CZ / ENG

Jak to vidí

Sylva Petrová: SKLOVOTVAR – Výlet do domova skleněné plastiky, tedy „sklovotvarné oblasti“

Jak se dovídáme z průvodního  textu výstavy, jejím kurátorem se stal PhDr. Dominik Hrodek, známý historik umění, publicista, vysokoškolský pedagog a mediální konzultant. Sklo ve své profesní historii poznal již během své někdejší spolupráce s Glassrevue. Je to on, kdo je označen i jako autor poněkud bizarního názvu výstavy „Sklovotvar“. 

Sylva Petrová: SKLOVOTVAR – Výlet do domova skleněné plastiky, tedy „sklovotvarné oblasti“
Zavřít Výstava Studia Lhotský a hosté v Železném Brodu, červen až prosinec 2016

► for English click here

Patrně šlo původně spíše o lingvistickou hru, jež se později přetavila v grafické logo výstavy. To mělo i určitý pozitivní dopad na interpretaci celého výstavního konvolutu. Pořadí slov v názvu „Sklovotvar“ prvoplánově budí dojem, že sklo vytváří tvar. To je pravda: materiál do určité miry indikuje manipulaci s ním, a determinuje výsledek. Určuje hranice možného, technologicky i fyzikálně. Ovšem stejně tak platí, že tvar vytváří podobu skleněné plastiky, tedy skla samotného, zjednodušeně řečeno. Jsou to věci spojené a vzájemně podmíněné. I když je potřeba mít stále na mysli, že na vrcholu této pomyslné pyramidy stojí ten, kdo celý proces řídí svou volbou: tedy člověk-autor. Tak by se výstava mohla jmenovat třeba i Tvarosklo. Hra s podtitulem v podobě sklovotvarosklovotvarsklovotvar… možná nezáměrně, ale přesto přesně tuto dvoj-jinakost věcí nakonec vyjádřila.

Pohled na soudobé sklo „z jiné, poněkud filozofičtější strany“ je tady i ve světě hodně výjimečný. Historikové umění, kteří by se teoreticky tohoto úkolu mohli zhostit, se sklu většinou vyhýbají. Takzvané aplikované umění, kam sklo jako celek vytrvale nepřesně zařazují, se jim nezdá dost cenným objektem jak akademicky, tak polem vhodným k vlastnímu odbornému zviditelnění. To naštěstí Dominik Hrodek nepotřebuje. Někteří podléhají dobové tendenci zpracovávat především autory režimem před rokem 1989 odmítané, což skláři, korporativně představující takzvanou „šedou zónu“, většinou nebyli. Hrodek, opírající se údajně o teorie sémiotika Rolanda Barthese (asi je to Roland Gérard Barthes, 1915–1980), se hlásí i k vizuální poezii umělce a teoretika Jiřího Valocha a konkrétní poezii Eugena Gomringera, ke sklu přistoupil po svém.

Také v tom je pozitivní hodnota celé expozice. I když popravdě pochybuji, že Dominik Hrodek – kromě autorství ideové páteře výstavy a textu – by byl zároveň i autorem výběru exponátů a i tvůrcem samotné instalace, jak se obvykle u role kurátora předpokládá. Obojí  zcela určitě rozhodl, nebo alespoň inicioval umělecký ředitel pelechovské firmy Zdeněk Lhotský ve spolupráci s dalším organizátorem akce firmou G1Partners representovanou Petrem Seifertem. A jak znám dřívější výstavy studia, instalace exponátů vznikla pravděpodobně ve spolupráci s Oldřichem Plívou, jedním z vystavovaných autorů, který má schopnost dobře cítit prostor a estetické potřeby jednotlivých exponátů. V každém případě společně s autorkou grafického designu Janou Hradcovou vznikla kvalitní týmová prezentace, která  skvěle koresponduje s industriálním prostorem nedávno šťastně rekonstruované Kotelny, nacházející se v areálu bývalé textilní továrny na Poříčí v Železném Brodě (dnes budova patří společnosti Akcent Bohemia).

Zdeněk Lhotský prezentoval studio, v jehož čele stojí jako jeho šéf-designer, autor koncepce, tvůrce obchodní strategie a v neposlední řadě od 1994 také majitel, v minulosti  vícekrát. Vzpomeňme třeba sérii výstav k 10. výročí studia, z nichž památná byla objevná obrovská přehlídka v Moravské galerii v Brně, pak ve třech patrech probíhající výstava ve Středočeské galerii v Praze a potom také v anglickém Brightonu vedle mnohých dalších tehdy i později (lze je počítat v desítkách). V 90. letech bylo třeba výsledky studia bilancovat, a deklarovat tak jeho neskutečný vzestup v široké škále excelentních zakázek od domácích a zahraničních špičkových umělců a firem. Ti všichni byli na tehdejších výstavách zastoupeni objekty, které  na Pelechově vznikly, a my jsme se nepřestávali a dosud nepřestali divit, že provozovna odsouzená brzy po revoluci k zániku v rámci Železnobrodské sklo n. p., našla tak rychle vynikající domácí i mezinárodní klientelu. 

