CZ / ENG

Téma

Vzali to do svých rukou

„Naší generaci osmdesátých let neustále podsouvali, že rukama se živí jen blbci a že my jsme budoucí elita národa zrozená pro vysokou školu. A protože jsem neměl zálibu v řemeslech a ani jsem nechtěl být blbec, šel jsem na gympl,“ vzpomíná Michal Klaška, vystudovaný psycholog, dnes výrobce plnicích per.

Vzali to do svých rukou

► Tento článek vyšel tiskem v magazínu Material Times 1* 2016 (zameřeno na současnou podobu řemesla)

Podobný osud jej spojuje s řadou vrstevníků. V minulosti se věnovali hlavně intelektuální činnosti, ale časem si uvědomili, že ve své práci postrádají kontakt s matérií. Že vůbec nevyužívají to, co esejista a historik umění Josef Kroutvor nazývá inteligencí rukou. Iberoamerikanista, bankéř, socioložka a psycholog udělali v určité životní fázi zásadní rozhodnutí: opustili své předchozí profese a začali se živit řemeslem. Rukodělná práce se pro ně stala nutností – naléhavou vnitřní potřebou, jejíž naplnění nebylo primárně motivováno finančním zajištěním.

Lukáš Lédl se již během studia iberoamerikanistiky spolu s kamarádem Petrem Portou, studentem andragogiky, rozhodl pro truhlařinu. Zapsali se na kladenské střední odborné učiliště a během roku a půl zkráceného studia získali výuční list. Po dokončení vysokoškolských studií společně založili firmu Devoto. A začali vyrábět originální dětský nábytek.

Michal Gorec se pro výrobu ručního papíru nadchl už koncem devadesátých let při cestě do Izraele. Na otevření vlastní papírny Papyrea ale čekal čtrnáct let. Celou tu dobu pracoval jako bankéř a své kroky směřoval k tomu, aby mohl v roce 2013 otevřít papírnu ve Zdislavě.

Jana Pelánová pracovala po absolvování sociologie v neziskové organizaci La Strada zaměřené na problematiku vykořisťování a obchodování s lidmi. Postupné pracovní vyhoření, následné těhotenství a zdravotní problémy ji přiměly k zásadnímu obratu – začala šít a posléze dovážet látky pod značkou „Kdotokdyslysel“. Od loňského roku provozuje sdílenou šicí dílnu a vede šicí kurzy pro začátečníky.

Michal Klaška si během studia psychologie uvědomil, že nechce být terapeutem. Nejprve se živil jako prodejce zájezdů, ale postupem času u něj narůstala potřeba začít pracovat rukama a vytvářet něco hmatatelného. Hledal předmět, který by mohl využít úplně každý, až přišel na myšlenku založit firmu Kayu a začal s výrobou dřevěných plnicích per.

Všichni čtyři jsou ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety, své firmy založili v průběhu uplynulých sedmi let, pracují v Praze, v Brně a v severočeské vesnici Zdislava. Tři z nich své výrobky nabízejí jako zboží „s příběhem“. Ačkoli jejich motivace začít pracovat rukama byly v mnoha ohledech podobné, svými příběhy skládají pestrou mozaiku dokládající, jak odlišná je startovní pozice lidí, kteří s řemeslem začnou až v pokročilejším věku a se zkušenostmi z jiných oborů. Díky nim dokážou lépe definovat cílové skupiny a vytvářet marketingové strategie. Daří se jim také pojmenovat a uchopit problémy současného světa řemesel.

Společenské prostředí, ze kterého vzešli, je zvýhodňuje v mnoha směrech – ve všeobecném rozhledu, jazykové vybavenosti, kontaktech i zkušenostech s marketingem. Svým sebevědomým přístupem a často i mediální publicitou přispívají k tomu, aby se změnil společenský status řemeslníka a aby se řemeslnické profese staly všeobecně respektovanými.

Iberoamerikanista může dělat cokoli
Ke stolu ve smíchovském Wine Food Marketu usedá Lukáš Lédl, spolumajitel české firmy Devoto a vystudovaný iberoamerikanista. K rozhodnutí začít pracovat se dřevem ho přivedlo náhodné setkání s britským truhlářem na cestách Jižní Amerikou. Po návratu do Česka se setkal s Petrem Portou, který měl právě za sebou cestu na Nový Zéland, a zjistili, že mají podobný záměr. Na kladenské učiliště je přijali okamžitě. Stali se tak jedinými účastníky programu Vzdělávání dospělých, který škola realizovala-v oboru truhlář. V roce 2008, krátce po dokončení studia, vybrali peníze ze stavebního spoření od rodičů, nakoupili základní vybavení a založili firmu.

