Fotografie, které pořídily ženy bez domova, ukazují význam blyštivého luxusu nepotřebných věcí, které svou funkcí usilují o vytváření zvláštní formy domova, natruc jeho nehostinným podmínkám.
Hory plyšových medvědů, rukama mávající čínské kočky, chlupaté barevné papuče, celá kola toaleťáku ukradených z nemocnic. To vše sem donesly ruce, které chtějí hlavně poskytnou útěchu, že tohle domov je.
Paradox domova azylového: jediný doopravdy osobní prostor k uložení věcí drahých srdci představuje polička nad postelí na šestimístné cimře.
Svaté obrázky, zažloutlé fotky a dávno uschlé květiny připomínají spíš opuštěné náhrobky snů azylodomovců a azylodomovkyň. Všechno ostatní musí do skříně.
Z fotek žen bez domova se dozvíme, že tam, kde vyhrála chudoba, zůstávají zejména objekty kultovní a výstavní. Neznamená to ale, že nemají užitku. Domov může tvořit i vyšívaná dečka. Obyčejný kus látky podobnou funkci nezastane.
Pojem lidé bez domova nutně neoznačuje pouze lidi, kteří nemají střechu nad hlavou. Mohou být ubytováni v azylových domech, ubytovnách a noclehárnách.
Zdejší „ubytovatci a ubytovatkyně“ žijí na jednom podlaží. Dole mají kafomat, výherní automat, počitadlomat, pivomat, luxfery a spousty kamer.
Tenhle papundeklový zprivatizovaný-přesto-veřejný-domov na pražském Vackově zvaný ubytovna je úchvatný tím, co se do něj vleze.
Pouťová krása, zlomené sušáky, nepojízdná kola a dospělí lidé, kteří z okna kouří potají. Podivná nezměrná prázdnota však z fotek žen bez domova vypadne natruc tomu všemu. Organizace Jako doma toto téma dále rozvíjí a připravuje výstavu dalších amatérských fotografií pořízených ženami bez domova, která přibližuje svět jejich vlastníma očima.
