Ptáme se
Environmentalismus a umění aneb jak umělkyně a umělci reflektují životní prostředí a klimatickou krizi?
Ondřej Navrátil působí jako asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V jeho hledáčku leží kromě zprostředkovávání umění veřejnosti také pojem environmentalismus a s ním spojená problematika v oblasti výtvarného umění. Je autorem knihy Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960-2000. V rozhovoru jsme se ho ptali na to, jak se environmentalismus projevoval v umění 2. poloviny 20. století a jak vypadá současné umění, které s environmentalismem pracuje ve světle zostřující se klimatické krize.
Autorka rozhovoru: Nikol Galé
Téma našeho rozhovoru se dotýká environmentalismu v umění. Odkdy se tento motiv v umění objevuje?
Environmentalismus je široké společenské hnutí, které se zhruba od šedesátých a sedmdesátých let minulého století snaží prosazovat závěry environmentálních výzkumů a souvisejících filozofických, sociálních nebo politických teorií. Má řadu proudů, historicky se proměňuje a postupně se objevují nová témata a problémy, kterými se zabývá. Přibližně od stejné doby na něj reaguje i umění. Pracuje s různými koncepty environmentálního diskurzu, a to se protíná s vlastním vývojem umění a širším společenským děním. Umělci a umělkyně se snaží ve spolupráci s dalšími přispívat k naplňování cílů environmentalismu, přičemž mají k dispozici některé důležité a jedinečné cesty.
Jaké všechny formy umění zahrnuje?
V této oblasti nalezneme nejrůznější formy uměleckých projevů – z formálního hlediska je nemá smysl vymezovat, lze jen upozornit na důraz na etiku práce. Svorníkem je téma či cíl záchrany nás a planety, nicméně cesty k němu mohou být viděny dost různě. Na jedné straně máme třeba práce, které se filosofičtěji zabývají vztahem člověka a jeho prostředí, další věnují pozornost transformaci kapitalistického systému. Jiní tvůrci se například věnují praktičtější každodennosti, někdo může být zase stále technooptimista. Navíc všechno souvisí se vším – ekologie, vykořisťování, útlak. Nejsou tu tedy žádné jednoznačné hranice, což ukazuje i selhávání pojmů, které měly ambici tuto oblast označovat. Termíny jako eco art, environmentální umění, udržitelné umění nebo umění v antropocénu nemají jednoznačnou definici a většinou se vztahují k nějaké historické etapě a podobě diskurzu.
Když bychom se podívali do historie, tak první systematičtější práce s přírodou se v uměleckém světě objevují od konce 60. let – v Americe to byl land art, u nás se pak formy práce s přírodním prostředím objevují v performancích akčních umělců, například Petra Štembery, Federica Diaze, ale i Zorky Ságlové nebo Margity Titlové Ylovsky. Práce těchto umělců ale ve většině netěžily z ekologického apelu. Můžeme v jejich případě hovořit o environmentalismu?
Vztah jednotlivých umělců a umělkyň k environmentální problematice může být různý a může se i vyvíjet. Land art nevznikal z podnětu environmentálního hnutí, ale byl s ním současný. Oboje se formovalo v určité dobové atmosféře a řada umělců a umělkyň, které řadíme do land artu, měla k environmentální problematice blízko nebo si k ní nacházela cestu.
Štemberovi se věnovala Maja Fowkesová v knize The green bloc. Říká, že měl v sedmdesátých letech o environmentální problematice informace, ale nepropagoval ji. Místo toho „experimentálně zkoumal možnost nehierarchického vztahu k přírodnímu světu“, jak se píše na straně 236.
Diaz byl zase kolem roku 2000 vůdčím duchem kolektivu E-area, který měl environmentální cíle. Především v oblasti určitého (hlubinně) ekologického vzdělávání a osvěty a také uplatnění ekologických principů architektury. Takže něco věděli, někdy z toho i čerpali, i když to nemusíme vnímat jako to klíčové v jejich tvorbě.
