Jak to vidí

Nadia Verner: Čas, kdy byly naše ruce živé

Svět vnímáme prostřednictvím těla. Jiný nástroj nemáme. Naše doba je těhotná vizuálem a zvuky. I když vypneme všechny obrazovky a přijímače, téměř všude nás obaluje plevelný ruch měst, výroben, provozoven, dopravy… Obrazem a zvukem do sebe nasáváme informace o světě a ostatní smysly ustupují. Chybí, ale chtějí zůstat. A možná proto začali všichni vařit, možná proto tak neskutečný úspěch kulinářských i těch „ hoď do hrnce“ programů. Substituce?

ilustrace: Taja Spasskova

ilustrace: Taja Spasskova
ilustrace: Taja Spasskova

Možná proto už není na poličce jen jeden parfém. Voní i cigarety, toaletní papír, kapesníky, dopisní papír a byty dostávají pravidelný nástřik chemické náhražky vůně – čerstvého vzduchu. Substituce?

A co HMAT? Neatrofuje? Nezačalo to v době, kdy jsme přestali vyrábět „něco z něčeho“? Jen tak, večer u televize. Třeba. Pletly jsme, háčkovaly, vyřezávali, kutili, opravovali… Ty šroubky, nitě mezi prsty. Cítíte to? Z dětství si pamatuju větu: „Ona neví co s rukama“. Ruce byly živé. Teď čím dál častěji vidíme obrázek rukou složených v klíně. RUCE, ty ruce se samovolně pohybují.

Hmatové vjemy závisí na silách, vibraci a tlaku, působících během dotyku. Vědci a umělci to vědí. Využívají toho. Umělci byli vždy lakmusovým papírkem společnosti. Viděli dál. Někdy se jimi společnost i řídila. Dnes body–art, environmentální umění, interakce, konceptuál. V devadesátých letech úspěšná Hapestetika ve spolupráci s nevidomými. Nedávno odešlá Adriena Šimotová…

Překvapené zvolání: „ Já mám tak špinavé ruce!“ jsem často slyšela na Sibiři, když jsme malovali s ArtIn – Atelierem v tajze. Už to není normální, mít špinavé ruce. NeHMATáme – neušpiníme. Máme ještě hmatovou paměť materiálů a jejich povrchů? Poznáme je se zavázanýma očima? Zavíráme se do zvuku a světlu nepřístupných prostorů a hledáme, co jsme ztratili, zapomněli. Jako první se vracejí smysly.

V Mongolsku jsme nepotkaly kočárek. Rodiče děti nosili. Chovali. I u nás v tradičních romských rodinách jdou děti z náruče do náruče. Mají jich dost. Nepotřebují ohrádku, postýlku.

Roste počet diagnostikovaných haptickou – taktilní deprivací. Chybí nám vzájemný dotyk. Přibývají psi, kočky… Substituce? Malovaly jsme v Mongolsku v jurtě. Bylo nás šest a měly jsme pocit, že je jurta plná. Ptala jsem se, kolik obvykle v takové jurtě bydlí lidí. Patnáct! Nejde se nedotýkat. Neznají haptickou deprivaci.

Asi si pro začátek zkusím hru na slimáka. Sliznicí pokryté celé tělo nemám, i tak na samotě u lesa, svlečená se plazit travou, tomu říkám prostřednictvím těla vnímat svět. Doporučuju. A nezapomeňme, nejen my se dotýkáme věcí, ale i ony se dotýkají nás.

Nadia Verner je malířka. Vše, z čeho vychází je odžito: topička v kotelně, poštovní doručovatelka, domovnice, zametačka chodníků, tenisová kustodka, kolportérka tisku, učitelka yógy, reklamní výtvarnice, vyučující výtvarno, angličtinu a vlastní metodu Bodyart-terapii. Vystudovala tři výtvarné školy a arteterapii na Institutu psychoterapie. Před deseti lety založila ArtIn-Atelier, kterým prošlo asi sedmdesát studentů. Se studenty ateliéru Otevírá východní cestu – cestami do Mongolska a na Sibiř, kde v extrémních podmínkách dále prohlubují svou cestu za obrazem.