VŠÍMÁME SI

FESTIVAL M3 - UMĚNÍ V PROSTORU JIŽ POŠESTÉ

Umění ve veřejném prostoru je téma, které pulzuje nejen na úrovni architektonické a urbanistické, ale i občanské a politické. Některé intervence se snadno stávají přirozenou součástí měst a veřejných míst, jiné vyvolávají otázky a diskuze. Festival m3 / Umění v prostoru se již šestým rokem snaží toto téma otevírat, kreativně vstupovat do tradiční urbanistické struktury a zkoumat vizuální i praktické možnosti uměleckého díla.

FESTIVAL M3 - UMĚNÍ V PROSTORU JIŽ POŠESTÉ
FESTIVAL M3 - UMĚNÍ V PROSTORU JIŽ POŠESTÉ

Text: Dagmar Šubrtová, Iva Mladičová, Klára Sofie Střihavková • Vladimír Turner: Povoz, Foto © Vladimír Turner

Festival m3 byl založen v roce 2017 umělcem Čestmírem Suškou pod záštitou Studia Bubec. Akce, která má za cíl umisťovat umění do veřejného prostoru a vyvolávat diskusi na toto téma, vznikla z dlouhodobé potřeby uměleckých intervencí do chátrajících míst se specifickou atmosférou či historií a současně z touhy po narušení městských architektonických i uměleckých stereotypů a poukázání na variabilitu i funkčnost umění.

Akce je specifická nejen proto, že je pokaždé na novém místě, ale i tím, že každý rok nese jiné téma a vzniká pod vedením nové kurátorské dvojice. Tato koncepce zabraňuje umělecké stagnaci – návštěvníci festivalu se mohou každý rok setkat se zcela odlišnými přístupy a pohledy na umění a veřejný prostor. Do současnosti proběhl festival v Karlíně (2017), na Praze 1 (2018), u povodí řeky Rokytky (2019), ve Vršovicích na sídlišti Vlasta (2020) a na území Prahy 6 a 7 (2021). Letos umění obsadí vlaková nádraží v Praze a Středních Čechách.

Mezi Meziprostory

Letošní ročník Festivalu m3 / Umění v prostoru je zaměřen na prostory nádražních budov, železničních tratí a jejich okolí. Ať už jde o nádraží drobná i naddimenzovaná, překladová, necitlivě zmodernizovaná, opuštěná, zarostlá, uzavřená i chátrající, v každém případě vybízejí k úvahám v široké škále významových rovin – sociální, politicko-estetické, architektonické, historické, urbanistické, ekologické.

Autorkou konceptu letošního ročníku je Dagmar Šubrtová, která ke kurátorské spolupráci přizvala Ivu Mladičovou. Umělecké intervence festivalu nazvaného Mezi Meziprostory se pokoušejí poukázat na invenční kultivaci veřejného prostoru, rozmělňovat společenské a lokální stereotypy a iniciovat veřejné debaty o řadě důležitých témat. Jde především o průzkum specifických míst v sousedství nádraží a železnic a možností jejich urbanistické integrace, neboť vztah města a investorů při plánování využití těchto svobodných zón má často problematický charakter.

Tématem je i specifická poezie nádraží a jízdy vlakem. Umožňuje ocitnout se mezi prostory a mezi časy – mezi meziprostory, vybízí k reflexi vizuálních i zvukových vjemů. Aktuální je také problematika modernizace nádražních budov nebo jejich smysluplná konverze. Podnětná je i ekonomická stránka železniční dopravy a možnost jejího velkorysejšího zakomponování do struktury MHD.

Umělci letošního ročníku

Na kreativním průzkumu okolí nádraží Praha-Zličín založil svůj umělecký koncept EPOS 257 ve spolupráci s Albertem Šturmou a Martinem Netočným. Společně ustavují „dočasnou výzkumnou stanici“ k podnikání „obsedantně-observačních výprav“. Fragment z jejich apelativního textu přibližuje záměr aktivistického charakteru: „Lokalita prostá spektáklu plná neprostupných náletových porostů leží ladem a pokukuje po obrodných procesech, které konečně osvobodí její dřímající kapitálový potenciál. Industriální éře odzvonilo a stejně tak i nedaleké vagónce. Území o tisících metrech čtverečních je už několik let rozparcelováno pojmy jako rezidenční areál a velkorysý privátní park.“

Petr Stibral: Pomník zahrádkářské kolonii Na Slatinách • Foto © Dagmar Šubrtová

Také Petra Stibrala znepokojuje nejistá budoucnost výjimečných lokalit situovaných nedaleko nádraží Praha-Vršovice. Jde o bývalé chudinské osady Sedmidomky a Slatiny, dnes funkční jako zahrádkářské kolonie, místa bezdomovců či domovy potomků původních obyvatel. V nedávné době bylo rozhodnuto o modernizaci Slatin, takže vyvstává riziko další promarněné příležitosti zakomponovat do celku velkoměsta lokalitu s unikátní historicko-ekologickou hodnotou. Petr Stibral proto vytvořil do parku před nádražím pomník mizejícímu fenoménu zahrádkářských osad.

Specifický charakter jednoho z neutěšených míst v okolí nádraží Praha-Libeň upoutal pozornost Eriky Velické. Prostor dnes slouží převážně k rychlému průchodu pěšinou – zkratkou nebo k venčení psů. Nikdo v něm netouží pobýt ani o minutu déle, než je nezbytně nutné. Autorka vytváří instalaci jako scénu pro možné děje. Umožňuje zažít pocit prázdnosti místa, současně ale nachází inspirativní dimenzi v jeho existování mimo nadefinovaný společenský řád.