Když byste měl načrtnout časovou osu vývoje umění, které klade důraz na práci se životním prostředím z hlediska klimatické krize, jak by vypadala?
Už jsem naznačil, že v historii sledujeme několik vln zájmu umělců a umělkyň o environmentální problematiku. První byla v šedesátých a sedmdesátých letech, druhá v letech devadesátých, třetí asi tak v posledních deseti letech. Pokaždé sledujeme další posilování pozornosti a prosazování nových pohledů a témat. Poslední vlna je spojena s klimatickou krizí. Tou se začali někteří umělci a umělkyně zabývat již na konci devadesátých let – například legendy environmentálního žánru Helen Mayer a Newton Harrisonovi a postupně zájem narůstal, u nás je to silněji reflektováno od konce druhé dekády našeho století. V zásadě to kopíruje celospolečenský zájem.
Ondřej Navrátil napsal knihu Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960-2000. Foto: archiv Ondřeje Navrátila
Dnes je environmentální problematika v umění jedním z nejreflektovanějších témat. Velmi sledovaná je oblast post-antropocentrického myšlení (tedy myšlení po antropocentrismu, v němž byl středem veškerého vztahování se ke světu člověk – pozn.red.) a další. Některé české autory a autorky najdete v databázi artbiom.cz – Denisa Langerová, David Přílučík, Vladimír Turner, LES – společenství pro pěstování, teorii a umění, Agronauti, Petra Janda, Michal Kindernay.
Jaké jsou v tomto rozdíly mezi českou a mezinárodní scénou?
V minulosti byly rozdíly větší, což bylo dáno především politickou situací a jejími dopady na umění a kulturu. Rozdíly souvisely nejen s finančními a produkčními možnostmi, ale také třeba s tím, že se čeští umělci a umělkyně až hluboko do devadesátých let stavěli odmítavě k předlistopadovým režimním uměním zkompromitované angažovanosti. V environmentální oblasti se pak více obraceli ve směru romantických útěků do přírody než k angažovaným nebo aktivistickým projevům. Dnes je situace jiná. Svět je propojen, není těžké sledovat dění, čerpat informace, číst texty, takže rozdíly se omezují.
Jak v kontextu environmentalismu vnímáte množící se „útoky“ na kanonická umělecká díla – například atak polévkami z plechovek na Monu Lisu nebo na Van Goghovy Slunečnice?
Na to mají asi různý názor i environmentalisté. Někdo to vidí jako možný nástroj v zoufalé situaci, jiní jako kontraproduktivní čin, který většinu lidí od environmentálního hnutí odcizuje, další může hledat pozici mezi tím. Já v tom už mnoho smyslu nevidím.
Kde podle vás leží hranice mezi umění a aktivismem?
Umění se dnes těsně dotýká mnoha dalších oblastí – aktivismu, vědy, edukace a tak dále. Sice má hranice, ale ty hranice lze překračovat a dá se o nich vyjednávat, takže jsou v důsledku pohyblivé. Také můj pohled se posouvá – před patnácti lety bych to viděl jinak než dnes. A proto to posuzuji vždy znovu podle konkrétního případu a kontextu. Ale musím dodat, že mě ta hranice zas tolik nezajímá. Hlídání písečků není v době klimatické krize to nejpodstatnější, důležitý je naopak pohyb přes tyto hranice a široká spolupráce.
Myslíte si, že současné umění je schopné a ochotné reagovat na ekologickou krizi?
Zdá se mi že ano, nicméně podstatnější je otázka, zda je schopno adekvátně reagovat lidstvo, tam už si nejsem jist.
10. 5. 2024
Aktuálně
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU
14. 9. 11:41
Děkuji z krásný článek s ještě hezčím názvem.
Bylo by dobré, kdyby díla umělců ...
Michael Rada - Upleteno z plevele
1. 9. 06:58
Dobrý den, děkuji Vám za článek, který navazuje tématicky na mé vlastní texty ...
Michael Rada - „Městské doly“: jak využít potenciál elektroniky, kterou už nepotřebujeme