CZ / ENG

Jak to vidí

Kristýna Ferjenčíková: Ve Vršovicích pěstujeme sousedské vztahy i trvalky

Znáte veřejně přístupný vnitroblok v Obloukové ulici v pražských Vršovicích - Vnitroblouk? Vede tam příjezdová cesta. Je tam spousta parkujících aut, garáže, kancelář, archiv pojišťovny, tři soukromé dvorečky, pár zálivů s kontejnery a biliárový klub Harlequin, špatně udržovaný trávník a několik zašlých herních prvků pro děti. A v noci tma jako v pytli. 

Kristýna Ferjenčíková: Ve Vršovicích pěstujeme sousedské vztahy i trvalky

Člověk tu párkrát denně proběhne a je skoro rád, že to má za sebou. Občas zavolá policii na opilce hlučící před klubem. A kolem dokola hradba anonymních pětiposchoďových činžáků z 60. let, mrkajících stovkami oken. Takovou optikou jsme ještě před pár lety na naše nejbližší sousedství nahlíželi. A pak se to jednoho dne zlomilo. Uvědomili jsme si, že to není místo jen se samými nedostatky, že naopak překypuje potenciálem!

Začali jsme s bioodpadem. Všichni jsme ho doma měli spoustu a štvalo nás, že se v Praze obvykle vyhazuje do směsného. Naše maloměstské kořeny nám zavelely jednat jinak. A tak jsme začali – do vnitrobloku se nám podařilo umístit uzavřené komunitní kompostéry. Ejhle – zrodila se kompostovací sousedská komunita. Z individuálního bioodpadu vytvářeného za zavřenými dveřmi domácností se stal společný kompost, o který se bylo třeba čas od času postarat.

Kompost (a ten náš městský, nehotový obzvlášť) nezavání zcela příjemně. A když už je třeba párkrát za rok svolat ke kompostérům sousedskou brigádu a různě se v nich přehrabovat, ukázalo se, že je funkční kompenzovat tyto vjemy něčím voňavým, hezkým a poživatelným. Začali jsme péct štrúdly a hrabání v kompostu nazývat Štrúdlobraním.

Se vzrůstajícím množstvím kompostu přišla na přetřes otázka, kam s ním. Posunuli jsme se k rostlinnému materiálu a zasadili na několik míst ve vnitrobloku trvalky a zeleninu. Bylo třeba je pravidelně zalívat, což je ve vnitrobloku potíž. V loňské sezoně jsme proto raději než zeleninové záhony vytvářeli záhon jediný, velký, trvalkový, bezúdržbový (prý). 

S  velkým záhonem přišla opět spousta objevných zkušeností. Třeba že je důležité neklesnout na mysli, když kamarádka architektka, která připravila složitý osadbový plán (za minimální mzdu z grantu), v den brigády zjistí, že jste špatným kolíkováním učinili záhon o metr užším. Dále se ukázalo, že rozmístit a zasadit několik set trvalek trvá opravdu dlouho. Kolemjdoucím se tak jednoho večera mohla naskytnout zajímavá podívaná. Zhruba tucet sousedů zahrabává v horečném tempu za tmy sazenice, někteří u toho mají děti na zádech, svítí jim k tomu poblíž zaparkovaný vůz, strašlivě fouká a zdá se, že každou chvíli začne bouřka. A za měsíc se to samé opakuje – tentokrát se sadbou cibulovin. Nazýváme to extreme gardeningem.

Dalším počinem naší sousedské komunity se měl stát nový plot z modřínového dřeva. Dřevo putovalo až z Jablonce. Kamarádka architektka cestou dvakrát odřela auto. Poté byl materiál uskladněn v podzemí městského úřadu. Těsně před akcí jsme ho přesunuli do dvora a po dvě noci ho střežily ostříží zraky jedné sousedky. A pak přišla samotná práce a mnoho z nás poprvé uchopilo do ruky akuvrtačku. Měření, řezání, vrtání, šroubování. (Natírání nás teprve čeká.)

