JAK TO VIDÍ

Třetí ucho vesmíru. S Kryštofem Mařatkou o hudbě, pravěku a nevyhnutelnosti riskování v umění

Hudba, stejně jako báseň, je změněný stav vědomí, kondenzovaná energie, která umožňuje cestování prostorem a časem, potřebuje volnost, klid a koncentraci. Vydat se touto cestou je zázračné a nebezpečné zároveň, tvůrce se odvažuje vstupovat do jiného světa, jehož rubem je zvýšená citlivost spojená s prožíváním extrémních stavů, někdy balancuje na ostří nože, jindy, obklopen bludištěm, hledá východisko.

Třetí ucho vesmíru. S Kryštofem Mařatkou o hudbě, pravěku a nevyhnutelnosti riskování v umění
Třetí ucho vesmíru. S Kryštofem Mařatkou o hudbě, pravěku a nevyhnutelnosti riskování v umění

Text: Marie Kohoutová • foto: skladatel Kryštof Mařatka s trans-nástroji

Pro svou tvorbu je umělec ochoten velmi riskovat, neboť se dotýká něčeho, na co ostatní obvykle odvahu sahat nemají. Tvorba pro tyto druhy lidských bytostí není hra ani zaměstnání, ale způsob existence. Jedním z inspiračních zdrojů, který si pro cestování časem vybral hudební skladatel, dirigent a klavírista Kryštof Mařatka, je ta nejméně prozkoumaná epocha lidské existence - pravěk, doba předhistorická.

Rozhovor je určen pro časopis Materialtimes, který se zabývá materiály starými i novými, jejich možnostmi využití v architektuře a výtvarném umění a mnoha jejich dalšími aspekty. Zabýváte se pravěkou hudbou. Může se i ona stát „novým materiálem“ pro hudbu současnou?

Fantazii se meze nekladou - to je moje vyznání, a řekl bych, že tato tematika, o které hovoříte, je mým krédem tvůrčím, to znamená spojení něčeho nechci říct starého, ale něčeho univerzálního a skrze současnost namířeného do budoucna. Jsem přesvědčen o tom, že kdykoliv můžeme uchopit jakoukoliv tematiku, třeba starou. Záleží na tom, jak ji uchopíme a co s ní uděláme. V mém případě se týká úvah o původu umění, lidské identitě, ale především o potřebě uměleckého vyjádření, která tady byla odjakživa. To je prostor pro fantazii, ale mé poznatky vědecké a má umělecká tvorba jsou založeny na konkrétních nálezech, není to čistý výmysl. A na bázi toho je možné stavět a tvořit dál. V pravěké hudbě není nic, co by bránilo tvůrčímu myšlení, ba naopak. Musím říct, že právě díky tomuto zájmu nebo tomuto inspiračnímu zdroji se osvobozuji od dočasných momentálních tendencí, proudů a estetických cítění, které jsou pomíjivé a v průběhu času se ukážou jako jedna z možností, ale nikoli jediná. Čili pro mě je to osvobozující.

Každé takové osvobození přináší jistá rizika a spojení moderní hudby s pravěkou riziková záležitost je. Riskujete, že vaše hudba zůstane nepochopena, protože pro posluchače je příliš cizí a nejsou na to připraveni. Je risk u vás vědomý s tím, že je to nutná daň na vaše hudební objevy a stojí vám za to, nebo je risk cosi vedlejšího a vlastně vás to moc nezajímá?

Riziko – bez toho bychom nebyli. Kdo tvoří, myslím skutečnou tvorbu, tak riskuje. Znamená to dělat něco, o čem jsem přesvědčen, že má smysl i za cenu toho, že to zůstane nepochopeno, což je dokonce i předpoklad, protože, a to si řekněme na rovinu, každá nová věc je ze začátku nepochopena a autor musí přesvědčit o tom, že to smysl má a že to má svůj význam. Takových případů je v historii spousta. S tím jako autor musím počítat. Myslím, že to riziko přinést musí a bez toho to prostě nejde. To je jedna věc. Druhá - když dílo zůstane nepochopeno. Ale stále může zůstat předmětem objevu a to je proces, v který doufáme my autoři.

Další váš neméně závažný risk má zcela praktické důvody, a to z hlediska interpretačního. Vaše kompozice pro pravěké nástroje budete hrát jen vy, protože nikdo jiný takové nástroje nemá a neovládá.