Osobitou atmosféru spojenou s cestováním vlakem zviditelňuje Michaela Thelenová v souboru pohlednic evokujících pocit zachycení letmého okamžiku. Forma pohlednice sama o sobě přirozeně nese význam přemístění, cesty. Charakter vjemu, který zakoušíme právě při jízdě vlakem, spouští asociace příběhů, vzpomínek. Čekání, postávání, necílené popocházení v nádražních halách a na nástupištích navozují znovu a znovu všem dobře známou atmosféru. Pohlednice jsou na několika vlakových nádražích v Praze, Kladně a Chomutově k volnému rozebrání kolemjdoucími.

S obdobnou senzitivitou přistoupil k umělecké transformaci obrazů a dějů z nádraží a vlaků Lloyd Dunn. Jeho instalace na Masarykově nádraží v Praze má charakter video-audio-koláže vytvořené ze zvukové kompozice z nahrávky parní lokomotivy, dobových terénních nahrávek a inspirace principy kinematografie používanými ve starých filmech. Propojuje abstraktní tendenci experimentálního filmu s narativností. Je promítána nepřetržitě ve smyčce, a otevírá tak prostor imaginaci pozvolna se odpoutávající od reality směrem do snovosti, navození rytmu jízdy vlakem.

Lehkost výletní atmosféry pojímá ve své instalaci Pavel Hošek. Zvolil si zastávku Praha-Modřany situovanou na vyvýšeném místě s velkorysým výhledem na Vltavu a okolí. Prostorovou situaci mění nenápadnou intervencí, která přiměje kolemjdoucího zakusit místo v nových vizuálních souvislostech. Do nitra nástupiště architektonicky jednoduše pojaté zastávky navrhl kovový rám. Zastávku zvýrazňuje jako pozorovací i odpočinkové místo.

Pestrou různorodost zvuků okolí nádraží Praha-Braník zakomponoval do svých záznamů Peter Cusack. Fixuje konkrétní časový úsek, a návštěvník si konkrétní místo znovu uvědomuje skrze záznam již nepřítomného. Zdrojem se stává nedaleký Branický pivovar, přítomnost řeky nebo například zvukově výrazná magistrála v kontrastu s divokým křovím jako útočištěm pro různé ptačí druhy.

Téma architektonické konverze nádražní budovy v Praze-Řeporyjích nepřímo připomíná instalace Eliáše Dolejšího. Je vytvořena z nástropních objektů – nebesky modrých „satelitů“– a nese základní význam nacházení společného průniku různých duchovních systémů a také odkazuje k dnešní realitě satelitů umístěných na oběžné dráze Země. Současně vytváří pomyslnou polaritní dvojici se zamýšlenou instalací ve vyhořelé stavbě na protější straně nádražního kolejiště, která měla ztělesňovat významy rozpadu, mizení.

Problematiku ekonomické a ekologické roviny železniční dopravy chytře komentuje Vladimír Turner. Instalací pro nádraží Praha-Veleslavín verbalizuje témata udržitelné mobility, fosilních paliv, mezinárodního obchodu, vztahu automobilismus vs. vlaková doprava, exodu a nomádství jako důsledků klimatických změn. Volí formu podnětně upraveného automobilu značky Volvo, a to s apelem na přítomnost potenciálu přirozeného lidského zdroje.

Matej Al-Ali: Co bylo, co bude • Foto © Dagmar Šubrtová

Závěrem uvádíme instalaci symbolického charakteru od Mateje Al-Ali realizovanou pro nádraží Kladno. Tematizuje neúprosnost plynutí času, neboť každý hmotný předmět spěje k zániku či transformaci a často teprve nevyhnutelnost finálního bodu probouzí naši pozornost. V kinetické instalaci pracuje autor s formou železného stožáru, do jehož vnitřku zabudovává mechanismus k pomalému obrušování pískovcového bloku. Jednotlivá zrnka odpadávají stejně neúprosně, jako plyne náš čas.

Festival m3 / Umění v prostoru (16. června-30. 9. 2022)
zahájení: 14. června začne na Masarykově nádraží společnou jízdou vlakem s umělci a kurátorkami s pokračováním v Dejvické nádražce
Součástí festivalu je doprovodný program s přednáškami, workshopy, komentovanými prohlídkami a diskuzemi.

Kurátorky letošního ročníku:

Dagmar Šubrtová je absolventka UMPRUM v Praze, Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera. Ve své práci dlouhodobě sleduje proměny krajiny v důsledku trvající industrializace. Ústředním tématem jsou průmyslem zdevastovaná „území nikoho“ a odvaly hlubinných dolů. Neomezuje se jen na reflexi, ale směřuje k sochařské interpretaci nově vznikajících míst hald a odvalů tzv. nové divočiny, která jsou fyzickým příkladem přírodní obnovy. Od roku 2015 se zabývá projektem Na pomezí samoty (Frontiers of solitude), který zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody.

Iva Mladičová studovala na Přírodovědecké fakultě a Filozofické fakultě UK v Praze. V letech 2007–2011 připravila pro NG v Praze retrospektivní výstavu a monografii Jana Kotíka. Od roku 2015 je kurátorkou galerie Výklady AXA v Praze a Galerie Dům v Broumově, připravila i řadu výstav pro další galerie nebo do veřejného prostoru. Zaměřuje se především na současné sochařství. Je spoluautorkou publikací Socha 2 AVU 1990–2016, Působit, klást překážky, vyjít vstříc. Rozhovory s výtvarnými umělci na téma učit umění a další. Od roku 2013 pedagogicky působí na UJEP v Ústí nad Labem a od roku 2015 externě na AVU v Praze.