CZ / ENG

Ptáme se

David Vávra: Jsem otrokem svých tradic

Má rád jednoduché linie a řád, nebojí se barev ani výrazných motivů a na rozdíl od většiny dalších architektů zásadně nechodí v černé. 

David Vávra: Jsem otrokem svých tradic

► Rozhovor vyšel tiskem v roce 2017 v magazínu Material Times

Jste známý jako architekt, herec, výtvarník i spisovatel. Jak vnímáte sám sebe?
Já jsem nejradši, když mě vnímají jiní. Nerad sám sebe hodnotím. Je to takové sporné. Člověk se potácí mezi tím, že na jednu stranu zná své omezené síly, které se občas blíží limitně nule, a jindy je zase strašně drzý. Ta realita je někde mezi tím, ale kde – to se špatně hodnotí.

Co je pro vás při tvorbě nejdůležitější?
Spíše než estetický výsledek mi jde o lidský obsah práce. Tím pádem přes mě občas projde i nějaká prasárna, což může být třeba pro ostatní lidi nebo i pro moje kolegy těžko pochopitelné.
Důležité je oddělení věcí pozemských a nadzemských. My jsme bohužel dostali dar vidět kolem sebe dokonalé věci, například v přírodě. I díky tomu mám ve své práci často pocit, že něco není úplné a že je vždy co zlepšovat. Člověk před sebou ten cíl vidí, ale nedobíhá ho.

Kdybyste měl říct, jaká je vaše hlavní tvůrčí oblast...
Tak je to architektura. Chodím normálně do práce, živím se tím a mám ji nejvíce na mysli. Občas se jí nezbavím třeba ani ve čtyři hodiny ráno. I když já vlastně přesně nevím, na co kdy myslím. V každém člověku se – moderními slovy – sesypává nějaká databanka a je tu určitý potenciál myšlenek, které člověka mohou oslovit.
Jenom teď, když se třeba dívám naproti z okna, vidím červenobílý pruhovaný komín a proporce toho komína se ve mně v nějaké hodnotě uchovává. Akorát nevím, kdy se mi nějaký můj pocit natrvalo zakóduje do paměti a kde se pak projeví. Možná to bude při sportu, kde v rámci vertikality dám rovnou přihrávku, nebo třeba udělám nějakou červenobílou linii v architektuře.

Liší se nějak váš tvůrčí proces při navrhování staveb například od práce se sklem nebo od tvorby v divadle?
To ani ne. Sedím v kavárně a vymýšlím všechno tam – nebo ještě když jedu v autě a manželka řídí. Ve zbývajícím čase už to jen realizuji. Základem mojí tvorby jsou vlastně útržkovité poznámky, kresby a záznamy. Ty pak dále rozvíjím například s kolegy v ateliéru nebo je zhmotním ve formě šumného scénáře. Jsou to takové polotvary, které se pak ve společné péči začínají konkretizovat.

V roce 2016 bylo čtyřicet pět let, co jste spolu s Milanem Šteindlerem založili divadlo Sklep. V roce 2017 jste oslavil kulaté narozeniny. Při té příležitosti se uskutečnilo několik výstav. Je to pro vás důležité období, balancujete nějak?
Při příležitosti mých šedesátin jsem se trochu nesmyslně rozhodl udělat tři výstavy najednou a do toho oslavu, kde hrálo sedm kapel, a už to trochu přerůstalo přes mantinely mých sil. Od nikoho ale nežádám žádné politování, spíše naopak. Pokárání. Ve svém věku už bych měl vědět, kolik toho zvládám. Místo toho si na sebe nakládám stále víc a víc. Ovšem nakonec to stálo za to. Uskutečnila se neopakovatelná setkání.

