Demolice představují neoddělitelnou součást současné stavební praxe. Zároveň však jako běžný proces patří k jejím nejproblematičtějším aspektům – zejména kvůli rozsáhlé produkci stavebního odpadu, kterou generují. Jen v roce 2023 vzniklo v České republice více než 11 milionů tun stavební suti. Recyklace zde tak mnohdy znamená spíše materiálový downgrade než skutečné uzavření cirkulární smyčky. Proč je
Přestože je tento materiál často označován za převážně recyklovaný, ve skutečnosti jej zpravidla nelze vrátit zpět do stavebního cyklu v původní kvalitě. V důsledku těchto procesů dochází k výraznému znehodnocení stavebních materiálů – s výjimkou stavební oceli a některých typů skla, u nichž je opětovné využití technologicky i ekonomicky proveditelnější. Naprostá většina materiálu je však po demolici rozdrcena a sekundárně využita například jako kamenivo pro dopravní infrastrukturu nižší kvality. Procesy, které systematicky snižují hodnotu kvalitních stavebních materiálů, by měly být co nejvíce omezeny. Do této debaty vstupuje iniciativa HouseEurope!, jež problematiku demolice a materiálového plýtvání rámuje jako zásadní otázku environmentální, kulturní i politické odpovědnosti současné architektury.
Hlavním aspektem iniciativy je vytvářet nové cesty k udržitelnosti ve stavebnictví a zpochybňovat demolici jako výchozího nástroje rozvoje. Důvodem je skutečnost, že napříč Evropskou Unií představuje stavebnictví 40% spotřeby celkové vyprodukované energie. V českém kontextu se tento podíl pohybuje okolo 30%, což se na první pohled může zdát jako příznivější hodnota. Tento dojem je však zavádějící. Česká republika totiž stále ve značné míře vyrábí energii z pevných fosilních paliv – zhruba ze 30 %, což ji v evropském srovnání řadí na druhé místo hned za Polsko. Jinými slovy: energie, se kterou v tuzemsku nakládáme, patří k environmentálně nejzatíženějším v rámci EU, a její plýtvání je o to problematičtější.
Závažným strukturálním problémem českého stavebnictví je zároveň nedostatek dat v mnoha aspektech stavebních procesů. Chybí systematicky sbírané a veřejně dostupné informace o počtech demolic, o materiálových tocích i o skutečném nakládání se stavebním odpadem. Bez těchto dat nelze formulovat efektivní strategie ani hodnotit dopady stávající praxe.
Udržitelnost se však neodehrává pouze v měřítku jednotlivého materiálu. Rozprostírá se napříč měřítky – od cihly přes dům až po město a stát – a zasahuje do způsobu, jakým plánujeme, stavíme i spravujeme zastavěné prostředí. Iniciativa HouseEurope! proto nevnímá problematiku demolic výhradně jako otázku materiality, ale jako komplexní soubor provázaných ekologických, ekonomických, sociálních a kulturních výzev, které se bezprostředně dotýkají každodenního života.
Prvním a nejzřetelnějším problémem je rovina ekologická. Jak již bylo naznačeno výše, demolice představují z environmentálního hlediska mimořádně náročný a ve své podstatě neefektivní proces. Neznamenají pouze fyzickou destrukci staveb, ale také promrhání materiálu a emisí, které byly do jejich výroby a výstavby již jednou investovány. Tyto ztráty jsou o to zásadnější, uvědomíme-li si, že nejrozšířenějšími stavebními materiály současnosti jsou keramické tvárnice a cement – materiály s řadou nesporných technických kvalit, zároveň však s mimořádně vysokou energetickou a emisní náročností.
