Laichterův dům na pražských Vinohradech vznikl v letech 1908–1910 na objednávku nakladatele Jana Laichtera. Podle návrhu architekta Jana Kotěry vznikl dům propojující sídlo rodinného nakladatelství a domova (inspirováno nakladatelským domem Plantin-Moretus v Antverpách). Ve spodních patrech fungovalo nakladatelství a knihkupectví, horní patra sloužila bytům. V roce 1937 byla budova doplněna nástavbou od architekta Pavla Janáka. Příběh domu je zároveň příběhem české literatury a politiky 20. století. Rodinné nakladatelství fungovalo do roku 1949, kdy bylo spolu s dalšími soukromými nakladatelstvími zlikvidováno, přičemž v případě Laichterova nakladatelství skončilo ke spálení či skartaci více než 27 tisíc knih. Rodina mohla v domě bydlet ještě do roku 1961, poté byla nuceně vystěhována a dům na několik desetiletí změnil svůj režim i obyvatele. Po roce 1989 se dům vrátil rodině. Na přelomu milénia v něm našlo zázemí nakladatelství Paseka (2000–2021), které se později kvůli stavu prostor muselo odstěhovat.
Dnes o Laichterův dům pečuje Štěpán Lars Laichter (*1994), prapravnuk Jana Laichtera. Rekonstrukce památkově chráněné budovy je podle něj dlouhodobý proces v řádu desítek milionů korun a rodina proto založila Nadační fond Laichterův dům. Štěpán hledá způsoby, jak dům oživovat jako architektonickou památku i jako místo pro literaturu a setkávání. Laichterův dům je zároveň jedním z řádných členů platformy Genius Loci, která propojuje architektonicky a kulturně významné objekty 20. století v soukromém vlastnictví otevřené veřejnosti. Vedle řádných členů (Winternitzova vila, Volmanova vila, Budilova letní vila, Vila Čerých a Vila Primavesi) zahrnuje také spřátelené objekty (Sýpka Lemberk).
Jaká je tvá první vzpomínka spojená s Laichterovým domem?
Chodil jsem jako dítě přespat k prarodičům a nemohl jsem usnout, protože celou noc tikaly staré hodiny po prapradědečkovi. Byl to takový rytmus domu, který jsem tehdy vnímal jako strašidelný, ale dnes mi přijde přiléhavý. Čas v domě pořád běží, ale v něčem se také zastavil.
Co si myslíš, že by se s domem stalo, kdyby ses role „údržbáře“ neujal ty? A kdy se tahle myšlenka, že se o dům postaráš, objevila?
Asi by se z něj postupně stal normální činžák. Rodina by ho nějakou dobu pronajímala, dokud by se neukázalo, že náklady na údržbu jsou příliš velké, a pak by ho musela prodat. Příběh domu by se dostal do rukou někoho, pro koho je jen nemovitostí. S návrhem, abych se o dům staral, přišla moje babička ve chvíli, kdy už byl dědeček na tom zdravotně hůř. Nebylo nad čím moc přemýšlet. Nikdo jiný se do toho nehrnul a mě historie domu zajímala, tak jsem věděl, že nemám moc na vybranou.
Dům má několik vrstev a zmiňuješ, že největší škody se staly v 90. letech před restitucí. Co je pro tebe v domě nejbolestnější pozůstatek toho období? A kde cítíš největší potřebu vracet věci do původního stavu a kde naopak necháváš stopy času viditelné?
Nejvíc mě bolí stav bývalého nakladatelského bytu v prvním patře. Zničené výmalby, podlahy, koupelna. To jsou zásahy z doby, kdy dům nebyl v rukou rodiny, a na mnohých místech je to vidět. Snažím se ho postupně rekonstruovat, ale zároveň nejsem za každou cenu restaurátor. Tam, kde poškození vypráví příběh domu, nemusím ho nutně zakrývat. Stopy času jsou součástí toho, co dům je. Odstraňuji je jen tam, kde jde o strukturální problém nebo kde překrývají něco hodnotnějšího.
Studoval jsi logiku. Jak se ti tenhle pohled – AI, jazykové modely – propisuje do toho, jak uvažuješ o domě a literatuře? A pomáhá ti to nějaký způsobem i s rekonstrukcí?
Logika mě naučila hledat ve věcech systém, ptát se, co z čeho plyne. A to je přesně to, co dělám s domem: z knih, dopisů, fotografií a architektury se snažím rekonstruovat příběh, který se málem ztratil. Jazykové modely mi v tom paradoxně pomáhají, protože ukazují, že z textů lze svět do značné míry obnovit. Konkrétně teď připravujeme s Pamětí národa vzdělávací workshop pro střední školy o historii cenzury. Pomocí AI generujeme interaktivní projekce a dobové postavy. A zároveň se v závěrečné reflexi věnujeme tomu, jaká rizika cenzury přináší AI samotná. Logika a dějiny se v tom docela potkávají.
Změnil se tvůj výběr četby od doby, kdy se začal o dům starat?
Výrazně. Čtu teď hodně historii: dějiny cenzury, komunistické strany, memoáry z nakladatelského prostředí. Najednou je pro mě zajímavá každá věta, kde někdo popisuje, jak vypadal vydavatelský provoz ve dvacátých nebo třicátých letech. A pak je druhá poloha: beletrie, kterou rodina vydávala. Tu čtu jinak než dřív. S vědomím, co stálo za tím, že ta kniha vůbec vznikla a co stálo za tím, že přestala být vydávána.
Založil jsi Nadační fond Laichterův dům. Co by měl člověk pochopit o obnově domu už jen z toho, že se rozhodne přispět?