V Galerii Jaroslava Fragnera jste měl výstavu Běžet s domy a v Rakovníku se konala menší retrospektivní výstava vaší výtvarné tvorby. Galerie Kuzebauch uspořádala výstava Běžet s materiály, kde byly vidění vaše objekty z porcelánu, betonu, papíru, skla i textilu. S kterým materiálem pracujete nejraději?
Lucie Havlová z Galerie Kuzebauch k této výstavě napsala, že si materiály nevybírám, ale že materiály si vybírají mě, což je trefné. Já je skutečně cíleně nevyhledávám, novými technologiemi se nezabývám. Nicméně když mi někdo něco nového zprostředkuje, jsem nadšený.
Měl jsem taková dvě materiálová okouzlení, perspex a fusingové sklo. To jsou materiály, které přesáhly do mojí volné tvorby a pak zase zpět do architektury. Perspex má krásnou barvu, může se libovolně tepelně zpracovat a když se na něj posvítí, tak září. Sklo má v sobě tajemství, které je blízké zákrutám lidské duše. Nemusí být na první pohled vidět, ale když se do něj náhodou opře boží slunko, tak se v tom zdánlivě mrtvém skle najednou objeví příběhy, třeba i několik životů.

Proč jste si oblíbil zrovna fusingové sklo?
Spékání skla je jednoduchá metoda pro ty, kteří stejně jako já neumí tradiční sklářské techniky. Člověk se musí pouze seznámit s tím, jak se sklo chová před a po spečení a pak už víceméně formou koláže klade, sype, lepí a čeká, jak mu pec dopřeje. Jednotlivé segmenty se propečou, roztečou, rozsypou, udělají bublinky. Pec je většinou milosrdná a udělá to lepší.

Často ho využíváte v architektuře jako vitráž.
Až moc. Dokonce jsem si už řekl, že to musím omezit.

Zároveň to představuje jednu z věcí, která je typická pro vaši tvorbu – pestrost barev a tvarů, využívání a kombinace třeba i nečekaných materiálů.
Jsem dítě Bruselu (Bruselská výstava Expo z roku 1958 – pozn. red.). Stejně jako všichni ostatní, kteří vyrostli na těch barevných plastových sedačkách, tu prostou černobílou eleganci ani dělat nemůžu. Je to dané i mou radostí ze života, ani nechodím v černé jako většina architektů.
Na druhou stranu je pravda, že člověk s vnitřní bohatostí nepotřebuje komplikovaný prostor, protože ho zaplní svou fantazií. Ale  máme dar vidět všechny strany  přírody, které nás obklopují, neustále se mění a mají nespočet odstínů a tvarů. Myslím si, že i v těch čistých prostorech pak potřebujeme nějaký podobný otisk. Zkrátka i díky tomu, že to je veselé kolem nás, je to veselé i u mě.

Napadne vás u tohoto tématu konkrétní stavba, kterou jste navrhoval?
Například farní sbor českobratrské církve evangelické v Modřanech. Když se tyto církve formovaly při vzniku první republiky, jasně se vymezovaly vůči katolicismu, který byl spjatý s Rakouskem-Uherskem. Evangelíci měli heslo „Pryč od Říma“– a to se všemi důsledky. U kostelů to znamená nulovou zdobnost, pouze vyabstrahovaný prostor, který je krásný a tak trochu připomíná elektrárnu nebo fabriku. Je to ale adekvátní výraz poklony za ten dar tvarosloví přírody? To je otázka.
Když jsme na tomhle kostele pracovali, tak jsme si říkali, že bychom těm katolíkům nějakou tu zdobnost zase už docela i záviděli, protože díky ní tam pak můžou mít krásné příběhy. V  Modřanech je nakonec moje první skleněná realizace, deset starozákonních oken, přes která pluje Ichthys, novozákonní ryba jako symbol Ježíše Krista.

Je tedy ve vaší tvorbě důležitý i duchovní rozměr?
Myslím si, že návrh kostela by se neměl lišit od návrhu továrny. V obou stavbách by měla být harmonie. Například okna v továrně musí mít takovou proporci, aby prostoru dodávala stejný rozměr jako vitráže v kostele. Měla by tu být snaha tvořit každou stavbu jako kostel. I účelová stavba musí mít v nějaké proporci duchovno.