Přestože je demolice dnes považována za standardní nástroj stavební praxe, jen zřídka se otevírá otázka, zda by nebylo možné existující materiály a konstrukce vrátit zpět do produkčních cyklů, případně alespoň zabránit jejich další degradaci. Alternativní přístupy přitom již dnes existují. V architektonické praxi i v akademickém prostředí lze sledovat rostoucí zájem o renovace, adaptivní reuse a práci s existujícím stavebním fondem. Příkladem mohou být oceněné diplomové projekty letošního ročníku Diplomy roku 2025, v nichž se řada studentek a studentů systematicky věnovala udržitelnosti a transformaci stávajících staveb. Tento posun lze číst jako opatrný, avšak nadějný signál budoucího vývoje.
Vedle ekologického rozměru se jako neméně zásadní ukazuje problém sociální. Jeho nejviditelnějším projevem je ztráta domova a narušení komunitních vazeb, které často ustupují krátkodobým komerčním zájmům. Výmluvným příkladem je kolonie Bedřiška na Ostravsku – dlouhodobě fungující a relativně soběstačná komunita, jež se aktivně stará o své okolí a vytváří silné sociální vazby. Rozhodnutí radnice městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky o demolici domů, učiněné bez dialogu s místními obyvateli, ukazuje, jak snadno mohou být tyto hodnoty přehlíženy. Argumentace špatným technickým stavem budov a deklarovaný záměr využít lokalitu jako strategickou územní rezervu fakticky znamenají, že zachování obyvatel a jejich domovů je vnímáno jako ekonomicky neatraktivní. Sociální rozměr demolice se zde tak zřetelně ukazuje jako důsledek nerovnováhy mezi veřejným zájmem a logikou spekulativního nakládání s územím.
S uvedeným úzce souvisí také problém ekonomický. Jak ukazují předchozí příklady, jak města, tak soukromí developeři dnes často demolují a nově stavějí především s cílem maximalizace zisku. Demolice se tak stávají nástrojem spekulativního nakládání s územím, v němž jsou ekonomické zájmy systematicky upřednostňovány před potřebami obyvatel. Velké developerské společnosti skupují celé části měst a proměňují je v homogenní čtvrti fungující primárně jako investiční produkt. Tento model je v přímém rozporu nejen s ekologickou, ale i se sociální udržitelností.
Omezení demolic může naopak fungovat jako účinný nástroj pro přesměrování toku práce i kapitálu do menších měřítek. Renovace a adaptace existujících staveb podporují lokální ekonomiky, protože jsou náročnější na práci, znalosti a řemeslnou odbornost. Zatímco velké developerské projekty vyžadují vysokou míru kapitálu a centralizované řízení, menší stavební firmy a architektonické ateliéry jsou schopny pracovat v měřítku bytového domu či městského bloku. Fragmentace práce na renovacích tak otevírá prostor širšímu spektru aktérů a přispívá k udržitelnějšímu rozdělení ekonomických přínosů.
Poslední, avšak neméně zásadní rovinou je rovina kulturní. Ve veřejném prostoru jsme opakovaně svědky demolic motivovaných ekonomickým ziskem, jejichž důsledkem je zánik architektonicky i kulturně hodnotných staveb. Symbolickým příkladem je pražský komplex Transgas na Vinohradské ulici – výrazná stavba z konce 70. let, která byla zbořena navzdory své architektonické kvalitě a mezinárodnímu významu. Investor demolici obhajoval ekonomickou nevyužitelností objektu a absencí památkové ochrany, přestože jeden z autorů, Václav Aulický, nabízel bez nároku na honorář spolupráci na hledání nového využití budovy. Výsledkem je ztráta jedinečného architektonického díla i uměleckých vrstev, které byly jeho nedílnou součástí.
Demolice jsou nevratné procesy, které systematicky vymazávají kulturní paměť měst. Jejich omezení by nám umožnilo nejen lépe chránit existující architektonické dědictví, ale také znovu ocenit jeho potenciál. Paradoxně zde existuje i silný ekonomický argument: pokud není možné bourat, je nutné opravovat. To zvyšuje poptávku po odborných řemeslech a znalostech spojených s údržbou a adaptací staveb. Řemesla jako štukatérství, truhlářství, tesařství, kovářství či práce s historickými materiály by tak mohla znovu získat na společenské i ekonomické relevanci a stát se atraktivní profesní volbou pro nové generace.