„Na učňáku to byla spíš legrace. Byli tam s námi šestnáctiletí kluci, kteří vůbec nechápali, co tam děláme. A mistři, myslím, měli radost a taky je to vytrhlo z určité letargie. Je tam takový zajetý klídek, který jsme trochu narušili, protože jsme chtěli vědět a chtěli jsme něco dělat. Takže jsme vždycky bušili na dvířka, kde měli mistři zázemí, a ptali jsme se, co máme dělat dál,“ říká Lédl. Na škole bylo podle něj minimum učňů, kteří se chtěli doopravdy stát truhláři: „Když jsme se kluků ptali, kdo to chce dělat, ozval se jeden člověk, ostatní řekli, že ani náhodou, že se chtějí živit jako řidiči a rozvážet zboží.“

Na tento problém narazili i ve chvíli, kdy sháněli truhláře do své dílny – na jejich nabídku spolupráce prý nezareagoval ani jeden z kladenských učňů. Na druhé straně se ale firmě Devoto v současnosti ozývají někteří architekti, kteří by se řemeslu rádi vyučili. Zájem v určitých kruzích narůstá, ale problém je s odbornou praxí: „Teď jsme u nás v dílně měli architekta, který chtěl něco dělat, a ukázali jsme mu, jak brousit. Za pět minut jsem se k němu otočil a on probrousil díru do desky. To se nikdy nikomu nepovedlo,“ vypráví Lédl. Ve firmě v současné době pracuje osm až deset lidí a brigádníci, například student České zemědělské univerzity. Jedním ze zaměstnanců je také otec spolumajitele firmy Petra Porty – vyučený lakýrník.

Lukáš Lédl by v budoucnu chtěl expandovat do španělsky mluvících zemí – rád by vyráběl doplňky v Mexiku a distribuoval je v USA. Láká ho i navázání spolupráce s jeho oblíbenými mexickými a španělskými designéry dětského nábytku. Na oboru, který vystudoval, si pochvaluje nevyhraněnost: „Kdybych byl právník, tak bych asi dělal právníka, ale iberoamerikanista může dělat cokoli.“

Hlavním nedostatkem učňovského vzdělávání je podle něj fakt, že se zde často učí věci, které se potom v praxi ani nevyužijí, a především nedostatečné spojení s profesním prostředím. „Pokud má být ten obor zajímavý, musí být propojený s dalšími oblastmi,“ říká Lédl a dodává, že mladí učni obvykle postrádají všeobecný rozhled a tvůrčí přístup při řešení problémů.

Ve fungující firmě je nutné neustále řešit marketingové strategie a komunikaci se zákazníky. Truhlářský stůl tak často nahradí stůl kancelářský. Zbývá potom vůbec ještě kapacita na kontakt se dřevem? „Ano. Třeba včera jsem byl v dílně do dvou do rána. Ale nejde být na sto procent součástí výroby a do toho řešit maily, telefony a všechno to zařizování,“ říká Lédl a dodává: „My to s Petrem máme tak, že si bereme spíše jednodušší sériové věci, kterých je škoda pro mistry v dílně.“

Nábytek pro děti od firmy DEVOTO

Už se nemusím přetvařovat
Zdislava, zastávka na znamení. Zasněženou krajinou přijíždím do malé obce v Libereckém kraji a stoupám podél potoka mezi roubenými staveními k patrové novostavbě s velkými okny, papírně Papyrea, kde mě vítá její majitel Michal Gorec. První, co člověka napadne, když se dozví, že se Gorec stal z bankéře papírníkem, je poměrně typický scénář – jako bankéř po letech nejspíš vyhořel a potřeboval změnu. Odešel na vesnici daleko od civilizace, kde žije se svou ženou a malým synem v domě u potoka, na zahradě pěstuje morušovníky a z jejich kůry vyrábí ruční papír. Ale zas tak jednoduché to není.

Pro výrobu ručního papíru se Michal Gorec nadchl v roce 1999, kdy přerušil studia na stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně a odjel studovat hebrejštinu do Izraele. Nečekaně vysoké studijní náklady ho donutily k tomu, aby si našel brigádu na severozápadě země v ruční papírně Tut Neyar. „Když jsem se tam šel poprvé zeptat na práci, měl jsem takový hodně hluboký prožitek. Bylo to, jako kdybych se vracel domů, jako kdybych to tam všechno poznával. Od toho okamžiku jsem věděl, že to je to, co bych měl jednou v životě dělat,“ vzpomíná Gorec.