Málo lidí si to uvědomuje a jsem rád, že to říkáte. Ano, jsou skladby, které píši právě pro trans-nástroje, na které mohu hrát pouze já. Ale představují jen jednu část, řekněme tak pětinu z mého katalogu, kdy skutečně fyzicky trans-nástroje ve skladbách používám ... V mnoha skladbách se tematikou zrodu umění nebo etnické hudby pouze inspiruji, ale v praxi používám klasické nástroje nebo orchestr nebo lidský hlas a ty jsou univerzální. Takže riziko, že něco budu hrát pouze já sám, se týká jen skladeb, kde skutečně nástroje z mé sbírky používám. A touha po tom je použít a vyjádřit se hudebně tak, jak chci, je tak veliká, že úplně potlačí ten fakt, že nikdo jiný, nebo skoro nikdo jiný, na ty nástroje nezahraje. Pokud si ovšem nějaký interpret, řekněme šílenec, nevezme do hlavy, že se na ně naučí hrát, a bude tuto myšlenku dál rozvíjet v mých stopách.

VIDEO UKÁZKA: skladatel Kryštof Mařatka představuje část své sbírky hudebních trans-nástrojů
Latinské slovo ¨trans¨ znamená ¨napříč¨ nebo ¨v proměně¨ (podobně jako transport, transmise, transfigurace, transakce atd.) Sbírka zde slučuje hudební nástroje různých období, od nejstarších pravěkých, od -40.000 let až po dnešek. Některé jsou originály, některé věrné repliky, některé volné kopie. I přes jejich jednotlivé zvláštnosti je spojuje stejný princip vyluzování zvuku, od nepaměti až do současnosti. Jsou to archetypy, které procházejí - transitují - skoro beze změny napříč tisíciletími a které jsou pro nás nevysychajícím hudebním pramenem poznání a inspirace.

Zajímají mě paralely vzniku hudby a vzniku lidské řeči. Existují teorie, že řeč vznikala buď jako próza ve smyslu nikoli literárním, ale jako praktická komunikace pravěkého společenství, nebo že vznikala nápodobou zvuků přírody a zvířat, tedy jako citoslovce vyjadřující emoce, které ve vazbě s dalšími mají určitý rytmus, tedy jako jakési „protoverše.“ To je přímo DNA básnické i hudební tvorby. Na tyto otázky může dát odpověď věda nebo umělecká intuice. Vy pěstujete oba tyto přístupy, navíc opřené o vlastní uměleckou praxi. Jaká je tedy vaše odpověď?

Pravěký člověk potřeboval komunikovat a komunikace byla i jednou z funkcí pravěkých nástěnných maleb. To nebylo umění pro umění - byl to způsob dorozumění, třeba mezi lovci, a hudba to měla stejně. A když jsme u řeči, tak samozřejmě, že ať to byly jakékoli zvuky, souhlásky, samohlásky nebo i způsob dýchání, vždy jde o přiřazení symbolu a nějakého významu k určitému zvuku, tak nějak se řeč určitě formovala, ale nemůžu to prokázat.

Foto: rukopis skladby Kryštofa Mařatky: ONYRIK

To nemůže nikdo, asi ani věda nenajde stoprocentně uspokojivou odpověď, v takovém případě pak nastupuje tvůrčí intuice, protože umění má výjimečnou schopnost jiného náhledu na věci a umí nacházet jiné cesty, jak se přiblížit k pravdě. Ale co když existuje další možnost vzniku řeči?

Když jsem připravoval svou skladbu Čapí hnízda z roku 2008, ve které jsem použil prenatální zvuky mých dětí, echografii a pak i zvuky z prvních roků jejich života, spolupracoval jsem s lingvisty z pařížské Sorbonny. Mají vědecky zpracované, že malé dítě, tedy miminko, skutečně komunikuje nejprve hudbou. Protože ještě neumí artikulovat, komunikuje s matkou melismaty (pozn.). Po stopách lidské intonace šel například Leoš Janáček, který zaznamenal, jak se duševní stav odrazí v intonaci řeči, a vědci dnes poukazují na to, že právě tohle v prvních měsících a letech života dělá miminko. Takže řeč je ve svých začátcích skutečně otázkou hudební a zvukovou do té doby, než se zformují souhlásky a přiřadí se k nim významy. Až ve třetím roce života řeč získává tu podobu, kterou mají dospělí, ale prapůvod řeči je skutečně v intonaci a hudbě, čili ve zvukovém vyjádření, melismatech, rytmu a intonaci, protože všechny parametry, které najdeme u hudby, se v prvním stádiu vývoje řeči objevují. Hudba a řeč jsou intimně a pevně spojeny, jako by prapůvodně byly jedna věc.