Možná je na čase pohlížet na problematiku demolic zcela jinou optikou a neponechávat prohlášení stavby za památku jako jediný právně závazný nástroj její ochrany. Stejně jako v trestním právu funguje princip presumpce neviny, bylo by možné uvažovat o obdobném principu presumpce hodnoty ve vztahu ke stavebnímu fondu. Takový přístup by vycházel z předpokladu, že každá existující stavba má potenciální hodnotu, kterou je třeba nejprve identifikovat a vyhodnotit, nikoli automaticky negovat.
Současná praxe je však opačná. Pokud objekt není výslovně památkově chráněn, demolice zpravidla podléhá pouze jednoduchému administrativnímu ohlášení. Dokumentace se omezuje na vymezení rozsahu bouraných částí a základní závazek stavebníka, že proces neohrozí okolí a že s odpadem bude nakládáno v souladu s platnou legislativou. Otázka architektonické, kulturní, sociální či environmentální hodnoty stavby zůstává mimo rámec posuzování.
Jedním z klíčových principů budoucí praxe by proto mělo být prokázání nezbytnosti demolice. Ne ve smyslu deklarace ekonomické nevýhodnosti, ale na základě komplexního posouzení technického stavu, možnosti adaptace, environmentálních dopadů a společenského přínosu. V tomto ohledu se v odborné architektonické obci stále častěji objevují názory, že je nutné kriticky přehodnotit zejména technické normy a regulační rámce, které dnes mnohdy výrazně omezují využitelnost stávajících staveb.
Řada objektů je odsouzena k demolici nikoli proto, že by byla nefunkční nebo nebezpečná, ale proto, že není možné splnit současné technické požadavky v jejich plném rozsahu. V kontextu klimatické krize a nutnosti snižovat environmentální zátěž by proto stálo za zvážení umožnit cílené výjimky či flexibilnější interpretační rámce, které by otevřely prostor pro adaptaci, experiment a architektonickou kreativitu. Takový posun by mohl proměnit demolici z výchozího řešení v krajní možnost – a zachování existující struktury v nově formulovaný standard.
Téma udržitelnosti ve stavebnictví je komplexní a zásadní otázkou, která se dotýká nás všech – způsobu, jakým stavíme, rekonstruujeme i přemýšlíme o hodnotě existujícího prostředí. Cílem iniciativy HouseEurope! je toto téma systematicky posouvat prostřednictvím veřejné debaty i konkrétních legislativních návrhů a hledat cesty k odpovědnější a dlouhodobě udržitelné stavební praxi.
Součástí tohoto úsilí je i zapojení veřejnosti. Do 31. ledna 2026 probíhá sběr podpisů v rámci evropské občanské iniciativy, jejímž cílem je otevřít cestu k nové evropské legislativě, která by omezila zbytečné demolice a podpořila renovace a adaptaci stávajícího stavebního fondu. Svým podpisem mohou občané Evropské unie přispět k tomu, aby se toto téma dostalo na úroveň evropského rozhodování. https://eci.ec.europa.eu/052/public/#/screen/home (Platí pouze pro občany EU).
Více informací o cílech a návrzích iniciativy je dostupných na webových stránkách houseeurope.eu. Iniciativa HouseEurope! je v České republice zastoupena galerií VI PER.
Evropská občanská iniciativa HouseEurope! si klade za cíl získat do 31. ledna 2026 jeden milion podpisů napříč členskými státy Evropské unie, přičemž v České republice je minimální požadovaný počet stanoven na 15 000 podpisů. Teprve naplnění těchto podmínek umožní zahájit proces vedoucí k projednání návrhu nové legislativy na úrovni Evropské komise.
Více o cílech iniciativy je možné na https://www.houseeurope.eu/.
%20(3).JPG)
