Pod rukama

V tkalcovně rodiny Kubáků: Zaspali jsme dobu a je to dobře

Filip Kubák patří do šesté generace tkalcovské rodiny Kubáků ze Strmilova. Jejich tkalcovna byla založena v roce 1870 a téměř bez přerušení funguje dodnes. V současné době je posledním typem textilní výrobny svého druhu u nás a využívá původní tkalcovské stavy z roku 1936.

V tkalcovně rodiny Kubáků: Zaspali jsme dobu a je to dobře
V tkalcovně rodiny Kubáků: Zaspali jsme dobu a je to dobře
Děrné štítky do starých tkacích strojů
Děrné štítky do starých tkacích strojů
Na kartovém pásu je naprogramován vzor tkaniny
Na kartovém pásu je naprogramován vzor tkaniny
Příklad výsledného žakárového vzorování
Příklad výsledného žakárového vzorování
Vlněné deky ze Strmilova
Vlněné deky ze Strmilova
Práce s přírodním materiálem
Práce s přírodním materiálem

Text a hudba: Eliška Svobodová • Foto a video: Tomáš Princ

Zdeněk Kubák, otec Filipa Kubáka, získal titul Nositel tradice lidových řemesel, který uděluje Ministerstvo kultury ČR. Spolu se svým synem vede firmu se třemi zaměstnanci, kteří se podílejí na všech fázích výrobního procesu – konkrétně se jedná o vlkování, mykání, předpřádání, dopřádání, skaní, soukání, snování, útkové soukání, přivazování, tkaní, třásnění, opravování, praní, sušení, počesávání, střihání a dočesávání. Strmilovským tkalcům se jako jediným ve svém oboru podařilo ustát společenské a ekonomické turbulence 90. let a na rozdíl od jiných textilek odolat konkurenci levnějšího zboží ze zahraničí.

Zvířecí srst v interiéru

„Naše práce vyžaduje mnoho trpělivosti. V žádném kroku to nikdy nejde ideálně, pořád se musí opravovat nějaké chyby. Je to jako s lidmi – čím starší stroj, tím větší péči potřebuje,“ říká Filip Kubák, jehož předkové údajně tkali fáče již v dobách napoleonských válek. Za časů jeho praděda vyráběla tkalcovna i hedvábí, brokáty a damašky. Nyní se orientují na vlnu a těší je, že mohou být u zpracování materiálu od samého začátku. „Přes předení, dopředení, seskání, soukání vzniká z vlny příze, ze které pak můžeme tvořit konkrétní látku. Je to takový malý přerod ze srsti venkovního zvířete po interiérovou věc,“ popisuje Filip Kubák.

Kvůli nedostatku kvalitní příze z českých zdrojů ale tkalcovna vlnu dováží z různých koutů Evropy: „Sehnat kvalitní vlnu za dobré peníze je čím dál větší problém. Čeští chovatelé nechovají ovce pro vlnu, ale spíše na maso, protože u nás není skoro nikdo další, kdo by ji vykupoval,“ vysvětluje s povzdechem.

Některé příze si nechávají tkát ve strakonické továrně na klobouky TONAK, která používá kvalitní vlnu z ovcí z Nového Zélandu a z Austrálie. Nakoupenou vlnu Kubákovi perou a příze si nechávají barvit v ivančické barevně volného materiálu Lanatex; to by ale v budoucnu rádi změnili, aby tak měli všechny části výrobního procesu ve vlastní režii. „Mé přání v dlouhodobějším horizontu je, aby naše tkalcovna byla úplně samostatná. Abychom měli barevnu, přádelnu, která nám pokryje kompletní produkci a dokončovací práce. Abychom nebyli závislí a nemuseli dělat kompromisy.“ Vedle vlny pracují okrajově také s bavlnou, lnem, konopím a jutou.

Deky na správných místech

Krásné staré stroje vnímají jako důležitou součást svého provozu: „To, že jsme zaspali dobu, je pro nás dobře, protože my už modernizovat nebudeme. Naše stavy z roku 1936 oproti moderní výrobě pracují velice pomalu, ale dělají to poctivě. Chyby se dají uhlídat, látka je hezky zakončená a vychází od nás precizně zpracovaná,“ říká Filip Kubák a zapíná stroj Schwabe.

Ozývá se hlasitý rachot, člunek létá jako střela z jedné strany na druhou, centimetry látky postupně přibývají, ale stroj se musí co chvíli zastavovat. Při práci je obdivuhodný Kubákův klid, soustředění a trpělivost, s jakými znovu a znovu navazuje přetrženou nit a opravuje drobné chyby ve vzoru. Když člověk nakonec uchopí hotový výrobek – vlněnou deku –, dívá se na ni po několika hodinách strávených mezi stroji úplně jinýma očima.

Fakt, že výrobky z místní tkalcovny dokážou vybraní zákazníci patřičně ocenit, je výsledkem strategického přesměrování firmy na specifický typ akcí a zákazníků. Řemeslné trhy, jejichž klesající úroveň i nízká kupní síla majitelům firmy vadila, nahradily přehlídky designu: „Nezačali jsme dělat jiný typ produktu, ale začali jsme ho propagovat na správných místech. Lidé o nás více vědí a myslím, že čím dál častěji chtějí mít deku od nás než nějakou levnější odjinud.“

O tom, že se tato orientace vyplácí, svědčí i narůstající zájem ze strany textilních návrhářů, kteří chtějí se strmilovskou tkalcovnou spolupracovat a nechávají si vyrobit zboží na zakázku. Mezi zákazníky patří například designér Lukáš Váňa, který svými výrobky cílí na „moderní muže a jejich záliby jako rybaření, cyklistika, cestování, motorky a sběratelství“. Ve spolupráci se Strmilovem tak vznikla limitovaná edice vlněných dek Promise X. Tkalcovna se podílela také na vzniku koberců PASTVA navržených studiem Durch Duo.

Jako absolvent textilního výtvarnictví se i Filip Kubák věnuje navrhování vzorů. Na rozdíl od jiných návrhářů si je nemusí předem kreslit, ale rovnou do speciálních karet děruje „program“ pro konkrétní tkalcovský stav: „Karty jsou buď barevnostní – ty udávají, jak se budou střídat barvy, nebo vazební, které určují typ vazby. Jejich kombinací vznikají naše výrobky. Jsou to vlastně takové děrné štítky, podle kterých jsou stroje schopny vytkat vzor.“

Vzory, které hrají

Na principu děrných štítků pracují také hrací skříňky. Dva strmilovské vzory jsme převedli do zvuku pomocí štítků a hracího strojku. Na základě strmilovských děrných štítků vznikly melodie, které vycházejí z daného vzoru. Poslechněte si, jak zní žakárové vzory.

K ozvučení strmilovských vzorů nás inspirovala maďarská textilní designérka Zsanett Szirmay, která v rámci svého projektu Soundweaving ozvučila vzory z vyšívaných košil a polštářů. Krajky ji posloužily jako základ pro vytvoření laserem perforovaných papírů, které nechala rozeznít v hracím strojku.