Adéla Holešová se pletenině věnuje už od bakalářského studia. Fascinuje ji její proměnlivost, schopnost reagovat na tah, objem, strukturu i materiál. Pletenina pro ni není jen synonymem svetru nebo ponožek, ale otevřeným systémem, který lze neustále přepisovat. „Pořád v ní objevuji nové možnosti,“ říká. Právě proto chtěla vytvořit produkt, který tuto materiálovou komplexitu přiblíží i lidem mimo odbornou sféru. Volba padla na intimní, každodenní a zdánlivě obyčejný předmět - ručník. V jejím podání se z něj stává nositel příběhu.
Rašeliniště jako metafora krajiny i paměti
Ústředním motivem kolekce jsou rašeliniště. Ekosystémy, které po tisíce let uchovávají vrstvy organických zbytků, vody, pylu i stop minulosti, vnímá autorka jako přirozenou paměť země. „Fascinuje mě jejich fyzická i symbolická hloubka, ale i to, jak uvnitř hraje obrovskou roli voda,“ vysvětluje autorka.
Zároveň v nich nachází paralelu k lidské psychice — k tomu, jak jednotlivci i společnost často vytěsňují nepříjemné zkušenosti, konflikty nebo historické události, které se později vracejí v nové podobě. Adéla pracuje s krajinou jako s emocionálním a kulturním prostorem, který je možné číst podobně jako textilní strukturu. Rašeliniště se v její práci stává obrazem podvědomí, místem, kde nic skutečně nemizí, pouze se ukládá do dalších vrstev.
Inspiraci sbírá přímo v terénu, konkrétně v oblasti Jizerských hor, kde si k místní přírodě vytvořila silný osobní vztah. Tamní rašeliniště na ni působí téměř mysticky. Během procházek fotografuje detaily porostů, vodních ploch, mechových vrstev i nepravidelných struktur. Tyto snímky následně převádí do zjednodušených digitálních map, vektorových kreseb a pixelových návrhů. Každý pixel zde reprezentuje jedno očko pleteniny. Návrh se tak stává jakýmsi překladem krajiny do strojového jazyka.
Výsledné vzory nejsou dekorací v běžném slova smyslu. Připomínají satelitní snímky, organické reliéfy nebo mapy neznámých území. U rohoží i ručníků proto experimentuje s plastickými strukturami, výškou smyček a prostorovým tvarováním povrchu tak, aby textilie evokovala mechový porost nebo nerovnosti přírodní krajiny.
„Hrozně mě baví, jak je to nevyzpytatelné — jaký to bude mít tvar, jak se to natáhne a co se z toho dá vytvořit,“ popisuje pleteninu jako živý a proměnlivý systém. Textilie se mění v povrch, který lze číst hmatem i pohledem. Právě reliéf podle ní proměňuje samotný charakter materiálu. Běžná bavlna, která by v ploše působila obyčejně, získává díky struktuře zcela novou kvalitu.
Proces vzniku je přitom založen na neustálém testování. Každý návrh nejprve převádí do pixelové mapy, kde jednotlivé body představují oka pleteniny. Následně jej programátor převádí do jazyka stroje a společně ověřují, zda vzor technicky funguje. Výsledný kus často vypadá jinak než původní návrh. Právě tato nepředvídatelnost je pro autorku jedním z nejcennějších aspektů pletení. Materiál si totiž vždy zachovává vlastní hlas.
.jpg)
Pletené ručníky jsou vyrobené z kvalitní italské froté bavlněné příze. Oproti běžným ručníkům, které se standardně tkají, vznikají tyto kusy jako bezešvý celek na průmyslovém pletacím stroji. To umožňuje mnohem větší svobodu při práci se strukturou, výškou smyček i prostorovým efektem. Zároveň jde o mimořádně náročný proces.
Školní dílny na UMPRUM podobnou technologií nedisponují, a proto autorka spolupracuje s externí firmou KNIT-TEX a profesionálním programátorem, který návrhy převádí do strojového kódu. Každý vzorek prochází sérií testů, na jejichž základě se upravuje hustota pletení, chování materiálu, savost i tvarová stabilita.
Beton, lehátka a mechové rohože
Diplomová práce ale zdaleka nekončí u textilu. Vrstvy paměti jsou koncipovány jako prostředí, které lze charakterizovat jako scénografii imaginárního biotopu. Textil doplňují betonové objekty připomínající kořeny, sedimenty nebo zkamenělé vrstvy půdy. Vznikají modelováním a odléváním z dřevěných forem, tedy v procesu zcela odlišném od precizního programování pleteniny. Právě kontrast mezi měkkým a tvrdým, mezi kontrolou a intuicí, je pro autorku zásadní.
Zatímco při práci s textilem musí respektovat technologická pravidla, u betonu si dovoluje spontánnost a volnější gesto. Adéla do své práce vnáší i hravost, humor a běžný lidský kontakt s věcmi, proto budou součástí instalace také prostorové pletené objekty, rohože evokující mechový porost nebo přečalouněná stará kempingová lehátka a židle.
Autorka se dlouhodobě pohybuje na pomezí volného a užitého umění a sama toto rozdělení zpochybňuje. Podle ní může být židle současně funkčním předmětem i silným objektem s emocionální hodnotou. Ručník může sloužit tělu a zároveň nést hlubší významovou vrstvu. Tento přístup je v českém prostředí stále cennější – ukazuje, že design nemusí volit mezi estetikou a funkcí, mezi konceptem a řemeslem ani mezi galerií a každodenností. Může obsáhnout obojí.
Crowdfunding jako nový model podpory
Projekt Vrstvy paměti se stal zároveň prvním projektem nové dárcovské platformy daruj.umprum.cz, kterou škola spustila ve spolupráci s platformou Owlu. Jejím cílem je pomoci studentům financovat nákladné diplomové práce, jejichž realizace často přesahuje běžné školní možnosti. Kampaň měla pokrýt náklady na pronájem strojů, práci programátora i nákup prémiové příze, což se podařilo.
Sama autorka přiznává, že zpočátku pro ni nebylo jednoduché veřejně žádat o podporu. Nakonec ale crowdfunding vnímá pozitivně – nejen jako způsob financování, ale také jako možnost otevřít svou práci širšímu publiku.
V rozhovoru se opakovaně vrací k tématu kvality a řemeslné znalosti. Kriticky vnímá tendenci vytvářet nové věci bez hlubšího porozumění materiálu či technologii. Inovace podle ní dává smysl pouze tehdy, když stojí na znalosti principů. Právě tím je její práce symptomatická pro novou generaci designérů – nezajímá je pouze forma výsledného objektu, ale celý proces jeho vzniku i vztah k výrobě, materiálu a společnosti.
.jpg)
