Pod rukama

Loutkář Daniel Flek: Dřevo člověka neustále překvapuje

Jeho hlavní doménou jsou loutky, ale nezalekne se ničeho. Od jednodušších loutek se dostal až ke složitějším a pohyblivým věcem, jako jsou třeba draci. Daniel Flek dělá loutky autorské, i na zakázku podle podobizen, experimentuje s výrobou hudebních nástrojů. Pod jeho rukama vznikají betlémy, kašpárci, draci, loutky pro televizi a divadlo, i větší plastiky. „Hmota se člověku při práci jakoby poddává,“ říká řezbář, kterého k dlátu přivedla touha tvořit, být při tom, když věc vzniká.

Loutkář Daniel Flek: Dřevo člověka neustále překvapuje
Loutkář Daniel Flek: Dřevo člověka neustále překvapuje
Kostlivec ve zkratce.
Kostlivec ve zkratce.
Daniel Flek tvoří a žije na pražském Břevnově.
Daniel Flek tvoří a žije na pražském Břevnově.
Do nedávno objeveného výklenku svého domu vyřezal Marii.
Do nedávno objeveného výklenku svého domu vyřezal Marii.
Díky hodinám stráveným s dláty a dřevěnými hlavičkami vnímá jinak i tváře lidí, které potkává.
Díky hodinám stráveným s dláty a dřevěnými hlavičkami vnímá jinak i tváře lidí, které potkává.
"Dřevo je příjemné na omak, voní a má krásné barvy. Topolu se štěpí vlákna, olše má tmavší dřevo."
"Dřevo je příjemné na omak, voní a má krásné barvy. Topolu se štěpí vlákna, olše má tmavší dřevo."
"Už jako malý kluk jsem měl u sebe nůž."
"Už jako malý kluk jsem měl u sebe nůž."
Daniel Flek má zkušenosti i s loutkami na zakázku podle fotek.
Daniel Flek má zkušenosti i s loutkami na zakázku podle fotek.
Neminuly ho ani vánoční betlémy.
Neminuly ho ani vánoční betlémy.
Pilky, dláta, sekyrka, psi, kočky a žralok.
Pilky, dláta, sekyrka, psi, kočky a žralok.

Text: Tereza Lišková • Foto a video: Tomáš Princ

V deseti letech si na letním táboře s kamarádem vyrobili ze dřeva své první sekyrky. Později se několik let školil v restaurování dřeva. „Fascinace dřevem ve mně asi vždycky byla. Přitahovaly mě i samotné nástroje. Už jako malý jsem měl u sebe nůž, první dlátka, se kterými jsem pracoval, dostal otec od nějakého Japonce,“ vzpomíná na své začátky. Kontakt nástrojů se dřevem přiznává ve svých věcech dodnes. „Nechávám to, jak to opustilo dláto nebo nůž. Když loutku úplně vydrhnete, vypadá skoro jako z umělé hmoty.“

Nevýhodu umělých materiálů vidí v jejich unifikaci, která pramení ze způsobu výroby. „Co se týká materiálů, je naše doba čím dál tím víc umělá,“ říká Flek. „Věci z umělých materiálů jsou si vlastně všechny dost podobné,“ oceňuje v porovnání unikátní vlastnosti těch přírodních. „Člověk je přírodní tvor, tak k nim má v normálních podmínkách blíž.“ Dřevo roste a potřebuje ke svému vzniku čas, který na něj působí, upozorňuje při soustředěné práci. „Ve dřevě je ukrytá přirozenost, čas a zároveň obrovská různorodost, každé dřevo má jinou barvu, jiné vlastnosti.“

„Při práci se snažím používat místní zdroje,“ říká. Zvlášť u hudebních nástrojů se spousta materiálu dováží. Flek raději používá místní, obnovitelné zdroje jako třeba dřevo ořešáku, meruňky, někdy i javor. „Dřevo maximálně shnije a vrátí se do světa,“ vidí jeho výhody ve vztahu k životu na Zemi. „Když člověk pracuje s materiálem, tak by vůči němu měl cítit zodpovědnost. Snažím se sázet stromy, abych ho vracel zpátky. Některé jsem zasadil i v okolí dílny na Břevnově.“

Pro své děti dělal přírodní hračky, které mohly jako malé ocucávat. Třeba kousátka ve tvaru kosti nebo jim vyřezával kolečka a napouštěl je olivovým olejem. „Potom jsem jim vyřezal misky a lžičky, figurky, korálky a zvířátka, která jsem spojoval kůžemi, aby byla nerozbitná.“ Pro větší kluky dělá dřevěné nože, meče, štíty. „Prostě všechno možné,“ shrnuje. Z dalších materiálů při práci používá podmalované sklo na oči, drátky na zuby, hřebíčky na přitlučení kusů kůže, skobičky, barvy a různé laky, v dílně má i včelí vosk s pryskyřicí, šelak, korálky, kůži, nitě a rolničky pro Kašpárky.

Pokora k předloze je pro něj důležitá. Snaží se věc napodobit a vystihnou ji ve zkratce. Svůj přístup připodobňuje na příkladu opice, která má na jeho vkus moc malé oči blízko u sebe. „To se mi moc nelíbí. Tak loutku udělám tak, aby se mi líbila trochu víc,“ říká s humorem, ale jedním dechem dodává, že nemá rád stylizaci ve stylu Disney. Dává přednost vyváženosti a čitelnosti věci. Tu můžeme hledat i na hranici mezi maximálním zjednodušením objektu a špalkem. „Je tu je určitý moment, kdy je to už kus dřeva,“ směje se. „Udělal jsem betlémek, vzal jsem dva ohnuté špalíky, další špalíček jsem postavil mezi ně. Bylo úplně jasné, že je to Josef, Marie a miminko.“

„U loutek se většinou snažím o vlídný výraz, naštvaný nebo hrozivý se dělá mnohem líp než přirozený úsměv,“ říká. Jako zásadní vidí moment vyřezání tváře, jejíž hmota a směr mění výraz celé hlavy. „Hlava a její výraz je pro mě největší dobrodružství. Tam nesmím udělat chybu,“ dodává. Chyba v detailu znamená, že musí začít zase od špalku. „Musím promýšlet každé říznutí dlátem.“ „Celý ten proces mě obohacuje, pořád se školím,“ říká a dodává, že při práci je třeba mít stále mysl začátečníka. „Snažím se pořád nacházet nové a nové způsoby.“ Daniel Flek přistupuje ke každé věci, jako kdyby ji dělal poprvé, bez zátěže zkušeností a vyjeté cesty. „Dřevo člověka překvapuje pořád,“ uzavírá s úsměvem ve tváři loutkář, kterého zajímá vše, co mu dřevo nabídne.