Majitel papírny Izhar Neumann se mu stal celoživotním učitelem a zasvětil ho do evropského a japonského způsobu výroby papíru. Díky tomu si Gorec osvojil řemeslo, ke kterému se v Evropě dá dostat jen velice těžko: „Papírníci jsou tajnůstkáři a v Evropě je jen málo těch, kteří by sdíleli své know-how a vyučovali papírenské techniky,“ říká. Po návratu do Česka byl rozhodnutý založit si vlastní papírnu, její otevření ale nechtěl uspěchat. Vše připravoval s obdivuhodnou důsledností, vytrvalostí a pokorou. V roce 2001 nastoupil do banky na platební oddělení a v bankovnictví setrval čtrnáct let. Postupně se vypracoval až na ředitele pobočky, ale s Izharem Neumannem byl neustále v kontaktu. Několikrát si vzal v bance dovolenou, aby mohl odjet na tři týdny do Izraele vyrábět ruční papír.

„A pak přišel okamžik, kdy se nám měl narodit syn a kdy jsme si řekli, že to je výborná příležitost. Už jsme to tu měli skoro dodělané, a tak jsem v květnu 2013 odešel z práce, v červenci jsme oficiálně otevřeli papíru a v srpnu se nám narodil Eliášek.“ Práce v bance mu pomohla v mnoha směrech: „Mohli jsme si dovolit celou papírnu finančně zrealizovat. Navíc posledních šest let jsem dělal obchodníka a myslím si, že díky tomu své výrobky umím prodat.“  U řady řemeslníků, se kterými se setkává, vnímá chybějící prodejní schopnosti jako velký problém: „Dělají hezké věci, dají do toho spoustu energie, ale jsou to často introverti a neumějí prodej. Pak musí chudáci sedět někde na jarmarku, celý den si čtou knížku a večer to zase sbalí, jedou domů a nadávají, že nic neprodali.“ Na základě těchto zkušeností už několikrát uvažoval o založení firmy poskytující trénink prodejních dovedností.

Lidé mu prý občas říkají: „Konečně děláš to, co tě baví, viď?“ Ale papírník Gorec na práci v bance vzpomíná rád: „Měl jsem super pozici, velmi dobrý plat a postavení.“ Odchodem se změnil jeho společenský status: „Během těch let jsem poznal, že většina lidí se se mnou přátelí jenom proto, že mám na vizitce ředitel, a ne proto, že se jmenuju Michal Gorec. Já jsem se ze dne na den vůbec nezměnil, jen jsem vrátil auto a sundal oblek. Ale pro většinu lidí z banky jsem přestal existovat.“ Na svém současném povolání si mimo jiné pochvaluje i to, že se už nemusí přetvařovat: „V bance to bylo hodně falešné. Tam nebylo možné poslat nepříjemného klienta někam. Tady kdybych chtěl, tak ho pošlu, ale nemusím, protože sem žádní nepříjemní lidi nejezdí.“

Ruční papír z papírny Papyrea

K ruční práci přes mateřskou
Veverkova ulice v Praze na Letné se po ránu zvolna probouzí. Bistro 8 láká kolemjdoucí na levandulovou bábovku, postupně se zvedají rolety okolních podniků a své dveře otevírá i obchod s látkami a sdílená šicí dílna Pokoj číslo 10. Uvnitř se setkávám s usměvavou majitelkou Janou Pelánovou. Mezi pestrobarevnými látkami s natištěnými obrázky lišek, jelenů a vlaštovek usedáme ke stolu. Zajímá mě, jak se absolventka sociologie stane švadlenou a obchodnicí s látkami.

Po dokončení vysoké školy pracovala Jana Pelánová v neziskových organizacích orientovaných na lidsko-právní problematiku. Zatímco u Lukáše Lédla a Michala Gorce přišel impulz ke změně při cestě do zahraničí, Pelánová k ní dospěla během těhotenství. Vše bylo ještě umocněné autoimunitním onemocněním, kvůli kterému na nějaký čas skončila na vozíku. „Ale byla jsem vlastně hrozně v pohodě. Svět se mi otevřel úplně jinak. Uvědomila jsem si, že takhle extrémní podmínky mohou člověku dodat odvahu ke změně,“ vzpomíná.