Máte k těm svým narozeninám nějaké lapidární přání?
Ne... Vlastně si přeju, aby to bylo všechno tak úžasný jako doteď. Žijeme totiž úplně nezasloužené dny a nevážíme si toho. Všichni si pořád stěžují a kolikrát jim nedochází, že v podstatě neřešíme nic zásadního. Zrovna máme takovou periodu, kdy se můžeme zabývat relativními zbytečnostmi a detaily, i třeba v té architektuře nebo co se týče materiálů.
I když já vlastně nevím, je krása zbytečnost? Je to něco, co činí náš život lepším, takže to zbytečné není. Ale pro někoho, kdo nemá ani základní životní podmínky, se to jako zbytečné určitě jeví.

Věci v našem bezprostředním okolí nás určitě ovlivňují.
Přesně tak, třeba i jenom oblíbený hrníček nebo lampa. Člověk to vnímá a dělá ho to lepším nebo minimálně klidnějším, anebo ho to naopak rozčiluje a to ho vede k aktivitě. Důležité je si uvědomit, že pozitivní není jen to, co na nás působí dobře. Pozitivní může být i to, co vyvolá negativní emoci, která se pak v nás přemění na pozitivní. Není to zkrátka tak jednoduché, že bychom všichni měli dělat jen to krásné. V určité míře hnusu je i motto života. Ostatně to ilustruje i veliká část naší veřejné scény, která v nás vyvolává skvělý pocit hnusu – a ten nás žene dopředu.

Z čeho čerpáte energii a inspiraci vy sám?
Podle mě je nejdůležitější čerpat z vlastních omylů a chyb. Pokud si je člověk neuvědomí, tak je v hajzlu. Pokud si je uvědomí, tak je to dobře, a když z nich vyvodí nějaké následky, tak je to vítězství. Uvědomělý omyl je skvělý tvůrce.

Celý život žijete ve stejném domě v Braníku. Vaši sousedé jsou zároveň kolegové z divadla a člověk vás prakticky kdykoliv může najít ve vaší oblíbené kavárně Kaaba. Neměl jste někdy nutkání od těchto konstant někam utéct, zkusit něco úplně nového?
Jsem vlastně hrozně konzervativní, takže mě to asi ani nikdy nenapadlo. Moje práce se může někdy přiblížit výbuchu granátu, kdy se střepy šíří na všechny strany. Když člověk pracuje s něčím takovým, tak musí mít vše ostatní kolem sebe jednoduché. Mám rád pevný řád, třeba i v denním pořádku. Od toho, že musím každé ráno půl hodiny cvičit, až k tomu, že chodím na stejná místa, žiju se stejnými lidmi a stejní lidé mě i inspirují. Je v tom určitá jistota naděje. Naděje toho, že jsou stále stejní a že se máme rádi, což je třeba ve  Sklepě téměř po padesáti letech neuvěřitelný. Je to spíš zvláštní úkaz, protože divadlo jako emocionální minová zóna působí spíš explozivně, než aby spolu lidé takhle dlouho vydrželi a nešlápli na definitivní třaskavinu. Ale je to dané i tím, že se tím neživíme.
Mám rád stejný rytmus také v průběhu roku, každoročně tak v určité době chodím na stejná místa. Možná mi to někdy i překáží. Jeden kamarád řekl, že jsem otrokem svých tradic. Občas bych i rád v daném čase šel někam jinam, ale prostě to neudělám.

Patří mezi tyto tradice i Jizerská padesátka?
Je to tak, akorát občas měním, jestli běžím padesát nebo pětadvacet kilometrů. Sport potřebuji na uvolnění přetlaku, dává mi určitou protiváhu k přetížení mozku. Kdybych v průběhu roku neměl tyhle tradiční závody – ať už běžkařské, cyklistické nebo běžecké –, přinutil bych se i sám, ale určitě ne tak intenzivně. Dříve jsem běhal z opilecké pýchy, jako machr, abych dokázal, že něco uběhnu. Teď si to víc užívám, běžím si svým tempem a nic si dokazovat nepotřebuji.

Když se podíváte do budoucnosti, je nějaká oblast, která by vás lákala – něco, co jste ještě nezkusil?
Nejvíce mě láká to, o čem nevím. Kdybych měl nějaký nesplněný sen, to by bylo divné, to by byl asi navěky nesplněný. Nejlepší je zkrátka náhoda všedního dne.


Připravila: Kateřina Hendrychová, foto: Tomáš Princ

17. 1. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.