Dnes něco takového jako bilancování není již zapotřebí. Lhotský je v zahraničí uznávaný jako expert na tavenou plastiku, významný relizátor, lze říci ikona, a je uznáván i pro vlastní tvorbu. Studio Pelechov je soudobými skláři oceňované, a to v zahraničí dokonce podstatně více než doma. Proto mohl pro výstavu  Sklovotvar vzniknout tentokrát spíše exkluzivní úzký výběr jen několika studiu nejbližších autorů světového renomé, doplněný Lucií Švitorkovou.

V expozici můžeme vidět dílo člena historicky významné skupiny Tvrdohlaví Jaroslava Róny (1957), uznávaného malíře, sochaře, scénografa a také vedoucího ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze. Jaroslav Róna původně vystudoval u profesora Libenského sklo, protože v jeho ateliéru měl pro tvorbu více volnosti, než by mohl  na studiích v dobách minulého režimu najít jinde. Všestranný tvůrce, zasahující do různých oborů, se sklu (vedle keramiky) věnuje relativně málo, ale vždy s vynikajícími výsledky, v nichž se drží svého jazyka – antických, archetypálních, až surrealistických tvarů. Jde o objekty, které jsou umístěny ve významných sbírkách. Jeho vitraille se uplatnily i v architektuře. 

Již zmiňovaný Oldřich Plíva (1946), renomovaný sklářský výtvarník, vysokoškolský pedagog a Libenského žák prošel několika obdobími experimentů. Nejdřív v 70. letech to byly minimalistické, vysoce broušené a leštěné skládané objekty v malém měřítku, pak se osaměle pustil do postmodernistických kompozic, ve kterých pracoval s organickými tvary i materiály v kombinaci se sklem, někdy až na pomezí provokace – třeba i s kožešinou. Zruba poslední dvě dekády se jeho program ustálil na monumentálních, velkých kompozicích vycházejících z geometrických tvarů a dokonalého zpracování. Eliminuje v nich barvu vyjma základních bílé a černé a výjimečně červené. Ty zde také vystavuje. Plíva bezesporu dávno patří ke klasikům českého moderního skla, jehož díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v Evropě i v zámoří.

Nechybí pochopitelně vlastní tvorba Zdeňka Lhotského (1956), zakládajícího člena skupiny Tvrdohlaví. Jako osobitý tvůrce se ve skle představil již během studií, ale nejvýrazněji snad  pískovanými a malovanými černobílými dekory připomínajícími rakouské historické dekory Wiener Werkstätte, které uplatnil  na skleněných foukaných tvarech, plochém skle a stélách. Dnes zkoumá převážně možnosti využití speciální techniky „vitrucell“ v tavených nádobách-objektech, kterou sám vyvinul. Věnuje se dlouhodobě také pracím přináležejícím do oblasti architektury.

Poněkud odbojně se vždy vyhýbal dobovým trendům českého skla. A dokonce neváhal jít  proti nim. Když to nebylo moc v kurzu, věnoval se návrhům designu, které by se daly použít i v průmyslové výrobě. Ve skle se nesnažil o plastiku, i když svými exteriérovými a interirérovými kovovými plastikami v 90. letech dokázal, že klasickou sochařinu ovládá. Šel naproti i ornamentu a dekoru, třebaže obojí, vzato z hlediska výskytu, jsou v českém skle dnes zcela opomíjené. Nakonec i převzetí managementu Pelechova byl veliký profesionální a finanční risk, který ustál perefektně. Přesto, anebo spíše právě proto byl nedávno v dubnovém čísle prestižního časopisu Wallpaper uveden mezi dvanácti Čechy, kteří ovlivňují světový design. 

K výstavě byla přizvána Lucie Švitorková (1985), absolventka (2011) ateliéru Sklo vedeného docentem Iljou Bílkem na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Tato mladá výtvarnice se věnuje široké škále tvůrčích úkolů počínaje drobnými artefakty, přes šperky až po větší plastiky. Také učí na SUPŠ v Železném Brodě a zastává významnou pozici ve firmě Lhotský s.r.o., ve které nahradila Václava Řezáče. Nemá zatím ustálený rukopis jako její tři  spoluvystavovatelé, na jehož základě by její práce člověk bezpečně identifikoval. Faktem ale  je, že Švitorkové tvorba nikdy nepostrádá kultivovanost, nápad, souhrnně řečeno: kvalitu, která předurčuje její další slibný profesní růst.

Výstava Sklovotvar patří k významným počinům české výtvarné scény druhé poloviny tohoto roku, a proto byla prodloužena do konce roku.

 

PhDr. Sylva Petrová je kurátorka, publicistka, znalkyně soudobého uměleckého skla, emeritní profesorka Univerzity v Sunderlandu ve Velké Británii, kde působila do roku 2012. V současnosti žije v Praze ve svobodném povolání.

 


 

► Jak sklářskou tvorbu vidí Klára Horáčková nebo Ondřej Strnadel? "Zapalovat může jen ten, kdo hoří," říká Petr Stanický. Čtěte o nich v papírovém vydání magazínu Material Times. Najdete tam články o tom, co vytváříme: věci - materiály - schémata - organismy - vztahy.

► K dostání ve vybraných kamenných obchodech i  v e-shopech PageFive • ArtMap • iUmění • Knihkupectví a antikvariát Fryč.

19. 11. 2016 foto z výstavy: archiv G1 PARTNERS s.r.o., foto Sylvy Petrové: Michal Šeba

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.