S plotem vznikl nový prostor. Jeho principem je, že nikomu není odepřen přístup. Náš plot neznamená neprostupnou bariéru, spíše vymezuje místo, o které se někdo stará a na kterém komusi záleží. Je to trochu magie. Od vzniku plotu ubylo i opomenutých psích hovínek. Děti neběhají pod kola aut a auta neparkují na trávě.

Toliko hmotné zásahy do prostoru. A co lidé kolem? Navázali jsme kontakt s městskou samosprávou, která pozemek spravuje. Nejprve převládal pocit, že to celé bude obnášet spoustu zbytečné byrokracie a dohadování s vyhořelými a nechápavými úředníky. Někdy tomu tak opravdu bylo. Postupem času jsme ale zjistili, že se nám daří docela úspěšně a s důvěrou spolupracovat. Někteří sousedé si dodnes myslí, že k úředníkům máme jakýsi unikátní, privilegovaný přístup.

Nechápou, jak je možné, že na jejich stížnosti reagují jen málokdy, a nám se daří se s nimi domluvit. Důvod je asi prostý a vychází jednoduše z naší snahy nejít pouze negativní cestou (kritika, připomínky, petice), ale také přiložit vlastní ruku k dílu, nabídnout spolupráci, ocenit snahu. A v neposlední řadě se neustále učíme, co je v možnostech úřadu, a úřad se zase učí, čeho jsou schopni občané.

Na závěr je třeba ještě zmínit prvek ze všech nejdůležitější a prorůstající všemi výše zmíněnými – sousedství. To naše povstalo z bioodpadu a kompostu, přiživilo se štrúdly a grilováním, obrousilo si hrany participací a nekonečnými diskusemi, zakořenilo se společně zasazenými rostlinami a ověřilo si svou sílu (a odvahu) při tvorbě nového plotu. A teď tak nějak radostně vzkvétá. Oživují se vzpomínky starousedlíků na to, jak jejich děti běhaly po celém činžáku a libovolně navštěvovaly „tety“ a „strejdy“ ze sousedních bytů.

Vnitroblok tehdy nebyl opuštěným pláckem, ale důležitým bodem, kde za zvuků vyklepávání koberců děti skákaly panáka, a když bylo třeba, mámy na ně jen z okna houkly: „Domů! Umejt ruce, bude oběd!“ Děti jsou v těchto případech magické pojivo. Když jsme nedávno vymýšleli, jak ve vnitrobloku uspořádat Den dětí, naše představy nebyly moc ambiciózní. Pochybovali jsme, zda vůbec někdo nový dorazí. Skutečnost nás zaskočila.

Ručně namalovaný plakátek přilákal zhruba sedmdesát rodičů a dětí. K mému překvapení šlo o rodiny z nejbližšího okolí. Často jsem zaznamenala postesknutí, že Vršovice jsou plné malých, izolovaných bytů, v každém sedí máma a dítě a spolu se užírají samotou. Jak se ukazuje ve vnitrobloku – jde to i jinak.

 

Kristýna Ferjenčíková ukončila v únoru Studia občanského sektoru na FHS UK. Ve své diplomové práci i v projektu Vnitroblouk se věnovala formám občanské participace ve veřejném prostoru. V současnosti si doplňuje praktické dovednosti. Ve vnitrobloku právě natírá plot. Na zahradě v Heřmanově Městci kosí přerostlou trávu. V mezičase se učí šít kalhoty pro ročního syna.

 

 

 


► O jedlých městech píše i František Marčík, koloběh zdrojů na Peruánských trzích líčí Barbora Tydlitátová. Čtěte v papírovém vydání magazínu Material Times. Najdete tam články o tom, co vytváříme: věci - materiály - schémata - organismy - vztahy.

► K dostání ve vybraných kamenných obchodech i  v e-shopech PageFive • ArtMap • iUmění • Knihkupectví a antikvariát Fryč.

 

26. 6. 2016 Foto: archiv autorky, úvodní ilustrace: Barbora Tögel

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.