Dům má sice významnou architektonickou hodnotu a je jednou z nejvýznamnějších realizací architekta Jana Kotěry, ale nejhodnotnější je na něm podle mě příběh, kterým připomíná likvidaci soukromých nakladatelství v roce 1949. Pokud se někdo rozhodne nadační fond podpořit, umožňuje tím nejen obnovu významného architektonického dědictví, ale také připomínání likvidaci kultury, která u nás proběhla. Svým současným programem se snažíme přispívat k tomu, aby se podobné události už neopakovaly.
V roce 2025 jsi stál u spoluzaložení platformy Genius Loci. Pamatuješ si na moment, kdy tenhle nápad vznikl a začal se opravdu dít?
S nápadem za mnou přišel David Cysař z vily Winternitz. Reálný začal být tehdy, když jsme koupili doménu geniusloci.house a poprvé se potkali. Bylo příjemné se potkat s někým, komu nemusím nic vysvětlovat od začátku. Otevírání kulturních památek veřejnosti je disciplína, ve které je společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát, i když se jednotlivé členské objekty a jejich příběhy značně liší.
V čem osobně ti členství v Genius Loci nejvíce pomáhá – sdílení zkušeností s rekonstrukcí, kontakt na odborníky, společná komunikace, nebo přátelský kruh?
Nejvíc asi v tom, že člověk cítí podporu ostatních členů. Každý z nás se potýká s podobnými problémy: restaurování, řemeslníci, finance, komunikace s veřejností. Řešení, která fungují jinde, nemusíte vymýšlet od nuly. A pak je tu přátelský kruh lidí, kteří to dělají ze stejného důvodu jako vy.
Co pro tebe znamená genius loci v praxi – podle čeho poznáš, že ho dům má a že se ho daří neztratit?
Je to věc, která se nedá předstírat. Buď ji místo má, nebo nemá. Řekl bych, že to jde poznat podle reakce lidí, kteří přijdou poprvé: ne podle toho, co říkají, ale podle toho, jak zpomalí. Jak se zastaví na místě, kde nečekají žádný exponát ani tabulku. Prostě tam stojí a nechávají na sebe prostor působit. Genius loci se neztratí většinou jednou velkou katastrofou. Ztrácí se postupně: špatnou volbou barvy na zeď, nevhodným nábytkem, přílišnou turistifikací. Proto je každé rozhodnutí o prostoru důležité.
Můžeš nám říci více o iniciativě 1949 a plaketě hořící desky?
V rámci projektu 1949 se snažíme zmapovat a připomenout příběhy soukromých nakladatelství zlikvidovaných komunistickou cenzurou. Designéři Petra Dočekalová a Karel Matějka vytvořili plaketu hořící knihy, kterou se postupně snažíme umísťovat na nejvýznamnější nakladatelské domy. Na webu 1949.cz mohou lidé také najít mapu všech tří stovek nakladatelství zlikvidovaných v roce 1949 a uvědomit si, že třeba jedno měli i ve svém okolí.
Lidé příběh roku 1949 znají, nebo je to pro většinu neznámá kapitola?
Na projektu jsem začal pracovat právě proto, že mě překvapilo, jak málo lidí o likvidaci soukromých nakladatelství ví. A také jak málo je o těchto událostech napsáno. Do té doby nebyl nikde zveřejněný úplný seznam zlikvidovaných nakladatelství a mnoho pamětníků mi říkalo, že díky projektu 1949 se o těchto událostech mluví ve veřejném prostoru poprvé. To mi přijde důležité říct nahlas.
V domě pořádáš komentované prohlídky. Pamatuješ si reakci nějakého návštěvníka, která ti utkvěla v paměti?
Jednou za mnou přišla paní, která se představila jako dcera komunistické rodiny, jež v bytě mého prapradědečka bydlela od šedesátých let až do revoluce. Bylo to neočekávané setkání. Moc si vážím její otevřenosti a ochoty mi o svém dětství v domě povyprávět.
Máš v domě oblíbené místo?
Půda. Na jednu stranu je odtamtud krásný výhled na Prahu, ale zároveň tam pořád nacházím zajímavé doklady z historie domu. Je to místo, které není jako jediné ještě v domě úplně prozkoumané.
V Laichterově domě se již pravidelně konají některé akce (vánoční jarmark, aukce pro Palestinu) a různá autorská čtení, besedy a přednášky. Jak si vybíráš, co má v domě zaznít? Přicházejí lidé s nápady za tebou, nebo program spíš iniciuješ ty?
Je to kombinace. Lidé přicházejí s návrhy a já si kladu jednu otázku: dává to smysl právě tady? Rád v domě představuji knihy spojené s cenzurou nebo historií. Zároveň rád dávám prostor mladým nebo začínajícím autorům, menším nakladatelstvím a projektům, které nemají velkou veřejnou podporu. Jsem rád, když akce pracuje s prostorem, ne jen v něm.
A na závěr, na jaké události se tento rok těšíš nejvíce?
Čeká nás několik zajímavých literárních událostí, ale nejvíc se těším na zážitkový vzdělávací workshop, který připravujeme s Pamětí národa pro střední školy a možná i pro veřejnost. Účastníci se ocitnou v prostorách domu v roce 1949 a mají za úkol provést inspekci a rozhodnout o osudu nakladatelství, tak jak to opravdu prováděl zmocněnec ministerstva informací. Přijde mi důležité, že se to děje fyzicky, v tom konkrétním místě a příběh domu má tak možnost udělat úplně jiný dojem.
.jpg)
