrývky hlavy, je variabilní i co se týče tvarů a barev – ještě zdaleka nejsem na konci cesty a baví mě objevovat.


Barbora Forstová
Pletení, háčkování, tvorba šperků
Administrativní pracovnice na stavebním úřadě

Jak dlouho se háčkování a pletení věnujete a jaký byl prvotní impulz?
Abych uměla háčkovat a plést, chtěla babička, takže od ní jsem se naučila základy. Mamka zase ráda vyšívala, takže ta mi dala základ vyšívání a šití, protože je vyučená švadlena. Nějaké základy jsem získala i při praktické výuce na základní škole. A protože jsem těmi základy disponovala odmala, něco tvořit rukama u mě nebyl jednorázový impulz „tak teď musíš něco vytvořit“. Přišlo to postupně s potřebou mít kousek času pro sebe a odsunutím školních a později pracovních záležitostí na druhou kolej.

Jak často se pletení věnujete?
Pravidelně pletu jen přes zimu. V létě je díky možnostem aktivit venku touha něco tvořit minimální. Pokud mám náladu na menší projekt, kde je výsledek znatelný mnohem rychleji, tak sahám po plsti, korálcích a podobně. Věnuji se i tvorbě šperků.

Co máte na pletení, háčkovaní nebo tvorbě šperků nejraději?
Celý ten proces… vymýšlení, nákup materiálu a třeba i to, že vím, že výsledek někomu udělá radost. Bohužel nemám cvik mojí babičky a tety, které se u pletení dokážou dívat na televizi. Já si ta oka musím pořád hlídat, stačí chvilka nepozornosti a hned nějaké utíká… a je to vlastně i takový trénink trpělivosti, ne všechno jde totiž hned napoprvé, a tak to člověk zkouší znova pěkně od začátku.

Komu byste pletení a háčkování doporučila a proč?
Někomu, kdo si potřebuje po práci vyčistit hlavu a netroufá si na nějakou fyzickou aktivitu.


► SILNÉ PŘÍBĚHY LIDÍ, VĚCÍ A MATERIÁLŮ NAJDETE I V TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ MAGAZÍNU MATERIAL TIMES. MŮŽETE SI JEJ OBJEDNAT V E-SHOPU NEBO ZAJÍT DO JEDNOHO Z KAMENNÝCH OBCHODŮ.

18. 3. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.