Foto: Performance-Ritual v jeskyni Isturitz-Oxocelhaya - Díla Kryštofa Mařatky: Sono 2 pro soubor archaických transfléten, litofonů, altů a Sono 3 pro Isturitzovu transflétnu a violu - Hrají: Raphaël Dallaporta, Kryštof Mařatka, Tony Di Napoli, Karine Lethiec - Kryštof Mařatka hraje na repliku supí kosti původní Isturitzovy flétny (uložena v Národním archeologickém muzeu Saint-Germain-en-Laye)

Pravěké umění nebo umění tzv. přírodních národů inspirovalo a odstartovalo úplně novou éru výtvarného umění ve 20. století. Mohou i vaše objevy a hra na tyto nástroje, které používáte ve vašich kompozicích a ve vaší badatelské a osvětové činnosti, obohatit současnou hudbu? A jakým směrem?

To doufám. U západního umění, tedy moderního, ve smyslu ne středověkého, dejme tomu od renesance, existuje kult skladatele, kult umělce. To znamená, že víme, kdo skladbu složil, umělec má jméno, touží po tom, aby byl uznán, nebo rozvíjí určitý hudební styl a ten potom je nebo není různě rozvíjen dalšími skladateli a tak dál. Čili je tam nějaké dogma nebo nějaký cíl osobní. Ale ve většině času lidské civilizace a v jiných kulturách to takhle nebylo. Umění bylo něco, co nepotřebovalo jméno umělce, lidé ho vytvářeli nikoli s tím, že vytvářejí své umění, ale umění jako takové. Když se podíváme do historie antické hudby nebo do kultury třeba vikingské, prostě do jiných kultur, než je ta naše, tak vidíme, že třeba jedno umění, které se dá identifikovat podle symbolů a podle estetiky, netrvá padesát let, ale třeba tisíc nebo dva tisíce let. A je stabilní, zakotvené ve své kultuře, a netouží po nějakém vývoji, modernizmu nebo převracení, po tom, čeho my jsme dnes svědky.

Můžete se k tomu vyjádřit podrobněji?

Když vezmu 20. století, tak co chtějí moderní umělci nebo většina z nich? Dnešní svět požaduje, aby si umělec našel vlastní jazyk, musí prosadit to nové a to svoje. To je obraz dnešní civilizace, která je zaměřena na sebe sama, na individuum, a daleko méně na celek. Ale vždycky to tak nebylo, ani v Evropě. U středověké duchovní hudby vůbec neznáme autory, mniši v klášterech tvořili na vybrané téma, ale u skladeb nemají své jméno, tvořili pro věc samu. Když já píšu pro nástroje, o kterých vím, že na ně nikdo dál hrát nebude, právě to mě osvobozuje. Jestli to může přinést něco nového pro hudbu? Doufám, že ano. Byl bych rád, aby moje hudba poukázala právě na takové bezčasí, na svobodu, na to, že nepotřebujeme nějaký hudební styl, že nepotřebujeme pořád hledat nebo rozvíjet něco nového. Navíc - západní umělci si často myslí, že nacházejí něco nového, a přitom se zjistí, že taková věc už tady dávno existovala v jiné kultuře.

Foto: zkouška v Národním archeologickém muzeu - Díla Kryštofa Mařatky: Sono 1 pro soubor archaických transfléten, litofonů, flétny, violy a kontrabasu. Hrají: Raphaël Dallaporta, David Laporal, Kryštof Mařatka, Tony Di Napoli, Karine Lethiec, Anne-Cécile Cuniot a Laurène Durantel

K umění přece patří i inspirování se. Máte na mysli konkrétní příklad?

Konkrétně třeba Requiem Györgye Ligetiho. Ten v 60. letech 20. století napsal tuto slavnou skladbu. Když si ji poslechnete, zní jako taiwanská modlitba za bohatou úrodu ječmene, která tady existuje už desítky, možná i stovky let. Nebo se podívejte na Picassa. Některé jeho sochy jsou úplné kopie soch afrického umění, které tu je už stovky a stovky let. On jim dal své jméno, ale přitom toto umění jako takové už někde jinde existovalo a pořád existuje. Myslím, že moje hudba, tedy některá, ne všechna, se hodně blíží té hudbě, která existovala třeba před mnoha tisíci lety, a já ji neobjevuji. Záměrně říkám neobjevuji, možná ji znovuobjevuji, ale nejsem tak úplně její autor, prostě křísím její skrytou krásu, upozorňuji na její univerzální rozměr.

