Všímáme si

Když megality hrají megahity

„Proč postavili Stonehenge? Je to narozeninový dort nebo vězení, ze kterého je příliš snadné uniknout?“ zpívá ve svém parodickém klipu norské komediální duo Ylvis. Jedna z nejnovějších odpovědí na tuto otázku zní, že šlo o obří xylofon.

Když megality hrají megahity
Když megality hrají megahity

S tímto závěrem přišli v loňském roce vědci z Royal College of Art, kteří zkoumali vlastnosti použitých kamenů, dopravených do Salisbury až z dalekého Walesu a z dalších oblastí mnoho kilometrů vzdálených. Podle studie sem byly přesunuty pro své specifické zvukové kvality. Přizvaná skupina bubeníků potvrdila, že kameny jsou skutečně laděny tak, aby na ně bylo možné hrát melodie. S nadsázkou se tak hovoří o objevu vůbec první „rock music“.

Ne každému se poštěstí si na Stonehenge zahrát – pokud byste si ale chtěli něco podobného zkusit, můžete navštívit třeba zahradu maestra Pinuccia Scioly na Sardinii.

Ta je plná monumentálních vápencových a čedičových plastik, které jsou speciálně vytesané tak, aby „zpívaly“.

Sochař Pinuccio Sciola absolvoval v mládí řadu studijních a uměleckých cest po Španělsku, Francii a Rakousku a poté se v roce 1968 vrátil na Sardinii do rodného města San Sperate nedaleko Cagliari. Zde založil výtvarnou komunitu, díky které vznikla ve městě galerie pod širým nebem – místní domy pomalovali pestrobarevnými obrazy a veřejný prostor zaplnili svými plastikami.

Zcela zásadní moment v jeho tvorbě znamenal rok 1995, kdy se začal zabývat vztahem kamene a zvuku a tesat své první „Pietre sonore“, tedy zvukové kameny. Sochař vytváří vápencové a čedičové sochy rozmanitých tvarů s rovnoběžnými, různě hlubokými zářezy – některé mohou vzdáleně připomínat harfu nebo obří hřeben, jiné počítačovou klávesnici nebo šachovnici.

Při dotyku menším kamenem, smyčcem nebo mokrou rukou jsou tyto skulptury schopny vydávat až hypnotické zvuky, které si nezadají s leckterým soundtrackem ke sci-fi filmu. Někdy se podobají zvuku skla, dřeva, hvízdajícího větru, jindy dokonce připomínají lidský hlas.

Sochy a kamenná zahrada Pinuccia Scioly v minulosti inspirovaly řadu hudebníků a zvukových experimentátorů k uměleckým performancím. V roce 2012 sochař například realizoval hudební projekt s hudební skupinou Elettroflebo. Za pozornost také stojí Sciolova spolupráce s polským jazzovým pianistou Leszkem Możdżerem, který v roce 2013 hrál na Strunách podzimu, a pianistkou Glorií Campaner. S oběma vystoupil letos v srpnu na italském jazzovém festivalu Cala Gonone Jazz.

Nebylo to první vystoupení v jazzovém kontextu – pro festival Ai confini tra Sardegna e Jazz připravil v roce 2013 hudební program Le Memorie dell’Universo, věnovaný americkému pianistovi, skladateli a filozofovi Sun Ra. V těchto dnech se dokončuje o Sciolově díle dokument Born of Stone, který by měl být uveden během letošního podzimu.

7. 9. 2015 Text: Eliška Svobodová, úvodní foto: Trondheim byarkiv, The Municipal Archives of Trondheim, Flicker, 1963, Inger Schulstad, 2015 CC BY 2.0, foto: GG, Flicker, 2011, CC BY-SA 2.0, ste__rrando, Flicker, 2007, CC BY-NC-ND 2.0