A změna znamenala šicí stroj: „Celý dospělý život jsem se živila psaním a kritickým myšlením. A když jsem pak ušila svůj první polštář, byla jsem z toho nadšená, bylo bezvadné zjistit, že to šití není vlastně nic mystického,“ doplňuje Pelánová. Poměrně záhy přišel i zájem o látky a příběhy o ekologickém a etickém pozadí jejich výroby. Podobně jako majitelé firmy Devoto využila na začátku stavební spoření od rodičů a založila obchod s látkami a bavlnou pěstovanou a zpracovávanou za ekologicky šetrnějších podmínek. Propojila tak svůj současný obor s předchozím aktivismem a zkušenostmi z neziskového sektoru: „Najednou mi to celé začalo daleko více dávat smysl. To, co jsem řešila dříve v neziskovkách, teď řeším tím, že říkám lidem, kupte si bio bavlnu, svět bude lepší,“ vysvětluje.

Jak její rozhodnutí přejít od sociologie k bavlně přijalo nejbližší okolí? „Celé moje studium měli rodiče problém s tím, že studuji takový divný obor. Myslím si, že jsou dost rádi, že se sociologií neživím a dělám něco konkrétního,“ říká a dodává, že spíše než kariéra v akademickém prostředí jí vyhovuje uplatňovat získané znalosti v praktickém životě: „Sociologie mi dala návod, jak se zorientovat ve světě. Naučila mě, že nikdy není jen jedna pravda, naučila mě kritickému myšlení a to se hodí vždycky a všude.“

V současné době vede i kurzy šití pro začátečníky, na jejichž spuštění vybrala peníze od svých podporovatelů prostřednictvím kampaně na internetovém portálu Hithit.cz. Svým sebevědomým podnikatelským přístupem postupně boří mé dosavadní předsudky spojené s profesí švadleny. Člověk v její společnosti snadno získá pocit, že šití na stroji je ta nejatraktivnější činnost na světě. Je vidět, že je velice schopná obchodnice: „Kdybych neměla zkušenosti s PR, tak ta moje značka nebude tak úspěšná, to vím. To je polovina práce, umět tomu dát tvář, definovat si cílovku a s tou komunikovat.“

Od švadlen, které se své profesi věnují celý život, ji podle vlastních slov odlišuje hlavně jiná startovní pozice: „Švadlena má oproti mně ohromnou výhodu: pokud celý život šije, rozumí více materiálům a má to řemeslo v ruce. Ale to je strašně malá část toho, co je potřeba. K podnikání je nezbytné mít 80 % znalostí mimo hlavní obor. A proto se hodí ta vysoká škola, ať už člověk studoval ekonomii nebo sociologii,“ říká Pelánová.

Firmu založila před třemi lety a od té doby pozoruje výrazný posun v pohledu lidí na své povolání: „Když jsem ze začátku řekla, že se věnuji šití a prodávám látky, tak se lidi tvářili, že je to divná věc. Když to někde řeknu dnes, tak všichni reagují ‚Wow, to je pecka!‘ Kamarádky mi často píšou, že si u mě koupí látku a nechají si z ní ušít sukni.“ Čím si tuto proměnu vysvětluje? „Možná dospěla generace, která více investuje do svého rozvoje, a šití je jedním z koníčků, kterým se snaží kompenzovat práci hlavou. A také si myslím, že za tu dobu, co to dělám, se začalo více mluvit o věcech, jako jsou třeba podmínky v textilních továrnách v Bangladéši. Dříve se většina lidí tvářila, že o tom nevědí, aby si byli schopnií koupit vůbec něco na sebe. Nebyla tu moc možnost volby, a to se dnes celkem razantně mění.“

Lákavé vzory od Kdotokdyslyšel - látky s příběhem

Každý den jsem objevoval Ameriku
Už během studia psychologie na Masarykově univerzitě v Brně začal Michal Klaška pracovat v cestovní kanceláři. Z pozice prodejce zájezdů časem přešel do oddělení marketingu. „Ten pocit spokojenosti, když jsme po sezóně slavili společné úspěchy, mě naučil poznat, kdy dělám správnou věc. Jenže tento pocit postupně slábl. S přibývajícími hodinami prosezenými před obrazovkou se začaly vynořovat i otázky jako: Tohle je teda ten život? Půlka času za počítačem, třetina v posteli a zbytek vlastně ani nevím?“ říká Klaška.