Média, rozvoj moderního hudebního průmyslu a komunikace umožnily, že se jedna a táž podoba hudby, třeba populární, dostane do odlehlých končin světa, kde se nikdy nevyskytovala a kam by se přirozenou cestou nedostala. Jako všude dostanete stejné zboží, tak se všude hraje stejná populární hudba a ať chceme nebo ne, ovlivňuje místní hudební kulturu, ale působí i opačně – pop vstřebává podněty hudby etnické a tradiční. I hudba tedy podléhá globalizaci. Je to pro ni hrozba nebo příležitost?

Ve všem je dobrá i špatná stránka, jde jen o to, jak věc uchopíte. Pro zvídavé lidi je internet a to, že může poslouchat hudbu z celého světa, veliký přínos. Obohatí se tím, aniž by ztratili vlastní identitu. Pro ty, kteří z toho chtějí vytřískat peníze, je to čistě komerční záležitost, pak je to ochuzení, ale já si vůbec nemyslím, že globalizace je nějaká hrozba. Stejně se jí nevyhneme, je to naše realita. Shodou okolností teď pracuji na opeře na motivy románu Karla Čapka Továrna na Absolutno pro operu Národního divadla Brno a je přesně o tom, o čem se tu bavíme - jakým způsobem se použije vynález zdroje energie, jistého karburátoru. Jestli se obrátí proti lidstvu nebo ho lidstvo naopak využije ke svému blahu. Ale to je univerzální věc a tak to bylo odjakživa - už v legendě o Golemovi. Čili já to nevidím vůbec černě. Je to v lidech. Jestli jsou lidé dobří a mají dobré úmysly, dokážou s tím naložit po dobrém. V opačném případě si přivádějí utrpení a zlo.

Foto: pohled na interferometr a ukázka z průběhu projektu CosmoSono - gravitační vlny, ozvěny našeho původu - video show Ensemble Calliopée se skladatelem Kryštofem Mařatkou (foto a video: Raphaël Dallaporta, astrofyzik Peter Wolf)

Moderní přístroj, který si obyčejný smrtelník ani nedovede představit, je interferometr, přístroj pro matematiku, fyziku a astronomii. Díky vám se stal i nástrojem hudební komunikace, je na něm také založen váš projekt CosmoSono …

Je to projekt, který spojuje vědu, konkrétně astronomii, a hudbu. Opírá se o největší objev současné astronomie, což je zachycení gravitačních vln. První zachycení gravitačních vln se podařilo v roce 2015 a já jsem společně s pařížským Ensemble Calliopée spustil projekt v roce 2018. Pořádáme s interferometrem různá představení, v obměnách a na různých místech. Jsme obklopeni několika prvotřídními astrofyziky, u nás jsem ve spojení s doktorem Jiřím Grygarem, který je spoluprací na tomto projektu nadšen. Představení spojuje jeho přednášku nebo úvodní slovo na toto téma s hudbou. Projekt je obrazem toho, co jsem říkal na začátku, že člověk chce odjakživa pochopit svět, který ho obklopuje, a vyjadřuje to hudbou. Interferometrem se měří nejúžasnější věci kosmické, ale může být i nástrojem uměleckým a hudebním. O tom jsou naše představení.

Přiznám se, že si nedovedu představit, jak představení s interferometrem může vypadat. Předpokládám, že gravitační vlny mají tak hlubokou frekvenci, že asi není v moci lidského sluchu cokoli zaslechnout bez tak složitého přístroje. Není pak hudba pro interferometr a další nástroje omezena pouze na pozemní astronomickou laboratoř?

Tak to se právě mýlíte, genialita věci je v tom, že interferometr zaznamenává gravitační vlny ve frekvenci v rozmezí 400 a přibližně 1000 kHz, což je v hudbě komorní A pro určitý registr u violoncella nebo violy. Čili to, co přichází z kosmu a přístroj v těchto vlnových délkách zaznamenává, je v úplně stejných frekvencích jako lidské vnímání - už to je symbolicky ohromně nosná věc. Prakticky se představení zrodilo tak, že jsme byli v roce 2018 přizváni do interferometru nazvaného Virgo, jediného přístroje v Evropě, v italské Pise, a tam jsme strávili pár dní. Dělali jsme pokusy, hráli jsme na různé hudební nástroje, já na české lidové, a přístroj to zaznamenal na stejných frekvencích jako gravitační vlny. Tento experiment byl natočen na kamery a my ho používáme jako promítání v koncertním sále. Zároveň je tam pět hudebníků, já hraju na trans-nástroje a mezi skladbami hovoří astrofyzik o gravitačních vlnách a také o tom, jak kosmos inspiroval lidstvo odjakživa. Takže představení propojuje to dávné a to současné. Jednak na poli astronomickém, protože gravitační vlny vznikly kolizí dvou černých děr před milióny let, a než se k nám dostaly, trvalo to další milióny let, a jednak na poli hudebním, protože v představeních hraji na nástroje, které se používaly před mnoha tisíci lety, ale píšu pro ně současnou hudbu.

Foto: Interferometr je přístroj pro velmi přesná měření, jehož princip je založen na interferenci světla

Překvapuje mě, že gravitační vlny zní ve frekvencích, které jsou zachytitelné lidským sluchem. Analogií jsem odhadovala, že to bude podobné jako u velkých mořských živočichů. Mořští biologové tvrdí, že například velryby pro komunikaci vysílají na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů zvuky v tak hlubokých frekvencích, které slyší jen ony, člověk bez přístrojů nikoli. Takže jsem předpokládala, že gravitační vlny z hlubin vesmíru budou na dlouhých pomalých frekvencích pro člověka neslyšitelných.

Ano, takhle to vzniklo. Není časté, že si toho lidé všimnou jako vy. Projekt inicioval fotograf Raphael Dallaporta a vědci, kteří řekli: „Když je to na stejných frekvencích jako hudba, my bychom rádi, abyste zjistili, jestli interferometr bude zachycovat taky hudbu. Prostě přizveme hudebníky.“

Uvažujete, že hudbu, která vznikla ve spolupráci s interferometrem a je součástí vašeho představení, budete vysílat i do vesmíru?

Ne, tady nejde o vysílání ven, tady jde naopak o příjem. Třeba Jiří Grygar hovoří o úplně novém oknu do vesmíru. Až doteď, tedy do roku 2015, jsme z vesmíru čerpali informace jen vizuálně, když jsme pozorovali dalekohledem vesmírná tělesa, a potom měřením různého záření. Ale gravitační vlny jsou úplně nový zdroj informací. Je to, jako by nám narostlo třetí ucho, kterým posloucháme vesmír.

Co je pro vás v hudbě nejvyšší hodnotou a co je nejvyšší obtíží? Svoboda, podřízení se vyššímu řádu, vytrvalost a přesvědčení o správnosti vlastní cesty, nebo třeba v souvislosti s interferometrem hledání průniku do jiných světů?

Aby člověk mohl realizovat, co chce, potřebuje toho tolik… Od štěstí až po finance, od víry a svobody po řád a kázeň. Mám chuť říct, že nejvyšší hodnotou je pro mě asi svoboda a taky určitý typ osvícení shůry a inspirace. Ale pro výsledek je třeba spousta věcí dohromady.
V poslední době organizujete a zaštiťujete projekt, který propojuje vaše dvě domovská města, Prahu a Paříž. Můžete nám ho trochu přiblížit?

Mezi Paříží a Prahou rozjíždím velkou akci. Rozhodl jsem se, že udělám sbírku na nový klavír v Českém centru v Paříži, protože tamní nástroj je už špatný, na nový nejsou peníze a nikdo se k tomu nemá. Tak jsem společně s francouzsko-českou přítelkyní, lékařkou a nadšenou propagátorkou české kultury v Paříži, Dr. Carolou Wastiaux založil Asociaci Piano Paris-Prague, která zahájí činnost letos v září. V této sbírce bychom rádi oslovili všechny osvícené mecenáše a milovníky propagace české kultury ve světě a získali jejich důvěru ke spolufinancování nového nástroje značky Steinway. Sloužil by dalším generacím umělců, kteří v Paříži budou dále vystupovat, a pomohou tak šířit povědomí o prvotřídní kvalitě české hudby ve světě.

http://krystofmaratka.com/

--------------
poznámka:
Melisma (z řeckého melos „píseň, zpěv“) označuje způsob zpěvu, kdy je řada tónů nebo melodie zpívána na jedné slabice