Začal tedy hledat způsob, jak se živit rukama a vytvářet něco hmatatelného, trvalého: „Už na začátku jsem si dal zásadu, že nevymýšlím koníčka, ale věc, kterou bych se chtěl do budoucna uživit. Je potřeba, aby to bylo něco, co může využít úplně každý, ale aby to bylo udělané úplně jinak, než se to dělá teď. A aby to bylo aspoň trochu spojené s přírodou a dřevem.“ Po čase dostal nápad: píšou přece všichni. Ale čím? Reklamní propiskou. Rozhodl se tedy vyrábět dřevěná plnicí pera a „vrátit lidem radost ze psaní“.

Nezapsal se do učení jako majitelé firmy Devoto, na vše si chtěl přijít sám. Aniž by věděl cokoli bližšího o opracovávání dřeva, soustružení nebo plnicích perech, začal hledat způsob, jak je vyrobit: „Nedokážu popsat, jak to bylo osvobozující. Protože když o něčem nevíte vůbec nic, nemá vás ani co omezovat,“ vzpomíná Klaška a dodává: „Každý den jsem objevoval Ameriku a přicházel na to, co už profíci v oboru věděli po desítky nebo stovky let. Všechno mi trvalo mnohokrát déle a všechno bylo složité. Ale to mě v tu chvíli moc nezajímalo. Vlak už byl rozjetý a nebyl čas koukat na to, jestli jedu nejkratší cestou.“

Výrobní proces vylepšoval tři roky po večerech, a když se ve výrobě dostatečně zdokonalil, odešel z cestovní kanceláře, založil firmu Kayu a začal perům věnovat veškerý čas. V začátcích mu pomohly hlavně vlastní úspory: „Díky práci jsem měl našetřeno dost na to, abych přežil skromně rok, aniž bych musel vydělat nějaké peníze.“ Ačkoli má za sebou bohatou praxi v oblasti marketingu, ve své současné práci tyto strategie využívá minimálně: „Jsem romantik, který si nedělá business plány, neřeší cílovky ani analýzy trhu. Z marketingu používám jen pár nejzákladnějších věcí, které považuji za eticky únosné,“ říká Klaška. O návratu k psychologii zatím neuvažuje: „Je pravda, že občas pomyslím na to, jaké by to bylo pracovat s lidmi, a moje máma mi to občas také připomene, ale všechno má svůj čas. Teď mám pera, a pokud je chci dělat pořádně, musí to být naplno.“

Pero Kayu od Michala Klašky

Svézt se na vlně
Lukáš Lédl, Michal Gorec, Jana Pelánová a Michal Klaška jsou v kontextu současného světa řemesel dobrými příklady toho, že důležité je ovládat víc než jen samotnou ruční práci. Jejich přístup je hodně ovlivněn tím, že si své řemeslo svobodně zvolili – na rozdíl od řady lidí na odborných učilištích, kteří jsou ke svému oboru někdy spíše „odsouzeni“. Všichni čtyři si uvědomují, že jako řemeslníci se musejí prezentovat sebevědomě a své výrobky opatřit zajímavým příběhem, atraktivním pro své zákazníky. Téměř všichni se shodují na tom, že rozvoji jejich firem napomohly aktuální společenské trendy, které v některých oblastech vedou k nárůstu poptávky po ruční práci a řemeslných výrobcích.

„Když jsme začali chodit na učňák, tak po tom nikdo ani nevzdechl, ale pak se o tom začalo mluvit a my jsme se na té vlně svezli. Díky tomu, že nejsme jen zavření v dílně, ale vstoupili jsme i do světa médií, kde se prezentujeme jako truhláři, tak k tomu můžeme něco říct. Jde nám o to, aby se změnil pohled lidí na kvalitního řemeslníka. Aby se tady truhlařina dostala na úroveň západního světa, kde truhlář je prostě někdo,“ říká Lukáš Lédl. Michal Klaška vidí situaci optimisticky: „Současní řemeslníci jsou považováni spíše za jakési kouzelníky, kteří umějí s materiálem neuvěřitelné věci. Věřím, že postupně ubude takových, kteří svoji profesi dělají jen proto, že nic lepšího zrovna nebylo k mání, a převáží ti, kteří svoji práci milují.“

Text: Eliška Svobodová, Ilustrace: Taja Spassková
Foto: archiv Lukáš Lédl, Michal Gorec, Jana Pelánová, Michal Klaška


► Chcete číst Material Times na papíře? Magazín najdete u našich distributorů

► Zajímá vás téma řemesel? Sledujte náš seriál Pod rukama.

27. 10. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.